Památka svatých Cyrila a Metoděje – duchovních otců slovanského pravoslaví
Den, 5. července, je v českém kalendáři zasvěcen památce svatých Cyrila a Metoděje – bratří ze Soluně, kteří v 9. století přinesli našim předkům světlo evangelia v jazyce, kterému rozuměli.
Jejich příchod na Velkou Moravu roku 863 je jednou z nejvýznamnějších událostí našich dějin – nejen církevních, ale i kulturních a národních. Jejich dílo položilo základy slovanské písemnosti, vzdělanosti a pravoslavné víry, která i přes násilné potlačení nese plody až dodnes.
Konstantin, později přijatý mnišským jménem Cyril, byl v mládí výjimečně nadaný učenec – znal mnoho jazyků, filozofii, teologii i rétoriku, a působil jako učitel na cařihradském dvoře. Metoděj, jeho starší bratr, se nejprve věnoval správní službě, ale později se všeho vzdal a odešel do monastýru. Společně byli vysláni na misi k Chazarům a poté – na žádost moravského knížete Rostislava – přijali výzvu přinést víru Kristovu i Slovanům.
Připravili se důkladně. Cyril sestavil písmo a bratři přeložili části Písma svatého, liturgické texty i duchovní knihy do staroslověnštiny. Jejich práce byla činěna s modlitbou, důsledností a láskou ke slovanskému lidu. Na Moravě si brzy získali důvěru knížete i lidu – nejen učeností, ale především svatým životem. Sloužili bohoslužby ve srozumitelném jazyce, vychovávali domácí duchovní a upevňovali křesťanskou víru v národě.
Jejich úspěch ale vyvolal nelibost západního duchovenstva, které nechtělo připustit jiné než latinské bohoslužby. V Benátkách byli obviněni z „kacířské novoty“ – bohoslužby ve slovanském jazyce. V reakci na to se bratři odebrali do Říma, kde byli přijati papežem Hadriánem II., který jejich dílo schválil a potvrdil platnost slovanské liturgie. Přesto Cyril brzy nato těžce onemocněl a po přijetí mnišského postřihu zemřel 14. února 869 v Římě. Jeho bratr Metoděj, vysvěcený na biskupa, se vrátil na Moravu, aby v díle pokračoval.
Ani jemu se nevyhnula pronásledování. Byl zajat německými biskupy, uvězněn a teprve na příkaz papeže propuštěn. Přesto neochvějně pokračoval ve své misi – překládal Písmo svaté, vzdělával kněze a upevňoval víru. Jeho žáci – v čele se sv. Gorazdem I. – byli připraveni převzít jejich dílo. Jenže po Metodějově zesnutí v roce 885 byl jeho odkaz tvrdě potlačen. Nový papež zakázal slovanskou bohoslužbu, Metodějovi učedníci byli vyhnáni a cyrilometodějské knihy ničeny.
Duchovní odkaz soluňských bratří se však nikdy zcela neztratil. Žil dál v lidu, uchýlil se do lesních monastýrů, přešel do Bulharska, Srbska, na Kyjevskou Rus a stal se základním kamenem slovanského pravoslaví. A přestože v českých zemích byla jejich památka po staletí umlčována, jejich dílo žilo dál v dějinách i v duchu našeho národa.
V 19. století si jejich význam opět připomněli čeští národní buditelé. Jako odpověď na sílící husitský kult a rostoucí náklonnost k pravoslaví zareagovala i římská církev – a v roce 1880 stanovil papež Lev XIII. jejich svátek na 5. července. Den jejich zesnutí však pravoslavná církev slaví ve dnech 14. února (sv. Cyril) a 6. dubna (sv. Metoděj), jejich společná památka připadá na 11. května.
Svatí Cyril a Metoděj jsou pro nás nejen národními, ale především duchovními otci. Díky nim jsme se stali křesťanským národem, a to ne mečem a ohněm, ale živým slovem, milostí a láskou. Jejich dílo není minulostí, ale stále aktuálním odkazem – svědectvím o tom, že víra a kultura mohou jít ruku v ruce a že každý národ má právo chválit Boha ve svém jazyce.
Svatí bratři ze Cyrile a Metoději, proste Boha za nás !
