Svoboda, která hledala církev: biskup Gorazd a rok 1918
Rok 1918 otevřel cestu k obnově pravoslaví v českých zemích. Matěj Pavlík k ní nedošel hned. Jeho cesta byla hledáním, ne náhlým osvícením.
„Doslýchám se, že Kovář … přestoupil k pravoslaví. Nechápu toho u něho,“ píše v srpnu 1920 kněz Matěj Pavlík Karlu Farskému. Muž, který o rok později přijme v Bělehradě biskupské svěcení a o čtyři roky později opustí kvůli pravoslaví církev, kterou pomáhal zakládat, se zatím nad cizím obrácením upřímně podivuje. Ta krátká věta ukazuje, že jeho cesta nebyla předem daná a že k pravoslaví nepřišel z nadšení pro cizí, ale postupným poznáváním. [1]
Výročí 28. října 1918 si obvykle spojujeme s politickou svobodou, s koncem monarchie a se vznikem samostatného státu. Pro tisíce lidí však byla svoboda i otázkou svědomí. Po staletích, kdy byla náboženská příslušnost v českých zemích úzce spjata s habsburským trůnem, se náhle otevřela otázka, k jaké církvi a k jaké tradici chce člověk patřit. Co udělá s možností, kterou mu dějiny nečekaně otevřou? Příběh budoucího biskupa Gorazda je příběhem hledání, omylů i odvahy jít dál, když člověk pozná pravdu hlouběji.
Matěj Pavlík se narodil 26. května 1879 v Hrubé Vrbce na Slovácku. V letech 1898–1902 studoval na olomoucké teologické fakultě. Už tehdy ho oslovoval katolický modernismus, který usiloval o smíření víry s moderním myšlením, ale také cyrilometodějská myšlenka a idea slovanské vzájemnosti. Na kněze ho 5. července 1902 vysvětil v Olomouci arcibiskup Theodor Kohn a mladý kaplan pak působil ve Slezsku. Od roku 1908 sloužil jako kaplan v ústavu pro choromyslné v Kroměříži, tedy mezi lidmi, na které společnost často zapomínala. Právě tam v říjnu 1918, v měsíci, kdy vznikl nový stát, založil a začal redigovat časopis Právo národa. [2]
Po válce se Pavlík zapojil do hnutí katolických duchovních, kteří volali po hluboké reformě církve. V listopadu 1919 se účastnil schůze Klubu reformního duchovenstva. Když se reformu uvnitř římskokatolické církve nepodařilo prosadit, odešla v lednu 1920 velká skupina kněží a založila Církev československou. Pavlík se stal jejím členem. Byla to doba velkých nadějí a velkých otázek. Co má nová církev zachovat z dědictví staletí a co změnit? Má být národní, moderní, nebo se má vrátit ke kořenům? Na sjezdu církve v lednu 1921 Pavlík přednesl teologický referát. Delegáti moravské diecéze si ho pak zvolili za biskupa. [2] [3]
Pavlík však volbu nejprve odmítl. V otevřeném dopise delegátům upřímně psal o vážné nemoci očí i o pochybnostech, zda má pro biskupský úřad potřebné předpoklady. „Zapřísahám vás, bratři a sestry, abyste upustili od kroku, který by jak pro církev, tak pro mne měl strašné následky. Zdá se, že nechápete mé choroby očí. Je to chorioretinitida, zánět cévnatky a sítnice. […] Nuže, vězte, že mi hrozí úplné oslepnutí. […] Setrváte-li při svém úmyslu, měli byste biskupa, který během několika let oslepne jistě, to pravím bez nadsázky, a který by připadl církvi na obtíž,“ napsal. Neskrýval ani to, co považoval za svá slabá místa: „Nejsem zvyklý přehánět ani lhát. Mimo to scházejí mi velmi nutné pro biskupa vlastnosti. Nemám velikých vědomostí a nemám vůbec smyslu pro jednání úřední a vyjednávání s politickými činiteli. Náš první biskup musí býti dobrý právník a praktický organizátor. […] Já úřadu biskupského nemohu přijati. Nechtějte mne, abych svým způsobem církvi pomáhal, pokud mé síly na to budou stačiti, a abych – až se stanu neschopným, na což jsem připraven – v klidu odešel.“ Delegáti však na své volbě trvali. Po jednání se zástupci diecéze 9. dubna 1921 Pavlík volbu přijal a 29. srpna téhož roku se stal biskupem moravskoslezské diecéze. Člověk, který se sám považoval za nehodného a nemocného, se tak stal biskupem, který později položil základy celé jedné místní církve. [3] [2]
Církev československá v roce 1920 přijala Nicejsko-cařihradské vyznání víry a rozhodnutí sedmi všeobecných sněmů. To otevřelo cestu k Srbské pravoslavné církvi, která souhlasila se svěcením jejích biskupů. Pavlík byl prvním kandidátem. V září 1921 odjel do Srbska, přijal mnišský postřih a jméno Gorazd po učedníkovi svatého Metoděje. Po kanonické volbě ve Sremských Karlovcích ho 25. září 1921 v Bělehradě vysvětil srbský patriarcha Dimitrij. [2] [3]
Ani tehdy si ještě nepředstavoval, že by Češi převzali východní tradici celou. „Naprosto vyloučeno jest, abychom při spojení s východními církvemi převzali východní liturgii,“ prohlásil. Církev československá měla být podle něj „svébytnou a samostatnou jednotkou“, spojenou s pravoslavím jen unií. Historik Pavel Marek ve své rozsáhlé monografii ukazuje, že během let 1920–1924 se Gorazd od tohoto postoje postupně přiblížil ke klasickému pravoslavnému učení. Rozhodující vliv na něj měl srbský biskup Dositej (Vasić), který od roku 1921 působil v Československu jako zástupce Srbské pravoslavné církve. [3]
Uvnitř Církve československé se mezitím rozhořel ostrý spor mezi zastánci pravoslavné orientace a těmi, kdo chtěli křesťanské učení radikálně přehodnotit. V jeho čele stál Karel Farský. V červenci 1924 biskup Gorazd Církev československou opustil a 21. července se vzdal svého úřadu. Farský, nově zvolený patriarcha, s nímž ho přes všechny rozdíly pojilo osobní přátelství, přijal rezignaci s lítostí. „Podaří-li se Ti zanést símě reformace do světa pravoslavného, budu já mezi prvními, kdož se tomu budou těšit,“ napsal mu v srpnu 1924. V těch slovech je patrné, že každý z nich rozuměl Gorazdově cestě jinak. Pro Farského šlo o přenesení reformy do pravoslaví. Pro Gorazda o návrat k tradici, kterou v pravoslaví nalezl. Rozešli se, ale bez nenávisti. [4] [2]
Následující léta byla zkouškou trpělivosti. Biskup Gorazd se nejprve připojil k české pravoslavné obci v Praze, která tehdy patřila pod jurisdikci Konstantinopole a jejímž představeným byl arcibiskup Savvatij. Ten však později Gorazdovo zvolení za duchovního vůdce českých pravoslavných odmítl jako nezákonné a nekanonické. V listopadu 1925 si Gorazda za duchovního vůdce zvolila obec v České Třebové. Teprve v roce 1929, kdy stát i Srbská pravoslavná církev schválily ústavu, vznikla v Praze Česká pravoslavná eparchie pod srbskou jurisdikcí. [2]
Biskup Gorazd pak budoval církev doslova od základů. Od ledna 1930 vycházel Věstník České pravoslavné eparchie a v roce 1934 Lidový sborník modliteb a bohoslužebných zpěvů. Biskup se tak postaral, aby se lidé mohli modlit srozumitelně ve svém jazyce. V září 1935 posvětil pražský chrám svatých Cyrila a Metoděje, který se stal katedrálou eparchie. V roce 1940 připravil k vydání Pravoslavný katechismus. Ten se nevěnuje jen nauce, ale i obyčejnému životu. Najdeme v něm například radu, že „je v zájmu zdraví zahodno, abychom dbali čistoty a tělo otužovali různým způsobem, hlavně tělesnou prací“. Muž, kterému v roce 1921 hrozilo oslepnutí, tak sloužil církvi ještě dvě desetiletí. [2] [5]
Svobodu, kterou mu přinesl rok 1918, nakonec obětoval za druhé. V červnu 1942 se v kryptě katedrálního chrámu skrývali českoslovenští parašutisté, kteří provedli atentát na Reinharda Heydricha. Po jejich odhalení a boji v chrámu zatklo gestapo i biskupa Gorazda. Vzal odpovědnost na sebe, aby ochránil své kněze a věřící. Dne 3. září 1942 ho stanný soud v Petschkově paláci spolu s knězem Vladimírem Petřekem, Janem Sonnevendem a Aloisem Václavem Číklem odsoudil k smrti. Popraven byl o den později, 4. září 1942 ve 14 hodin, v Kobylisích. Pravoslavná církev v Protektorátu byla zakázána. [2]
Po válce mu stát udělil Československý válečný kříž 1939 a v roce 1997 Řád Tomáše Garrigua Masaryka. Pravoslavná církev v Československu ho ve dnech 4.–6. září 1987 v Olomouci svatořečila jako novomučedníka. S jeho jménem se často spojuje krédo: „Mám, co jsem dal druhým.“ [2]
Příběh svatého Gorazda připomíná, že vnější svoboda je teprve začátek. Otevírá prostor, který člověk musí naplnit hledáním. Gorazd se nebál měnit názory, když poznal pravdu hlouběji, a nebál se ani zaplatit za věrnost. Neskončil u reformy podle vlastních představ, ale u církve, kterou nepovažoval za svůj výtvor, nýbrž za dar. Ten, kdo v roce 1921 prosil, aby mu biskupský úřad nesvěřovali, protože se cítil nehodný, nesl o dvacet let později jeho tíhu až do konce. Rok 1918 mu dal možnost svobodně volit. Rok 1942 ukázal, co si zvolil. Apoštol připomíná: „Kde je Duch Páně, tam je svoboda“ (2 K 3,17). Biskup Gorazd hledal právě tuto svobodu, svobodu, která pochází z pravdy a dokáže obstát i tehdy, když vnější svoboda mizí. [6]
Prameny a literatura
[1] Dopis Matěje Pavlíka Karlu Farskému, 7. srpna 1920. Ústřední archiv a muzeum CČSH, fond Korespondence dr. Karla Farského, sign. A II/36, inv. č. 1459. Citováno podle: Ústav pro studium totalitních režimů, Matěj Pavlík (biskup Gorazd, 1879–1942).
[2] Ústav pro studium totalitních režimů. Matěj Pavlík (biskup Gorazd, 1879–1942). ustrcr.cz.
[3] Marek, Pavel. Biskup Gorazd (Pavlík). Životní příběh hledání ideální církve pro 20. století. Olomouc: Univerzita Palackého, 2019. ISBN 978-80-244-5413-9. Otevřený dopis delegátům z roku 1921; s. 134, 136–137 citovány podle recenze: Bureha, Volodymyr. Historica Olomucensia 61 (2021), s. 277–283.
[4] Dopis Karla Farského biskupu Gorazdovi, 18. srpna 1924. Ústřední archiv a muzeum CČSH, fond Korespondence dr. Karla Farského, sign. A II/12, inv. č. 21. Citováno podle: ÚSTR, viz [2].
[5] Gorazd (Pavlík). Pravoslavný katechismus. Praha, 1940.
[6] Písmo svaté. 2 K 3,17.
