Jednota pravoslaví v ohrožení: Příčiny a řešení
Zpráva biskupa Hioba (Bandmanna) ze Stuttgartu z 42. Pravoslavné konference
Redakce Svazu pravoslavných novinářů v Německu zveřejňuje s požehnáním biskupa Hioba ze Stuttgartu jeho přednášku z pravoslavné konference, která se konala koncem prosince 2024 v Mnichově a byla požehnána metropolitou Markem z Berlína a celého Německa. Tato konference se pravidelně koná již více než 40 let.
Jednota pravoslaví v ohrožení: Příčiny a řešení
Kdo v těchto dnech nevnímá temné mraky útlaku a hluboké starosti, které visí nad pravoslavnými církvemi, je zasažen buď nechtěnou, nebo chtěnou slepotou. Jednota pravoslaví je ve velkém nebezpečí a zdá se, jako by nikdo z odpovědných neviděl cestu ven z této patové situace.
Poukázat na řešení této ekleziologické a dokonce dogmaticko-triadologické krize naší doby proto není snadný úkol. Při modlitebně podpořeném hledání odpovědí autor narazil na následující apoštolské čtení, kterým se při své práci nechal inspirovat a vést:
Ef 4,1: „Prosím vás tedy, já vězeň v Pánu, abyste žili tak, jak je to hodné povolání, jímž jste byli povoláni, 2 se vší pokorou a mírností, s trpělivostí, snášejte se navzájem v lásce. 3 Usilujte o zachování jednoty Ducha v poutu pokoje: 4 Jedno tělo a jeden Duch, jako jste byli povoláni v jedné naději svého povolání. 5 Jeden Pán, jedna víra, jeden křest, 6 jeden Bůh a Otec všech, který je nad všemi, skrze všechny a ve všech. 7 Každému z nás však byla dána milost podle míry Kristova daru.“
Než se pokusíme vyložit tyto verše apoštola Pavla jako odpověď na církevní krizi naší doby, je třeba pochopit problém, který je základem současného smutného stavu Kristovy církve.
1. Co nás učí církevní historie?
Nejprve bychom chtěli prozkoumat, co v minulosti zachránilo církev před rozkolem v krizích, jako je ta dnešní. Základem struktury a sebevědomí pravoslavné církve je období ekumenických koncilů. Pokud se jednota církve dostala do ohrožení v důsledku vnitřních dogmatických konfliktů, byla svolána „Všeobecná“ nebo „Velká synoda“, která může být považována za nejvyšší církevní instanci pro formulaci dogmatických pravd a kánonů. Teoreticky nešlo na tomto shromáždění (potenciálně) všech biskupů světové církve o nalezení kompromisů nebo nových řešení, nýbrž o jednomyslné svědectví pro předanou pravou víru pod vedením Ducha Svatého. Pokud se však podíváme na historické a politické souvislosti synod, snadno se dostaneme do pokušení je chybně chápat jako nástroje částečně profánních zájmových konfliktů.
Vezměme si například Nicejský koncil v roce 325 n. l. Eusebius z Cesareje jako jeden z prvních církevních historiků podrobně a živě popisuje toto shromáždění biskupů, které se mělo stát precedentem pro všechny následující ekumenické synody. Z jeho zprávy je mimo jiné patrné, že svatému císaři Konstantinovi připadla ústřední role jak před koncilem, tak během zasedání, aby vedl znesvářené a nepřátelské biskupy k jednotě – jednotě a svornosti, která se zdála být v prvé řadě v zájmu římského císaře. Poté, co o rok dříve (324) definitivně sjednotil Římskou říši pod svou vládou, byly dogmatické spory a územní konflikty biskupů pro něj zbytečnými překážkami na cestě k politicky i nábožensky sjednocené říši. Mezitím se zdálo, že se fronty bojujících církevních aktérů zatvrdily. V díle Vita Constantini Eusebius z Cesareje reprodukuje císařův úvodní projev a poté píše:
„Poté, co císař promluvil latinsky a jiný jeho slova přeložil, dal slovo předsedajícím synody. Tu začali jedni obviňovat druhé, tito se však bránili a vznášeli proti obvinění. Když takto z obou stran bylo mnoho předneseno a zpočátku zuřil velký spor, císař trpělivě všem naslouchal a s napjatou pozorností přijímal přednesené, a vyjadřoval se k jednotlivým bodům, co bylo řečeno každou stranou, postupně sbližoval svárlivé mysli. A protože se klidnou mírností obracel k jednotlivým a přitom používal řečtinu, která mu nebyla neznámá, jevil se přátelsky a laskavě; tak mohl přesvědčit jedny, druhé svými slovy zahanbit, ty, kteří mluvili výborně, chválit, ale všechny povzbuzovat ke svornosti, až nakonec dosáhl, že ve všech sporných bodech byli jednomyslní a jednotného názoru.“
Císařovi příslušelo pozvat na koncil, použít svou císařskou poštu pro cesty biskupů, poskytnout svůj palác v Niceji, vystupovat na zasedáních jako smírčí soudce a prostředník a nakonec prosadit rozsudek proti heretikům prostřednictvím státní moci, aby v církvi mohla triumfovat jednota. Vzniká dojem, že Nicejské vyznání víry by bez císařova zprostředkování nikdy nevzniklo.
Pokud v tomto duchu nahlédneme do další církevní historie, zjistíme, že ani 2. ekumenický koncil (Konstantinopol 381 n. l.) neukončil ariánské nepokoje sám, nýbrž jeho úspěch spočíval na ediktu císaře Theodosia, který předtím vyhlásil pravoslavnou víru za státní záležitost. 3. ekumenický koncil (Efez 431 n. l.) skončil rozkolem mezi biskupy Cyrilem Alexandrijským a Janem Antiochijským, takže opět musel zasáhnout císař: nechal oba kohouty uvěznit a donutil je tak k dohodě, takže pozdější korespondence obou patriarchů byla nakonec nesena dobrou vůlí a koncil se dodatečně stal úspěchem.
Naopak, pozdější absence politické moci, která by zahrnovala všechny patriarcháty, usnadnila nebo dokonce podmiňovala velké rozkoly v církevních dějinách. Kristologická formule víry, kterou formulovali otcové 4. ekumenického koncilu a která se snažila zprostředkovat mezi alexandrijskou a antiochejskou teologií, nedokázala trvale zabránit takzvaným staroorientálním církvím, aby se pomalu politicky a církevně odvrátily od císařství. Nejdéle, když Egypt a Sýrie již nebyly pod římsko-byzantskou nadvládou, prosadili se monofyzité jako lidová církev. Nechtělo by se však přičítat politické odcizení pouze odlišné teologii, spíše politické odklon od římské státní myšlenky v těchto oblastech vedl k tomu, že tamní církevní představitelé hledali teologické důvody pro rozluku s říšskou církví. Konečně, dalo by se snadno poukázat i na politicko-historické důvody, které spoluzodpovídaly za plíživé schizma mezi Východem a Západem.
Čím déle tedy téma zkoumáme z historické perspektivy, tím více se upevňuje problematický dojem, že jednota církve nemůže být udržena bez nadřazené politické moci.
2. Hrozná podezření
Tento pohled na církevní historii nevyhnutelně vede k následující otázce: „Kdo nebo co nás dnes může znovu sjednotit, aniž bychom měli k dispozici ekvivalent císaře Rhómajů nebo ‚Pax Romana‘?“ Tato otázka nabývá na aktuálnosti, když se podíváme na současnou patovou situaci, ve které se pravoslaví nachází: Tentýž patriarchát, který je ve většině problémů a konfliktů sám zapojen a straní (kalendářní otázka, autokefalie, diaspora, primát), si současně nárokuje výhradní právo svolávat Všeobecný koncil a předsedat mu.
Výše uvedenou otázku si autor nejen položil sám, ale také ji položil několika církevním hodnostářům a teologům v naději, že někdo dokáže rozptýlit hroznou podezření, že jednota církve skutečně může selhat, že se Kristův plášť utkaný z jednoho kusu může přece jen roztrhat.
Autor zde chce jako příklad uvést dvě pozoruhodné odpovědi. Na cestě na Svatou horu Athos položil autor svou otázku mimo jiné opatu jednoho z athoských klášterů, zástupci Ekumenického patriarchátu. Jeho děsivá odpověď zněla: „Oba patriarchové musí nejprve zemřít,“ přičemž měl na mysli patriarchy Bartoloměje Konstantinopolského a Kirilla Moskevského. Nová generace hierarchů by podle něj tedy mohla zahájit nový začátek vztahů mezi oběma patriarcháty.
Na téže cestě autor položil svou otázku také nově jmenovanému metropolitovi Soluně Filotheosovi (2023). Jeho odpověď byla teologická: „Duch Svatý nás znovu sjednotí.“
Vzhledem k výše popsaným spíše střízlivým příkladům z církevních dějin obě odpovědi vyvolaly u autora skepsi. Oba duchovní zjevně nevidí základní ohrožení jednoty církve, nýbrž pouze časově omezené krize, které se samy, z vnitřní síly pravoslavné jednoty, vyřeší. Pohled zpět na velká schizmata v církevních dějinách se zdá této perspektivě odporovat. Beznadějnost současné situace, ve které se ani ekumenický koncil nejeví jako schůdné řešení, zjevně potvrzuje opak: Jednota může selhat, církve se mohou odštěpit.
3. Co vlastně drží církev pohromadě?
V tomto kontextu musíme jít o krok hlouběji a položit si otázku, co vlastně drží církev pohromadě, respektive v čem spočívá její vnitřní jednota. Hovoříme o mystické jednotě, o těle Kristově, které je drženo pohromadě Duchem Svatým a je sjednoceno v Eucharistii a v pravoslavné víře. Chceme však zaměřit pozornost na konkrétní jevy a síly, které mohou jednotu církve podporovat, zajišťovat, ale také podkopávat a narušovat. Právě v těchto bodech je možná a také nutná součinnost člověka na jednotě.
Autorita. V církvi zajišťuje hierarchická struktura, založená na apoštolské posloupnosti, jednotu založenou na důstojnosti, úctě, autoritě, hierarchickém řádu, bratrství a bohužel často i na moci. Tato moc by však měla být zároveň chápána a vykonávána jako služba (řecky diakonia) („Jestliže někdo chce být první, ať je poslední ze všech a služebník všech“ – Mk 9,35). Primus inter pares, „první mezi rovnými“ (od odpadu Říma od celého pravoslaví je to patriarcha Konstantinopolský), předsedá celému pravoslaví a má nejvyšší úkol zachovávat a symbolizovat jednotu pravoslaví.
Identita. Společná víra vytváří příslušnost, církev identitu. Tělo Kristovo, jehož jsme součástí, propůjčuje této křesťanské identitě jedinečnou ontologickou realitu.
Společenství. Když společně slavíme bohoslužby, pěstujeme přátelské vztahy a žijeme tak společenství, pak nás to sjednocuje. I zde církevní společenství daleko přesahuje mezilidské vztahy, vede ke společenství se svatými všech věků, se sférou svatosti a s transcendentním Bohem samotným.
Politika. Společné politické zájmy nebo myšlenky nás mohou sjednotit. Řím byl pro mnoho pravoslavných národů dlouhou dobu takovou sjednocující politickou ideou a realitou. Politika však může také rozdělovat.
To, že víra v Ducha Svatého sjednocuje církev a že mystické tělo Kristovo je konstituováno zvláště v mystériu eucharistie, je jistě pravda. Spoléhat se však na to, že nás Duch Svatý sám udrží pohromadě, se mi zdá příliš zjednodušené, ba dokonce nedbalé. Autoritu, identitu, společenství a (církevní) politiku je třeba aktivně pěstovat, aby se jednota zachovala.
Jednotu, která zohledňuje všechny tyto aspekty, bych chtěl představit pod pojmem „žité synodalita“ a nabídnout ji jako řešení naší současné krize.
4. Žitá synodalita
Žitá synodalita, respektive její nedostatek, je podle mého názoru přesně to, co nás v současné době nejvíce trápí. Zahrnuje, jak už bylo řečeno, všechny výše uvedené aspekty. Neexistuje synodalita bez autority a primátu. Neexistuje synodalita bez identity, bez společné víry, bez pěstovaného společenství, společné liturgie. Ve staré církvi se již brzy a církevněprávní závazností požaduje, aby se biskupové pravidelně scházeli a společně řešili důležité otázky.
„Dvakrát do roka se má konat synoda biskupů. (Na těchto synodách) mají biskupové vzájemně prověřovat principy víry a urovnávat vzniklé církevní spory […].“ – Kánon 37 apoštolů
Toto pravidlo, které se opakuje na 1., 4., 6. a 7. ekumenickém koncilu, platí s různými intervaly v zásadě pro každou synodálně uspořádanou církevní strukturu. Skutečnost, že se tento požadavek v kánonech tak často opakuje, ukazuje na jedné straně, že ve všech dobách existovaly i protikladné síly. Takže biskupové, ale i kněží, mají často tendenci se ve svých diecézích či obcích uzavírat a řešit věci podle vlastního uvážení, namísto aby se otevřeli moudré radě, ale i kritickému pohledu sousedů / kolegů. Důraz na opakování navíc ukazuje, jak důležité je se shromažďovat a společně řešit problémy, odstraňovat nedorozumění komunikací a tak pěstovat společenství a identitu.
Zde nesmí být opomenuta ani otázka primátu. Kdo svolává synody a kdo zodpovídá za jednotu? Již Kánon 34 apoštolů nalezl specifické řešení pro nesmírně obtížný a paradoxní vzájemný vztah mezi primátem a synodalitou, mezi autoritou a svobodou, který je použitelný na úrovni místní církve, ale ve svém základním úmyslu i na panpravoslavné úrovni. Měl by sloužit i jako odpověď na současnou chybnou interpretaci celocírkevního primátu některými představiteli Ekumenického patriarchátu:
„Biskupové každého národa mají vědět, že jeden z nich musí být Prvním (Primus), a mají ho považovat za svou hlavu a nic dalšího bez jeho souhlasu nedělat; každý má činit jen to, co se týká jeho vlastní obce a jí podřízených míst. Ale ani on (Primus, metropolita) nesmí nic dělat bez souhlasu všech; neboť tak bude panovat svornost a Bůh bude oslaven skrze Krista v Duchu Svatém.“
Tento řád, v němž žádný biskup nic nedělá bez souhlasu Prvního a První nic bez souhlasu všech, řeší napětí, kontrast mezi mocí jednotlivce nad všemi a autoritou všech dohromady, stejně jako suverenitou každého jednotlivce, směrem ke skutečné jednotě ve svornosti a žité synodalitě.
Synodalita by měla vládnout i na celocírkevní, respektive panpravoslavné úrovni, kde princip autokefalie každé místní církve zaručuje co nejširší samostatnost a kde neexistuje žádný institucionální, respektive pravidelný rozhodovací orgán, kterému by předsedal čestný představený (primus inter pares) pravoslaví. Není to však tak, jak napsal ruský teolog N. N. Afanasjev († 1966 v Paříži) ve svém kontroverzním článku o Petrově primátu, že Pravoslavná církev se jeví jako „pyramida bez špičky“, tedy že jí na rozdíl od římskokatolické církve chybí skutečná hlava, vybavená odpovídající mocí. Zároveň tento řád odporuje teologumenům metropolity Ioannise Zizioulasa, který se snaží prohlásit „monarchii Otce“ za prvotní princip, který dává bytí ostatním hypostázím, za vzor pro primát v pravoslavné církvi, neboť autorita Prima není zdrojem autority ostatních biskupů (jako v katolické papežské nauce), nýbrž, jak ukazuje kánon, naopak vyplývá z jeho uznání za „hlavu“ („považovat za svou hlavu“) koncilem a na nejvyšší úrovni stanovením Dyptychů autokefálních církví na ekumenických koncilech. Primát také není věčným božským ustanovením, nýbrž je politicko-historicky odvoditelný.
Jak popsali autoři 34. kánonu apoštolů, církev může spojovat protiklady: být konciliární společenství a hierarchická pyramida. Kromě své skutečné hlavy, Krista, nepotřebuje žádného jediného vládce, ani žádného zástupce (vicarius Christi), neboť Kristus je ve svém těle přítomen.
Ideál „žité synodality“ se však neomezuje pouze na biskupskou konciliaritu. Od poloviny 19. století zejména ruští teologové, jako např. A. S. Chomjakov, vyzdvihovali významnou roli dospělého Božího lidu při obraně víry, akreditaci ekumenických synod a zachování jednoty, což neformuje sebeuvědomění pravoslavné církve teprve od tohoto teologického uznání. Například metropolita Filaret (Drozdov) z Moskvy ve svém Velkém katechismu vysvětluje:
„Všichni věřící, sjednocení posvátnou Tradicí víry, všichni společně a v posloupnosti, jsou Bohem budováni v jedinou Církev, která je pravou pokladnicí posvátné Tradice, nebo, vyjádřeno slovy apoštola Pavla, ‚Církev živého Boha, sloup a opora pravdy‘.“
Prakticky se odpovědnost „Božího lidu“ projevuje v přijímání synodálních rozhodnutí biskupů nebo v protestech proti koncilům, které nebyly, nebo proti biskupům, kteří jednají proti evangeliu. Tuto roli korektivu k biskupské autoritě plní i mnišství. V moderních stanovách např. Ruské a Rumunské církve se uznání dospělosti Božího lidu konkrétně projevuje v účasti laiků na zemském koncilu.
Žitá synodalita tedy sjednocuje autoritu, identitu a společenství do organické struktury, podporuje všechny tři jednotící principy a prostupuje je působením Ducha Svatého v církvi. Hierarchie se vyvinula z historicko-politických důvodů. Církevní struktura následuje – často s velkým zpožděním – politické reality. Autorita této hierarchie, ať už na místní církevní, nebo na panpravoslavné úrovni, je vždy založena na synodálním pověření a důvěře věřícího lidu.
Zbývá politika – oblast, kterou církve samy mohou ovlivnit nejméně. Místní církev sice může v zásadě působit proti politicky instrumentalizované nenávisti a separatismu, ale nemůže zabránit velkým geopolitickým otřesům, rozpadu mnohonárodních států a kulturních prostorů nebo vzniku nových národů.
5. Je na vině politický faktor?
V konfliktu mezi Konstantinopolským a Moskevským patriarchátem působí politické faktory proti jednotě, a to nejen dnes, ale již od počátku 20. století. Ruská církev v tomto období prošla drastickými změnami: nejprve se namáhavě osvobodila z poručnictví a omezení Ruské říše petrinského období a následně se po svém krátkém znovuzrození na přelomu století vyvinula v celosvětovou aktivitu, která na ostatní církve působila částečně hrozivě (obrovské athoské kláštery, Svatá místa a poutní centra v Palestině, carské kostely v západní Evropě, misie na Aljašce, v Mandžusku a Japonsku, severoamerická diaspora atd.); následovala její strašlivá hodina osudu s Říjnovou revolucí, smrtí patriarchy Tichona a rozdělením na komunistický východní blok a západně orientovanou diasporu. V Sovětském svazu se episkopát Moskevského patriarchátu později stal politickým nástrojem komunistického režimu. Jak ve vztahu k ekumenickému hnutí, tak v meziorthodoxních vztazích hrála úzká a nedobrovolná závislost zástupců MP na sovětské politice neslavnou a škodlivou roli. I dnes lze MP opět označit za vlastenecký a loajální vůči státu.
Ekumenický patriarchát se po rozpadu Osmanské říše politicky nově zorientoval na Západ. Zavedení nového kalendáře a celá série zasahování do místních církví, které byly nebo jsou podřízeny Moskevskému patriarchátu (církev „obnovitelů“ v Rusku, církve Estonska, Finska, Polska, Lotyšska a Ukrajiny), odrážejí aktivní instrumentalizaci západními silami v dobách studené války a dodnes, která je zaměřena především proti Rusku a Ruské církvi, ale nakonec škodí celé církvi. Největší a nejmocnější biskupský stolec EP se možná nenachází v Turecku, ale je to „Řecko-pravoslavná arcidiecéze Ameriky“.
Patriarchát ztratil na významu jak ve svém malozápadním jádru – dnešním muslimském Turecku – tak historicky i v autonomním Řecku. Vzhledem k tomu se vnucuje dojem, že sleduje i vlastní zájmy, neboť hledá svou roli mezi pravoslavnými církvemi, smysl své existence jako prvního patriarchátu. Za tímto účelem v nanejvýš sporné interpretaci 28. kánonu chalkedonského koncilu prohlásil svou jurisdikci nad celou pravoslavnou diasporou – nárok, který dosud přijímá pouze řecká církev tím, že se vzdala vlastní struktury pro diasporu.
Navíc se ekumenický patriarcha vzhledem ke své slábnoucí pastorační misi stále více soustředí na světskou politiku a svou roli čestného primase mezi pravoslavnými patriarcháty. Tu se snaží zhodnotit tím, že si přisuzuje více moci, než mu je přiznáno v 34. kánonu apoštolů nebo v 28. kánonu chalkedonského koncilu, nebo i fakticky ostatními autokefálními církvemi. Tak si již několikrát nárokoval „bez souhlasu všech“ pravoslavných místních církví udělovat autokefalii.
Odvolací právo, které patriarchovi náleželo od Chalkedonského koncilu „protože Konstantinopol je hlavním městem říše“, je systematicky přeháněno a zneužíváno: klerici a biskupové, kteří v jiných pravoslavných církvích podléhali zákazu sloužení nebo laicizaci, jsou na jejich žádosti jednoduše přijímáni do Ekumenického patriarchátu, a tak je rozsudek proti nim zrušen bez nového řízení. Také úsilí patriarchy být v ekumenickém hnutí na špici svědčí o nároku být více než jen „primus inter pares“. Rétorické útoky, jako je prohlášení arcibiskupa Elpidophorose ze Severní Ameriky ze 7. ledna 2014 s provokativním názvem „První bez rovných“ (primus sine paribus) nebo projev samotného ekumenického patriarchy Bartoloměje z 1. září 2018 před Biskupským kolegiem Ekumenického patriarchátu, ve kterém používá věty jako „Počátek pravoslavné církve je Ekumenický patriarchát“, nebo: „Pravoslaví nemůže existovat bez Ekumenického patriarchátu“, mají dát k tomu teologickou legitimaci.
Pokud by se pominula beznadějná situace patriarchátu v Turecku a s ní spojená krize identity, dalo by se domnívat, že fanariotové jsou hnáni „papistickou“ mocichtivostí. Nicméně se domnívám, že pouze s porozuměním a dobrou vůlí můžeme Ekumenickému patriarchátu, stejně jako celému pravoslaví, pomoci z krize. Pokud od primase očekáváme, že „nic nedělá bez souhlasu všech“, pak bychom se i my, jednotlivé pravoslavné církve, měli snažit „nic nedělat bez jeho souhlasu“. Měli bychom od něj navíc požadovat, aby převzal odpovědnost za jednotu pravoslaví a navrhl schůdná řešení současných problémů, a tím mu přenechat iniciativu. Místo abychom Ekumenickému patriarchátu vyčítali, že se stal nástrojem světské geopolitiky, mělo by se například i Moskevské patriarchát přiznat, že jedná politicky zaujatě a nechá se instrumentalizovat. V dějinách vztahů pravoslavných církví ve 20. a 21. století, zejména mezi MP a EP, si všechny strany mohou právem vyčítat špatné chování. Vzájemné obviňování, i když může být pravdivé, však k řešení nepřispívá.
6. Vyzývavé slovo apoštola Pavla
Pokud se takto snažíme nahlédnout za profánní politiku, brát vážně druhého v jeho zájmech, nouzi a obavách a vnímat sjednocující sílu církve, dospějeme k žité synodalitě, k níž nás vyzývá i svatý apoštol Pavel v listu Efezským:
…se vší pokorou a mírností, s trpělivostí, snášejte se navzájem v lásce.
Navzdory rozdílům a porušování kánonů bychom neměli přestat se scházet, budovat přátelství a pevné vztahy, vyjednávat, nacházet kompromisy a přehlížet lidské nedostatky jednotlivých aktérů.
…Usilujte o zachování jednoty Ducha v poutu pokoje.
Žít synodální jednotu, usilovat o ni, znamená také pro každou místní církev pravidelně pořádat koncily, které si toto označení zaslouží. Některé církve mají v nedávné historii tendenci soustředit příliš mnoho moci v úřadu patriarchy a nebrat vážně kontrolní funkci koncilu. Pouto pokoje mi naopak vyjadřuje onu vzájemnou interakci mezi primasem a synodou, ale také mezi autokefálními církvemi, která je založena na vzájemné úctě a společně vnímané odpovědnosti za Kristovo tělo. „Pouto“ je schopno vydržet zatížení, např. vlivem tažných sil světské politiky a lidských slabostí, takže jednota církve existuje liturgicky (tělo) i synodálně-komunitně (duch):
… Jedno tělo a jeden Duch,
Kromě toho by církve měly znovu více uplatňovat synodální odpovědnost a „charismata“ dospělého věřícího lidu a mnišství. Pokud nám například chybí světská moc, která by církve tlačila k jednotě, může naopak lid Boží vyvíjet tlak na hierarchii, aby se vzdala marných politických hádek a znovu se sjednotila s věřícími bratry a sestrami jiných pravoslavných církví. Jaké konkrétní možnosti k tomu existují, je samostatná otázka. Předpokladem je však jistě ochota biskupů naslouchat, znát své stádo a žít s ním.
…Každému z nás však byla dána milost podle míry Kristova daru.
Milost, charisma každého jednotlivce, hovořit hlasem církve, spočívá v mystickém společenství Kalicha Kristova, v účasti všech na stejném těle církve. Přitom by měla panovat živá spojitost mezi všemi údy / stupni hierarchického řádu církve v obou směrech a se vzájemnou úctou k působení milosti v každém jednotlivci podle míry Kristova daru. Neustále znovu objevovat, oceňovat, žít synodálně, eucharisticky a teologicky roli Krista a Jeho Ducha Svatého, to znamená žitou synodalitu, to vytváří pravou jednotu jednoho těla Kristova.
… Jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nad všemi, skrze všechny a ve všech.
Amen.
