Mysl v pekle, ale srdce v ráji.
Praktická teologie. Úvahy nad formulí spásy, kterou Kristus dal starci Siluanovi.
Předmluva
Na co se dnes rozptyluje náš duch? Kam trávíme svůj čas? To, co se bude dít na Krétském koncilu, naší duši nebude ani chladné, ani horké. Chladno v Tartaru a horko v ohnivém jezeře jí bude z jiných věcí. Z toho, že během našeho pozemského života jsme se nestihli chytit za schod vedoucí na Nebe.
Každá doba se vyznačuje svými zvláštnostmi duchovního konání, každá doba je zvláštní. Zvláštností naší doby je, že jsme se proměnili v duchovní paralytiky (ochablé). Pojem hrdinství vymizel z praxe moderního duchovního konání. Na každé zpovědi obvykle opakujeme to samé, každý den je podobný jako dvě kapky vody. Mění se jen odraz v zrcadle, ale má duše. Jaká byla, taková zůstala. Tak proběhne život.
Jak se dnes zachránit? Co dělat, když cítíš, že nejsi schopný ničeho? Srdce kamenné a v duši prázdnota. Ani slzy, ani dojetí, ani práce, ani hrdinství. Žijeme „jako všichni“. Jako všichni lidé a jako všechna zvířata. Pracujeme, živíme se, spíme, rozmnožujeme se, onemocníme, stárneme, umíráme. Velmi zřídka se usmíváme, více se trápíme. Co dál?
Univerzální formule
Slova Krista, ať už jsou adresována komukoli, vždy nesou univerzální charakter. Slovo Boží má zvláštní vlastnost být vysvětleno a pochopeno nespočetné množstvíkrát. Slova Krista, adresovaná starci Siluanovi: „Drž mysl v pekle a nepropadej zoufalství“ mají také univerzální význam. Mnozí svatí otcové v nich vidí Boží pomoc lidem naší doby. Novost a neobvyklost jejich formulace vytváří obtížnost v jejich pochopení, ale to by nemělo být překážkou pro člověka, který hledá odpověď na hlavní otázku svého života: „Jak se mám zachránit?“
Místo pekla pro naši mysl: svět, ve kterém žijeme.
Všechny bolesti, které se v našem životě dějí, jsou naším osobním peklem. Nemoci, válka, ztráta blízkých, nedostatek peněz, únava ze života, úzkosti, obavy, strach, bolest, nespravedlnost, způsobené urážky a další – to jsou spásné mlýny pro naši duši. To jsou prostředky, které zpracovávají diamant duše, aby z něj udělaly brilant. To je naše individuální peklo, ve kterém se náš duch denně nachází.
Čím hlouběji je člověk, tím hlouběji v něm chápání vesmírné tragédie našeho světa, tím více bolesti v duši. V pozemském, historickém světě nikdy nebude vítězství pravdy a lásky. To je místo mučení. V něm trpí všichni: zvířata, lidé, ptáci, stromy, vše, co žije – žije mučivě a tak mučivě umírá. Pokus o zředění utrpení radostí veselí je podobný hostině během moru. Ráno přichází kocovina a za dveřmi už klepe nová bolest.
Naděje je pouze v tom, že v tomto pekle života je pomoc Boha pro nás – to je tavící pec, ve které musí shořet bakterie hříchů naší duše.
Přítomnost ďábla a jeho démonů
Domnívám se, že náš čtenář chápe – svět démonů není folklorní a není pohádkový. Ale nejsem si jistý, že chápeme, jak významná je jeho účast v našem životě. Ve skutečnosti neuplyne den, aby se nás nepokoušel řídit.
Mnozí otcové, odpovídající na otázku: „Proč, pokud je Bůh Všemohoucí, dává možnost ďáblu nás pokoušet, vystavovat nás utrpení a strádání?“ říkali: „Protože je to pro nás užitečné.“ Existence démonického světa je dovolena pro naše dobro. Je jedním z nejdůležitějších hráčů v našem osudu. Nelze ho podceňovat. Hraje s námi do té míry, do jaké mu to Bůh dovolí. Vždy ti bude stavět pasti.
Pokud v tvém životě není ďábel, znamená to jen jedno – dožíváš svůj věk v jeho kleci. Pokud jsi se rozhodl utéct z jeho žaláře, bude tě pronásledovat a sledovat až do posledního dechu a dokonce i po něm. Bude proti tobě vyzbrojovat jiné lidi (to je jeho oblíbená činnost), vstoupí do tebe skrze tvé myšlenky, přizpůsobí situaci tak, aby ses zhroutil nebo byl sváděn. Nebude mít klid ani ve dne, ani v noci, dokud tě nezničí.
Bohopustnost
„Kde je Bůh? To je nejvíce znepokojivý symptom. Když jsi šťastný tak, že ho nepotřebuješ, přijímá tě s otevřenou náručí. Ale zkus se k němu obrátit, když jsi v zoufalství, když všechny naděje jsou marné, a co tě čeká? Dveře se ti zavírají před nosem a slyšíš, jak se klíč dvakrát otáčí v zámku, rachotí závora – a pak ticho. Okna jsou temná. Co znamená jeho zjevná přítomnost v čase blahobytu a úplná absence tehdy, když potřebuješ jeho pomoc v nejtěžším okamžiku svého života?“
Clive Staples Lewis „Bolest ztráty“
Tato slova napsal velký spisovatel, když smrt vzala jeho vroucně milovanou ženu. Člověk je bytost, která je svou podstatou povolána milovat a být milována. Vidíme krásu tohoto světa, a ta nás inspiruje. Vidíme, že svět byl stvořen s ohromující moudrostí, a to nás uchvacuje. Chápeme, že za krásou a moudrostí světa stojí ohromující Autor. Víme o něm z Zjevení, které dal sám. Ale nestačí nám vědět, že Bůh je Láska, nestačí nám to chápat, musíme cítit jeho Lásku, chceme žít v Jeho Lásce, potřebujeme být v Jeho Lásce, je pro nás důležité mu odevzdat svou lásku.
Ale toho všeho nám chybí. Známe teorii, ale v srdci je prázdnota a v duši vakuum.
Touha po Bohu je pekelná touha po skutečné lásce. Ne té, která dnes je, a zítra není. Ne té, která závisí na proměnlivosti osudu. Ne té, která může být v okamžiku zničena časem a okolnostmi života. Ale té, která nikdy neodchází a nikam se neztrácí. Tato touha po Bohu je také naším peklem.
Sebeodsouzení
Kořen všech našich problémů je pýcha. „Člověk – to zní hrdě“ – psal ve své hře M. Gorkij. „Člověk – to je hrdá hlína,“ učí nás starce Josif Isihasta a pokračuje. „Jedna hlína se povyšuje nad druhou; jeden kus hlíny závidí, klame, pohrdá druhým. Druhý kus hlíny se plazí
