Velká Lavra: Nejstarší monastýr Svaté Hory Athos
Zahajujeme novou rubriku Athonské monastýry – každý týden představíme dva monastýry Svaté Hory Athos. Dnes začínáme Velkou Lávrou.
Na jihovýchodním cípu athonského poloostrova, na malé plošině půl hodiny chůze od rozbouřeného Egejského moře, stojí monastýr, jehož jméno nese titul Velká — Lavra svatého Athanasia, v řečtině Ιερά Μονή Μεγίστης Λαύρας. Je to nejstarší, největší a svým způsobem nejpřednější ze všech dvaceti athonských monastýrů. Jeho tisíciletá historie je dějinami byzantské zbožnosti, mučednictví, umění i lidské vytrvalosti tváří v tvář úpadku a obnově.
Monastýr byl založen v roce 963 ctihodným Athanasiem Athonským, dnes nejuctívanějším světcem celé Svaté Hory. Athanasius nebyl jen asketou — byl organizátorem a vizionářem, jenž proměnil Athos z místa rozptýlených poustevníků v centrum cenobitního mnišského života. Jeho dílo by však nevzniklo bez mocných ktitorů: byzantský císař Nikifor Fokas poskytl zakladateli rozhodující podporu — finanční i politickou — a stal se tak prvním z řady císařů, kteří svými dary dali monastýru hmotný základ. Po Nikeforovi přišli Basil II. a Jan Tzimiskes, jejichž štědrost dotvořila architektonický soubor v podobě, jež přetrvala staletí.
Athanasius položil roku 963 základní kámen lavrské katedrály, zasvěcené Zvěstování Přesvaté Bohorodičky, a monastýr začal růst. Podle tradice se samotná Bohorodička zjevila světci a přislíbila mu, že se stane „ekonomissou" — správkyní — jeho monastýru. Od té chvíle není v Lavře volen ekonom: tuto funkci podle tradice zastává sama Přečistá. Na památku tohoto zjevení vznikla zázračná ikona Bohorodičky „Ekonomissa", která je dodnes jednou z nejdůležitějších lavrských svatyní. Krajina kolem nového monastýru se v době zakládání hemžila hady — císař Nikifor proto poslal Athanasiovi jako ochranný dar jazyk aspidy ve speciálním pouzdře, jenž je rovněž uchováván v lavrské pokladnici; ponořen do vody jí prý propůjčuje vlastnosti protijеdu.
Dějiny Velké Lavry jsou dějinami střídání rozkvětu a úpadku, jež jsou ostatně údělem každé velké lidské instituce. Počet mnichů, kteří se v monastýru v různých dobách vystřídali, kolísal od pouhých šesti osob až po sedm set. Konstantinopolský patriarcha Anthimos, jenž přijel do Lavry roku 1623, nalezl opuštěnou komunitu šesti mnichů a ochromující dluhy. Přesto se nevzdal — jeho přičiněním monastýr nejen překonal obtíže, ale vstoupil do nového období rozkvětu. Neméně záslužnou roli sehrál patriarcha Dionýsios III., jenž v Lavře pobýval 36 let a řídil rozsáhlou výstavbu i opravy monastýrských budov. Celkem prošlo Velkou Lavrou dvacet sedm patriarchů a sto čtyřicet pět hierarchů, mnozí z nich přijali — vedeni hlubokou pokorou — postavení prostých noviců.
V těžkých staletích osmanského panství přijala Velká Lavra idiorythmický způsob života, jenž nahradil původní cenobitní řád. Návrat ke starověkému zakladateli přikázanému zřízení — životu mnišského společenství podle jediného pravidla — nastal až roku 1980. Tato událost, vnímaná jako duchovní obroda monastýru, byla provázena znamením: z hrobu ctihodného Athanasia Athonského se při slavnostním obnovení cenobitního řádu rozlila mimořádná vůně. Velká Lavra jako jediný z athonských monastýrů nikdy nezažila požár — ani to není bez duchovního výkladu. Souvisí prý se zvláštním příslibem, který dala samotná Bohorodička ctihodnému Athanasiovi při zakládání monastýru.
Architektonický a umělecký odkaz Lavry je na Athose zcela mimořádný. Hlavní katedrála Zvěstování Přesvaté Bohorodičky byla vymalován v 16. století slavným ikonografem Theofahnem Krétským, jedním z největších mistrů byzantské nástěnné malby v celých dějinách světového umění. Chrám, jenž se stal vzorem zvláštního „athonského stylu" pravoslavné chrámové architektury, byl postaven tak, aby co nejlépe vyhovoval bohoslužebným zvláštnostem athonského Typikonu. Má dvě kaple: sv. Mikuláše a Čtyřiceti mučedníků — a v té druhé spočívá raka s čestnými ostatky ctihodného Athanasia a pozoruhodná ikona Spasitele pocházející ze 12. století. Nejstarší svícny na celé Svaté Hoře, datované do 10. století, jsou také součástí výbavy tohoto paraklesu. V Lavře se dochovaly i malby jiného vynikajícího mistra Emmanuila Panselinose, předpokládaného Theofahnova učitele — jejich přítomnost pod jednou střechou z lavrské katedrály činí místo jedinečné v měřítku celého pravoslavného světa.
Refektář monastýru je stavbou tvaru kříže vymalovanou ikonografy krétské školy a patří k nejvýznamnějším uměleckým památkám Athose. Z velké části si zachoval podobu původního refektáře, postaveného samotným ctihodným Athanasiem. Čtyřiadvacet mramorových stolů, jež se do monastýru pravděpodobně dostaly z Konstantinopole, jsou němými svědky tisíce let společného stolování. Na stěnách refektáře se vedle zobrazení světců nacházejí fresky s portréty řeckých filozofů — Pythagora, Sokrata, Platóna, Aristotela, Thaleta a Plútarcha — doklad toho, jak byzantská kultura vnímala moudrость antiky jako předstupeň křesťanského poznání. Zvláštní pozornost si zaslouží freska, na níž Bohorodička zahání pohanskou bohyni Artemidu, jejíž svatyně kdysi stávala na místě, kde dnes Lavra stojí.
Mezi katedrálou a refektářem se nachází jedinečný monolitický fial z 11. století — rituální fontána k žehnání vody — a vedle něj tisíciletý cyprušek, který podle tradice zasadil sám ctihodný Athanasius. Naproti stojí strom, jejž prý zasadil jeho učedník ctihodný Eufymios, zakladatel Iverského monastýru. Oba stromy nesou v sobě i bolestnou připomínku: roku 1821 na ně turecký vojevůdce pověsil tři mnichy za to, že se pokusili zabránit odnesení fialu, jenž chtěl darovat sultánovi.
Monastýr a na něj navázané skity, kelie a poustevny daly Athosi více než padesát světců. Mezi nejvýznamnější patří ctihodný Jan Kukuzel — mnich a hudební génius byzantského středověku, jenž Bohorodičce sloužil svým zpěvem a jehož jméno nese i zázračná ikona Kukuzelissa uchovávaná v Úvodním paraklesu. Dalším z velikánů byl sv. Řehoř Palamas, teolog hesychasmu, jehož myšlenky o zbožšťujícím světle božské přítomnosti formovaly celé pozdně byzantské pravoslaví. V Lavře přebýval i jeho spolupracovník, konstantinopolský patriarcha Filotheos Kokkinos. Lavrská knihovna, považovaná za největší na Athose, uchovává přibližně 2 116 rukopisů, 20 000 tištěných knih, sto manuskriptů v cizích jazycích a vzácné kartografické dokumenty.
Lavrský poklad je mimořádný. V pokladnici jsou uchovávány evangelium, koruna a roucha císaře Nikefora Foky, jedinečné čtyřicetkilogramové evangelium a množství posvátných nádob. Z relikvií jsou zvláště uctívány části Životodárného Kříže Páně — dar císaře Nikefora Foky — kříž a hůl ctihodného Athanasia, čestná hlava sv. Jana Zlatoústého a části ostatků sv. apoštolů Lukáše, Ondřeje, Barnabáše, Tita a Prochora, prvomučedníka archidiakona Štěpána a mnoha dalších světců.
Duchovním vyvrcholením athonského roku v Lavře je hlavní panygyr — slavnost ke cti ctihodného Athanasia Athonského, slavená 5./18. července. Podle monastýrského podání sama Bohorodička přikázala mnichům, aby tento den — a nikoliv svátek Zvěstování, jemuž je zasvěcen hlavní katedrála — slavili jako hlavní lavrský svátek. Roku 1425 se prý Přečistá zjevila igumenovi a přikázala mu slavit se zvláštní slavností den památky zakladatele. Bohoslužba trvá bez přerušení někdy více než patnáct hodin.
Pro poutníka
Velká Lavra leží na jihovýchodním výběžku Athonského poloostrova a cesta k ní vyžaduje určité plánování. Do monastýru se lze dostat autobusem z Kareji, hlavního města Svaté Hory, nebo trajektem z přístavu Ierissos. Severovýchodní pobřeží poloostrova není chráněno zálivem, nýbrž je otevřeno bouřlivému Egejskému moři — lodní spojení tedy závisí na počasí a nejezdí každý den.
Zájemci o ubytování by se měli obrátit přímo na monastýr e-mailem na adresu [email protected], a to s dostatečným předstihem. V dopise je vhodné uvést celé jméno, kontaktní údaje, požadovaná data pobytu a případné důležité okolnosti. Kapacita ubytování je omezená a závisí rovněž na průběhu církevního roku a svátků.
Z Lavry lze pokračovat autobusem-taxíkem do Kareji, odkud je snadný přístup k dalším monastýrům. Přihlásit se jako cestující je nutné den předem v archondariku. Cestou řidič zpravidla zastaví u posvátného pramene ctihodného Athanasia, jenž podle tradice vytryskl na místě zjevení Bohorodičky. Pěší cesta k Karakalu (18 km) nebo k Ivironu (28 km) je časově i fyzicky velmi náročná. Poutníkům, kteří mají čas, doporučujeme navštívit i monastýry Karakал a Filotheos — bratstvo obou je proslulé pohostinností a každý z nich má svůj nezaměnitelný duchovní kolorit.
Mějte vždy na paměti, že monastýr je především místem mnišského života. Otcové nesou mnoho povinností a poutníků bývá v Lavře vždy zvláště mnoho. Vděčnost, skromnost a ohled na rytmus mnišského dne jsou tím nejlepším, co poutník přinést může.
