Máme stejné dary jako svatí - Svatý Jiří a náš život v Kristu
Svatého Jiří uctíváme jako mučedníka, vítěze a divotvůrce. Při pohledu na jeho ikonu však stojí za to položit si také osobní otázku. Uvědomujeme si, že nám byl dán týž Kristus a týž Duch Svatý, z jejichž života světci stále čerpají?
Od svatého Jiří nás dělí staletí. Když slyšíme o jeho odvaze, utrpení a zázracích, snadno ho v duchu zařadíme do světa, který s naším každodenním životem téměř nesouvisí. Pokloníme se před ikonou, poprosíme o pomoc a vrátíme se ke svým starostem. Přitom právě jeho památka otevírá otázku, která se týká každého pokřtěného člověka: z čeho vlastně žil svatý Jiří a z čeho žijeme my?
Ve svatém Jiřím stále žije a působí Kristus. A právě Kristus se dává také nám. Máme dar svatého křtu, přijali jsme Ducha Svatého v myropomazání, můžeme přicházet k opravdovému pokání a zpovědi a přijímat Tělo a Krev vzkříšeného Bohočlověka. To nejpodstatnější, z čeho světci žijí, je přítomno i v našem životě.
Od Lyddy k našemu chrámu
Podzimní památka svatého Jiří má konkrétní místo i děj. Dne 16. listopadu, tedy 3. listopadu podle juliánského kalendáře, si církev připomíná posvěcení chrámu v palestinské Lyddě, dnešním Lodu, a uložení světcových ostatků. Jde o jinou událost než jarní připomínku jeho mučednické smrti, která ve starém kalendářním stylu připadá na 23. dubna, občansky 6. května.
V Srbsku je listopadový svátek znám jako Đurđic. Zvláštní význam má v Novém Sadu, který jej slaví jako svou městskou slavu, svátek nebeského ochránce města. Památka jednoho mučedníka tak spojuje jeho hrob ve Svaté zemi s životem rodin a celých obcí daleko od místa jeho pozemského života.
Právě zde můžeme porozumět, proč církev tuto památku uchovává. U světcova hrobu vyznáváme, že člověk žijící v Kristu zůstává živý i po tělesné smrti. Jeho modlitba a pomoc patří k životu církve. Bůh skrze něj stále působí. Když oslavujeme svatého Jiří, oslavujeme Boha, který jej oslavil a Sám je v něm stále oslavován. Je to Trojjediný Bůh, Otec, Syn i Svatý Duch.
Již přijaté dary
O svatosti někdy uvažujeme tak, jako by byla dostupná jen mimořádným lidem v mimořádné době. Pak nám mohou uniknout dary, které máme doslova na dosah. Křest mnozí z nás přijali tak dávno, že si jej ani nepamatují. Jeho skutečnost tím však nezestárla. V něm jsme byli spojeni s Kristovou smrtí a vzkříšením a vstoupili do nového života.
Stejně jako po křtu a vystoupení z řeky Jordánu sestoupil na Ježíše Krista Duch Svatý v podobě holubice, tak tentýž Duch Svatý po vystoupení z křestní koupele sestupuje i na všechny pravoslavné křesťany v podobě svatého míra, kterým jsou pomazáváni ve svátosti myropomazání. Tento Duch oživuje celou církev. Také v nás může působit, vést nás a proměňovat naše jednání. Nad svatostí tedy nemusíme stát jako nad cizím příběhem, k němuž nemáme přístup.
Když upadáme do hříchu, otevírá se nám cesta pokání. Ve zpovědi přicházíme ke Kristu s pravdou o sobě a přijímáme odpuštění a očištění. Obnovuje se v nás život, který jsme přijali ve křtu. Je to dar, k němuž se můžeme vracet i tehdy, když jsme své rozhodnutí žít s Bohem mnohokrát porušili.
Tento život je živen a naplňován v Eucharistii. Přijímáme skutečné Tělo a Krev vzkříšeného Krista. Když přistupujeme ke kalichu, setkáváme se s týmž Pánem, k němuž se obrací svatý Jiří. Nemáme jiného, vzdálenějšího nebo méně štědrého Boha.
Aby Kristus skutečně žil v nás
Zde se otevírá hloubka křesťanského povolání. Člověk je pozván, aby v něm žil Kristus a aby on sám žil v Kristu. Apoštol Pavel to vyjadřuje slovy: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20). V Janově evangeliu pak sám Pán spojuje přijímání svého Těla a Krve se vzájemným přebýváním: člověk zůstává v Něm a On v člověku (Jan 6,56).
Tato slova mají mnohem větší dosah než obvyklá výzva k mravnímu polepšení. Týkají se samotného způsobu našeho bytí. Boží život se nám skutečně sdílí a stává se naším životem. V pravoslavné tradici tuto proměnu nazýváme zbožštěním, účastí člověka na Božím životě z milosti. Máme se stát živým příbytkem Trojjediného Boha.
Z tohoto spojení vyrůstá také odvaha, věrnost a láska, kterou na světcích obdivujeme. Totéž spojení je otevřeno nám. Kristus může proměňovat naši reakci na křivdu, způsob, jak mluvíme s nejbližšími, i rozhodnutí, která děláme ve chvíli, kdy nás nikdo nevidí. Přijatý dar postupně prostupuje konkrétní život.
A Boží moc se nevyčerpala v minulosti. Pán, který stále působí skrze své svaté, může i dnes skrze člověka uzdravovat nemocné, vyhánět démony a křísit mrtvé. I skrze nás může konat své dílo. Právě proto má takový význam očišťovat vlastní srdce a dávat Bohu prostor, aby v nás přebýval a jednal.
Duch Svatý nás vede v Kristu k Otci. Život v Nejsvětější Trojici se může stávat obsahem našich dnů, modlitby i každého nádechu. To je plnost, k níž nás světcova památka zve. Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův je také Bohem Jiřího a Bohem každého z nás. Chce být přítomen i v příběhu, který právě žijeme.
Až tedy příště staneme před ikonou svatého Jiří, můžeme jej prosit také o to, abychom začali žít z darů, které už máme. Abychom se odvážili opravdového pokání a přistupovali ke svatým Tajinám s vědomím, koho přijímáme. Aby Kristus žil v nás a my v Něm.