O čem mluví Apoštol na svátek Uspení Bohorodice
Apoštolské čtení v tento den je úžasné a na první pohled nelogické. Jakoby vůbec nesouviselo se smyslem svátku. Odhaluje nám však tajemství teologie.
Na Uspění, stejně jako na některé další mariánské svátky, se čte Poselství apoštola Pavla Filipanům, 2. kapitola, verše 5 až 11. Toto Poselství bylo napsáno přibližně v roce 63-64 v Římě, v době takzvaných prvních pout apoštola Pavla. Samotná křesťanská obec ve Filipách byla založena Pavlem v letech 52-53 během jeho druhé apoštolské cesty. S filipínskými křesťany měl apoštol velmi vřelé vztahy. Slova Poselství k nim jsou naplněna dojemnou láskou.
Zdá se, že Filipané apoštolu Pavlovi nezpůsobovali tolik zklamání jako například Galatům („Ó, nerozumní Galatové! Kdo vás svádí, abyste se nepodrobovali pravdě…“ (Gal. 3:1)) nebo Korinťanům („Je pravdivý sluch, že mezi vámi je smilstvo, a to takové smilstvo, jakého se nedopouštějí ani pohané…“ (1Kor. 5:1)). Naopak, Pavla vyzývá, aby zůstali takoví, jací jsou, a nazývá je korunou svého služebnictví: „A tak, moji milovaní a toužební, radost a koruna má, stůjte tak v Pánu, milovaní“ (Fil. 4:1). Když byl apoštol Pavel zatčen a v okovech přiveden do Říma, Filipané mu shromáždili finanční pomoc a předali ji spolu se svým starším presbyterem Epafrodithem.
Nicméně i ve filipínské obci se objevily některé nezdravé nálady.
Za prvé, tamní křesťané poměrně bolestně přijali zatčení apoštola Pavla. Objevily se myšlenky, že osud nové náboženství, které Pavel kázal a které mělo mnoho protivníků, může být nešťastný. Možná, že podobné nálady měly i apoštolové Kristovi po jeho ukřižování a před jeho vzkříšením: malomyslnost, nedůvěra, nepochopení toho, co je může čekat dál.
Za druhé, to jsou takzvaní judaizující, kteří se objevovali prakticky v každé nově vzniklé křesťanské obci a zmátli věřící v Krista. Logika těchto lidí byla přibližně taková: Kristus – to je samozřejmě dobré, ale hlavní je dodržovat Mojžíšův zákon. Apoštol Pavel se k nim vyjadřoval velmi negativně: „Varujte se psů, varujte se zlých dělníků, varujte se obřízky, neboť obřízka – to jsme my, kteří sloužíme Bohu v duchu a chlubíme se Kristem Ježíšem, a nedoufáme v tělo…“ (Fil. 3:2,3).
Třetí špatná okolnost, o které informoval apoštola Pavla presbyter Epafrodit, spočívala v tom, že mezi filipínskými křesťany se objevilo marnivost jeden před druhým a vzájemné nesouhlasy. Možná, že to bylo na národnostním základě, protože etnické složení obce bylo velmi heterogenní.
Aby takovou marnivou a ctižádostivou motivaci v zárodku potlačil, apoštol Pavel píše, že křesťané by se měli řídit nikoli těmi touhami, které panují ve světě, ale příkladem našeho Spasitele Ježíše Krista.
„Neboť v vás mají být ta samá cítění, jaká jsou v Kristu Ježíši“ (Fil. 2:5). Navzdory zdánlivé jednoduchosti těchto slov Pavel odhaluje něco velmi skrytého – vnitřní cítění Spasitele, to, čím se řídil, jaké byly jeho motivy a, pokud to lze tak vyjádřit, jeho vnitřní přesvědčení. Stručně je lze vyjádřit dvěma slovy: pokora a poslušnost Bohu Otci. Filipané byli pokoušeni marnivostí, apoštol proti této hříšné vášni postavil protikladnou ctnost – pokoru. A vyzývá, aby se dívali na Krista, aby se řídili jeho příkladem. Sám Pán říkal svým učedníkům totéž: „…učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“ (Mt. 11:29).
Následující dva verše představují povznesené teologické myšlení, které nám odhaluje tajemství Božího vtělení a Božího hospodářství.
„On, byť byl obrazem Božím, nepovažoval za kořist být roven Bohu; ale ponížil sám sebe, přijal podobu služebníka, stal se podobným lidem a podle vzhledu se stal jako člověk“ (Fil. 2:6-7). Svatí otcové považovali tato slova za meč, který odřezává mnohá hereze.
Za prvé, toto učení o rovnosti Boha Syna s Bohem Otcem. Pavel dává najevo, že Otec a Syn – to jsou dvě hypostáze, odlišné jedna od druhé. Přitom jsou si v podstatě rovny. O několik set let později, během takzvaných trinitárních sporů, Církev potvrdí termín „jednosubstanční“ ve vztahu k Kristu („Věřím <…> v Jediného Pána Ježíše Krista <…> Jednosubstančnímu s Otcem…“ (Vyznání víry)).
Na I. ekumenickém koncilu v Niceji v roce 325 se ozývaly námitky proti termínu „jednosubstanční“, protože v Písmu svatém není. Nicméně slova „nepovažoval za kořist být roven Bohu“ mají právě takový smysl, neboť nemohou existovat dva Bohové, kteří by nebyli jednosubstanční a rovni ve své podstatě. Jinak by jeden z nich musel být omezen přítomností druhého, což je v rozporu s všemohoucností a neomezeností Boží podstaty.
Svatý Cyril Alexandrijský o tom píše takto: „Kdo tedy je Ten, kdo nechtěl považovat za kořist – být roven Bohu? Není nutné tvrdit, že existuje Jeden, kdo je „v obraze Božím“, a druhý, kdo byl obrazem? To je zřejmé pro všechny a všemi uznáváno. Takže Otec a Syn nejsou jediné a totožné podle čísla, ale existují zvlášť a jeden v druhém se zrcadlí, podle totožnosti podstaty, ačkoliv je Jeden z Jednoho, tedy z Otce Syn“.
Za druhé, toto učení o Božím vtělení. Všemohoucí Bůh se ponížil až k přijetí lidské přirozenosti a přitom neztratil přirozenost Božskou.
Sv. Isidor Pelusiot se domnívá, že mezi filipínskými křesťany mohlo ještě přetrvávat pohanské pojetí Boha, a mohli pohanské mýty o olympijských bozích promítat na křesťanské učení.
V důsledku toho mohli myslet, že Bůh, který sestupuje na zem, již není Bohem v plném smyslu tohoto slova. Aby toto mínění vyvrátil, apoštol Pavel píše, že Kristus, rovný Bohu Otci, přijímá podobu služebníka a stává se člověkem. A to ne nějakým fantomem, ale skutečným člověkem
