Soud s metropolitou Tichikem: když „si církev umyje ruce“
Mezi Pilátovým soudem a procesem s metropolitou Tichikem existují zjevné paralely.
Přeloženo z ukrajinské redakce SPN. Autor textu: Nazar Holovko
Mnoha lidem se zdá, že příběh soudu nad Kristem je tak archaický, že jeho zopakování je v naší době nemožné – vždyť žijeme v jiné realitě, v jiném hodnotovém systému, kde mají spravedlnost a pravda větší právo na existenci než před 2000 lety. Celé dějiny Církve však ukazují, že odsouzení Spasitele není archaický, nýbrž archetypální příběh, který se znovu a znovu opakuje.
Formálně Krista odsoudila římská moc v osobě Pontia Piláta, jenž na něm neshledal vinu, ale podlehl tlaku farizeů a nařídil ukřižování Galilejce – poté, co si „umyl ruce“. Stejně jako Pilát postupovala řada vládců, kteří přivírali oči nad zjevnou nespravedlností a nepravdou, a tak podporovali pronásledování křesťanů, soudy a popravy.
V žádném případě nechceme přirovnávat metropolitu Tichika ke Kristu, paralel mezi jeho soudem a oním soudem je však příliš mnoho, než aby je člověk přehlédl. Zároveň má příběh metropolity Tichika jednu zvláštnost – ruce si neumyje Pilát, ale sama Církev v osobě Konstantinopolského patriarchátu. Proč si to myslíme? Čtěte níže.
Část I. Soud nad pravdou
„Soud je zatlačen zpět a spravedlnost stojí opodál, neboť pravda klopýtla na náměstí a poctivost nemůže vejít.“ (Iz 59,14)
Na jaře 2025 se v životě Kyperské církve stala událost, kterou mnozí kněží i laici považovali za znamení krize – zbavení metropolity pafoského Tichika správy jeho eparchie.
Rozhodnutí Svatého synodu Kyperské církve vyvolalo nejen údiv, ale i výrazný protest u těch, kdo archipastýře osobně znali: jako mnicha vzácné čistoty, člověka modlitby a krotkosti, pastýře, jenž dokázal v krátké době vdechnout nový život pafoské metropoli.
A hlavně – tato kauza se stala lakmusovým papírkem celé dnešní Církve.
Ukázala, jak snadno může administrativní stroj nahradit živé Tělo Kristovo, jak se Církev může změnit v „organizaci“, jak se kánony stávají nástrojem manipulace a politických zájmů, a nikoli pravdy.
Začátek: bezdůvodná obvinění
Metropolita Tichik byl zbaven správy eparchie v květnu 2025. Formálně – pro „kanonická porušení“ a špatné řízení eparchie. Ve skutečnosti – z důvodů natolik marginálních, že samotný seznam „obvinění“ působí jako dokument doby farizeů, kdy vůle odsoudit za každou cenu převážila i nad minimálním chápáním spravedlnosti a litera zákona se obrátila proti jeho duchu.
Tichikovi byla kladena za vinu čtyři „přestupky“:
- Vysvěcení „nepomínajícího“ kněze (který nepřipomínal svého vládnoucího biskupa už v Řecku jako laik).
- Odmítnutí oddat protestantku, která přijala pravoslaví v USA, bez dostatečné doby katechumenátu (nešlo ani o odmítnutí, ale o přání osobně s ní před sňatkem mluvit).
- „Posvěcení“ chrámu na počest nekanonizovaného askety (obvinění později vyvrátilo video, na němž metropolita Tichik při svěcení říká, že chrám ponese jméno sv. Nektaria Eginského).
- Neochota přijmout v Pafosu relikvie apoštola Pavla, které měl přivézt katolický kardinál, a obecně kritický postoj k ŘKC a ekumenismu.
Při bližším pohledu žádný z bodů nesvědčí o porušení; naopak – vypovídají spíše o Tichikově věrnosti církevní tradici. Přesto bylo obvinění vzneseno – a narychlo předloženo Synodu, projednáno a schváleno doslova během tří hodin.
Procesní porušení a Tichikovo mlčení
Podle statutu Kyperské církve má soud s biskupem probíhat za účasti obhájců, s možností seznámení obviněného s materiály a s právem na odvolání. Nic z toho se nestalo. Synod jednal překotně a neveřejně, v rozporu s vlastním statutem, který – slovy kyperských kanonistů – „byl pošlapán kvůli demonstraci jednoty moci“.
Sám metropolita Tichik se veřejně neobhajoval. Zvolil mlčení. Ne proto, že by neměl co říci, ale protože chápal marnost slov a zřejmost dění. Jediné, k čemu své stoupence vyzýval, byla modlitba – nejúčinnější zbraň proti „duchům zla v oblacích“.
Toto mlčení se stalo odpovědí na farizejskou zlobu. Bl. Augustin k mlčení Krista píše: „Mlčení našeho Pána Ježíše Krista nebylo jednorázové… Obraz beránka ukazuje, že jeho mlčení předpokládá nevinnost, nikoli vinu.“
V jistém smyslu šlo o výzvu – nikoli lidem, nýbrž duchu tohoto světa, který se snaží učinit z Církve ubohou byrokratickou instituci. Takové mlčení není porážkou – je to forma kázání, když slova už nic nezmění, jen prohloubí nepravdu.
Metropolita se však rozhodl využít poslední „baštu spravedlnosti“ – podat odvolání k Synodu Ekumenického patriarchátu. Zcela normální a zákonný postup, užívaný, když může nespravedlnost Církvi uškodit.
Odvolání na Fanar
Když se věc dostala k Ekumenickému patriarchátu, mnozí nabyli naděje – nakonec právě tam se obracejí o soud ti, které „na místě“ soudí bezprávně. Odvolání metropolity Tichika bylo přijato – důvody k tomu byly. Po vnitřním přezkoumání se Synod rozhodl Tichika na Fanar předvolat k osobní účasti při závěrečném projednání.
Rozhodnutí se rodilo obtížně – od podání odvolání a „uzavření případu“ uplynuly tři měsíce. Podle našich informací byli synodálové rozděleni; mnozí Tichika podporovali a považovali rozsudek za nespravedlivý. A závěrečné komuniké Synodu Ekumenického patriarchátu uznalo, že při projednání v Nikósii došlo k „procedurálním porušením“.
Tato věta v oficiálním textu jasně svědčí, že soud s Tichikem proběhl v rozporu se statutem Kyperské církve, a rozhodnutí tudíž nelze uznat za řádná. Statut přece není papír, s nímž si lze libovolně nakládat, nýbrž dokument založený na evangeliu a kánonech.
Závěrečný dokument Synodu na Fanaru však byl ranou nejen pro Tichika, ale i pro samotnou ideu církevní justice: Ekumenický patriarchát rozhodl potvrdit výrok Kyperské církve „pro dobro pokoje“ a „jednoty Církve“ a Tichikovi doporučil se rozhodnutí podřídit „pro vlastní duchovní užitek“.
Fakticky to ukázalo, že Fanar jednal nikoli v rámci kánonů, nýbrž „v rámci diplomacie“ s arcibiskupem Georgiem, s nímž se patriarchát nechtěl dostat do sporu. V okolí kyperského představeného se už dlouho před Synodem tvrdilo, že rozhodnutí nebude ve prospěch Tichika, protože Georgios podporuje patriarchát v otázce PCO (Pravoslavné církve Ukrajiny) a Kyperská církev Fanaru finančně pomáhá. Sám arcibiskup Georgios dva dny před Synodem v rozhlase hovořil o volbě nového metropolity Pafosu – byl si zjevně jist, že rozhodnutí padne v jeho prospěch.
Po celou dobu (od května 2025) se arcibiskup Georgios choval jako plnoprávný pán pafoské eparchie, ačkoli jím dle statutu ještě nebyl. Navíc – v rozporu s normami a kánony – zakázal metropolitovi Tichikovi vykonávat pastýřské povinnosti a dokonce sloužit liturgii, přestože k tomu do konečného rozhodnutí patriarchálního Synodu neměl právo. Mnozí teologové to označili za neúctu k Ekumenickému patriarchátu a jeho privilegiím. Ať tak či onak, rozhodnutí bylo nakonec téměř takové, jak si přál sám Georgios. „Téměř“ – protože se jasně konstatovala „procedurální porušení“. A z toho plyne dvojí otázka:
- Jsou-li v rozhodnutí kyperského Synodu porušení – je rozhodnutí platné?
- Není-li platné – může je odvolání v Konstantinopoli potvrdit?
Odpověď je zřejmá. Namísto obnovení spravedlnosti však Fanar zvolil „pilátovský“ postup: vidíme, že člověk byl odsouzen nespravedlivě, ale nechceme se s vámi přít – a proto si „myjeme ruce“.
Tak se institut odvolání, který měl být vrcholem spravedlnosti, změnil v symbol bezmoci pravdy před lidskou zlobou.
Důvody, o nichž se nahlas nemluví
Na Kypru se vědělo o vážných rozporech mezi arcibiskupem Georgiem a metropolitou Tichikem. Arcibiskup požadoval bezvýhradné uznání Krétského sněmu (2016) a autokefalie PCO. Tichik, věrný kanonickému zřízení Církve, se zdržoval – i proto, že ukrajinské rozdělení považoval za politicky, nikoli teologicky motivované.
Konflikt vyostřil Georgiův nátlak na přijetí relikvií apoštola Pavla dovezených katolickým kardinálem. Tichik odmítl společný ceremoniál, maje za to, že může uškodit věřícím jeho eparchie. Od té doby byly jejich vztahy fakticky přerušeny.
Osobní nevraživost a ideologická neslučitelnost postupně nabyly podoby disciplinární likvidace. Obvinění se – jak to bývá – stala jen obalem k odstranění „nepohodlného“ hierarchu. „Byl by člověk, důvod se najde.“
Reakce věřících
Mezi duchovenstvem i laiky Pafosu se Tichik těšil výjimečné úctě. Téměř denně sloužil Božskou liturgii a vyzýval k častému konání bohoslužeb na farnostech. Během dvou let jeho služby vznikly nové sociální projekty, byly obnoveny chrámy a kláštery, vytvořena síť katechetických kurzů, otevřena škola byzantského zpěvu. Zvláštní pozornost věnoval místním svatým Pafosu a obnovil památku více než desítky biskupů, ctihodných a mučedníků.
Arcibiskup Georgios obviňoval Tichika ze špatné správy, fakta však mluví opačně. V prvním roce (2023) vzrostly příjmy metropolie o více než dvojnásobek (o 116 %) na 1 100 698 €. V roce 2024 přesáhla částka 2 miliony €. Současně došlo k výraznému snížení provozních nákladů, což ukazuje na rozumné, přísné řízení. Metropolita rovněž restrukturalizoval a vypořádal nedobře obsluhované úvěry v řádu milionů eur zděděné po předchozích správách – včetně té arcibiskupa Georgia, jenž byl před zvolením primasem právě metropolitou Pafosu.
Kázání Tichika se vyznačovala prostotou a vnitřní silou, vzdálenou politické rétorice. Když tedy v květnu zazněla zpráva o jeho sesazení, v metropolii proběhly spontánní akce: lidé se scházeli na náměstích, psali protestní dopisy, obraceli se na arcibiskupa s prosbou o přehodnocení. Zvlášť výmluvné bylo prohlášení sboristů a zpěváků pafoské metropolie: „Hlas pravdy byl přehlušen hlasem strachu.“
Nic z toho však nepřineslo pozitivní výsledek; negativních následků bylo dost. Na sítích mnozí věřící po rozhodnutí patriarchálního Synodu prohlašují, že přestanou chodit do chrámů, protože „ani v Církvi není pravda“. Mnozí považují nereakci vedení na prosby věřících za novou formu násilí. Zaznívají i hlasy po zastavení financování chrámů… Komu je tedy lépe? Nikomu – snad kromě toho, kdo to celé zosnoval: nepříteli lidského rodu.
Zkouška
Po rozhodnutí Fanaru se metropolita Tichik ocitl takřka v „vnitřním vyhnanství“. Byl mu snížen příjem (o více než 50 %), zakázána služba, omezen kontakt s pastvou. Jeho zdraví, už tak podlomené, se zhoršilo. Podle blízkých však denně koná pravidlo a modlí se i za ty, kdo ho odsoudili.
Kyperská média uvádějí, že jeho osud závisí na dokumentu, který má podepsat – uznání Krétského sněmu a PCO.
Souhlas by znamenal návrat do systému za cenu svědomí. Odmítání – pokračování izolace a možné zbavení hodnosti. Situace je krajně těžká a změnit ji může jen Bůh.
Jisté je: příběh metropolity Tichika není jen o jednom člověku. Je zrcadlem duchovního stavu instituce, jež má být obrazem Kristovy pravdy, ale často se stává arénou lidských ambicí.
A jestliže v evangeliu byl Kristus odsouzen za pravdu těmi, kdo se nazývali strážci zákona, pak se roku 2025 na Kypru příběh opakuje v jiné podobě: hierarcha byl odsouzen nikoli za porušení kánonů, ale za to, že je neporušil.
ČÁST II. Když Církev „myje ruce“
„Soud bude bez milosrdenství tomu, kdo milosrdenství neučinil.“ (Jak 2,13)
Když Fanar potvrdil rozhodnutí kyperského Synodu navzdory uznání procesních pochybení, mnozí to vnímali jako „moment pravdy“ současného pravoslaví.
Tato pravda je hořká.
Ekumenický patriarchát – orgán, jenž má být posledním útočištěm spravedlnosti v mezcírkevních sporech – dal přednost roli Pontia Piláta: uznat nevinu a… umýt si ruce.
Paralela s evangeliem: soud, v němž není soudu
Slova evangelisty Matouše dnes znějí téměř doslova: „Když Pilát viděl, že nic neprospívá, ba naopak nepokoj se zvětšuje, vzal vodu a umyl si před zástupem ruce se slovy: ‚Jsem nevinen krví tohoto Spravedlivého.‘“ (Mt 27,24)
Tenkrát Pilát chápal, že Kristus je nevinný, ale neodvážil se vzdorovat tlaku velekněží a farizeů. Dnes Ekumenický patriarchát uznal, že věc metropolity Tichika byla projednána s porušeními – ale místo obrany pravdy zvolil zachování vnějšího „míru“ s těmi, kdo pravdu pošlapali.
Rozhodnutí Fanaru není jen diplomatické gesto. Je to teologická katastrofa. Když totiž církevní moc omlouvá nespravedlnost kvůli „míru“, přestává být obrazem Kristovy pravdy.
Kristus nepřinesl mír jako kompromis či „diplomacii“. Přinesl mír jako plod pravdy: „Pokoj vám dávám; ne tak, jak dává svět…“ (J 14,27)
Vyvstává hlavní otázka: co je horší – odsoudit nevinného, anebo ospravedlnit nepravdu kvůli míru? V Tichikově případě vidíme to druhé. A právě v tom tkví hluboká krize současného církevního vědomí.
Odvolání, jež ztratilo smysl
V kanonické tradici Církve není odvolání k Ekumenickému stolci jen právním úkonem. Navazuje na ducha všeobecných sněmů, kde se Konstantinopol chápala jako soud svědomí celé Církve – místo pravdy, kde i poslední kněz či biskup nespravedlivě odsouzený nalézá ochranu. Řekne-li tento orgán: „Ano, jste odsouzen nesprávně, ale vše zůstává v platnosti kvůli míru,“ – podkopává základ vlastní mise. Církev nemůže potvrzovat lež, byť kvůli vnějšímu klidu. Dějiny učí, že tam, kde je mír nad pravdou, začíná rozklad.
Tak bylo při soudu nad sv. Janem Zlatoústým – „odsouzen kvůli míru“, aby se nevyvolaly nepokoje.
Tak bylo u sv. Nektaria Eginského, když jej alexandrijský patriarcha – bez viny a na základě pomluv – vypověděl „kvůli míru“. Paradoxem je, že arcibiskup Georgios sv. Nektaria uctívá, ale jedná jako jeho pronásledovatel…
Proto se domníváme, že
Ekumenický patriarchát, chtěje zachovat „jednotu“, rozložil důvěru v samotný institut odvolání. Neboť když odvolání nevinného nechrání, stává se formalitou – a v myslích věřících se hroutí představa o církevní spravedlnosti (což dnes vidíme v Řecku i na Kypru).
Když administrativní vytlačuje duchovní
Teologická tragédie Tichikovy kauzy není jen v lidské nepravdě, ale v tom, že Církev začala uvažovat kategoriemi administrativní instituce. Biskup, mnich a modlitebník žijící poslušností Kristu a evangeliu je odsouzen nikoli za hřích, ale za „neloajalitu struktuře“. Duchovní otázky vytlačují administrativní a politické „zájmy“, místo evangelia je nabízena „diplomacie“. Když se Církev řídí zákony světa, přestává být Církví a stává se „úřadem“ poskytujícím „rituální služby“.
Proto obvinění proti Tichikovi zněla malicherně a formálně – nehledala se pravda, nýbrž záminka. Tak tomu v dějinách bývá: kdykoli církevní moc žila politickými zájmy, rodily se procesy s právem: Zlatoústý, Atanáš Veliký, Maximos Vyznavač, Nektarios Eginský… Každého z nich odsoudil „systém“, nikoli Bůh. A Bůh je ospravedlnil.
Farizejství pod rouškou míru
Nejhorší není odsouzení jednoho hierarchy, ale to, jak je omlouváno „kvůli míru“. Pod praporem jednoty se děje zrada pravdy. Stejně farizeové zdůvodňovali soud nad Kristem: „Je lépe, aby jeden člověk zemřel za lid.“ (J 11,50)
Dnes zní totéž jinak: „Ať trpí jeden, hlavně ať není konflikt mezi církvemi.“ Tato logika je anti-křesťanská.
Církev žije nikoli „kvůli míru“, nýbrž kvůli Pravdě. Světci šli na smrt a do vyhnanství, aby zůstali věrní Pravdě a svědomí. Když Fanar říká „kvůli míru“, nejde o evangelní pokoj, ale o politiku.
Tak se „církevní mír“ mění v kompromis s nepravdou. A tam, kde není boj o pravdu, není ani život Ducha.
Znamení doby
Postava metropolity Tichika přesahuje osobní rovinu. Stal se symbolem toho, co se děje, když se věrnost Církvi střetne s administrativní a politickou „účelností“. Není to náhoda, ale znamení doby: Církev znovu prochází pokušením moci, snaží se vztahy se světem budovat diplomacií, nikoli evangeliem.
Každý spravedlivý, nespravedlivě odsouzený, připomíná pravou podstatu Církve – že stojí nikoli na „rozhodnutích administrací“, ale na krvi mučedníků a pravdě evangelia.
Metropolita Tichik není žádný „oponent“ ani bojovník „za něco“, ale modlitebník, který trpí pro věrnost kánonům Církve. Připomíná, že pravý duchovní život nezačíná souhlasem s mocí, kompromisy se svědomím či politickými či národními zájmy, nýbrž poslušností Bohu.
Očistíme-li vnější vrstvy, podstata je prostá: Církev, usilujíc o „mír“, odsoudila pravdu. A právě to je šance k očištění. Dějiny svědčí, že kdykoli se Církev mýlila, Bůh proměnil její omyly v poučení.
Tak tomu bylo u Zlatoústého, jenž zemřel ve vyhnanství, ale jeho ikony jsou v téměř každém chrámu a jeho knihy stojí na policích téměř všech pravoslavných křesťanů.
Tak tomu bylo u sv. Nektaria, kterého lidé vyhnali, ale Bůh oslavil.
A tak to bude i s metropolitou Tichikem, pokud nezatrpkne a bude se modlit za své pronásledovatele.
Jisté je, že zatímco církevní moc mluví jazykem procedur, Bůh mluví skrze životy lidí a proměňuje je v „životopisy“. Možná právě nyní, když lidé „myjí ruce“, Bůh znovu ukazuje, že Církev není administrativní struktura, ale Tělo Kristovo, v němž je Pravda silnější než jakékoli „zájmy“.
Pravda může být odsouzena, ale ne zničena. Proto kauza metropolity Tichika není uzavřena. Pokračuje ve svědomí každého, kdo věří, že Církev není místem, kde se trestá pravda, ale místem, kde pravda žije.
„Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“ (J 8,32)
