Proč je Česko méně nábožné než Polsko a Slovensko?
Polsko a Slovensko si dodnes udržují silnou náboženskou identitu, zatímco Česká republika patří k nejateističtějším zemím Evropy. Důvody sahají hluboko do historie a jsou spojené s politikou, kulturou i národními dějinami.
Polsko: víra jako základ národní identity
Katolicismus v Polsku není jen náboženstvím, ale také nedílnou součástí identity národa. V 19. století, kdy Polsko zmizelo z mapy Evropy a bylo rozděleno mezi mocnosti, hrála církev roli ochránkyně jazyka, tradic i pocitu sounáležitosti. Kostel byl pro Poláky místem, kde mohli prožívat svou národní identitu, i když stát sám neexistoval.
Ve 20. století se klíčovou postavou stal papež Jan Pavel II., který Poláky povzbuzoval v odporu proti komunismu a stal se morální autoritou pro celou střední Evropu. Dnes se ke katolické církvi hlásí více než 70 % obyvatel Polska a víra zůstává přítomna v politice, vzdělání i veřejném životě.
Polsko však prochází procesem sekularizace podobně jako zbytek Evropy. Zatímco v roce 2011 se ke katolické církvi hlásilo přes 90 % obyvatel, v roce 2021 to bylo už jen kolem 71 %. Nejvíce se od víry odklání mladší generace ve velkých městech, což souvisí s kulturními změnami, globalizací i odporem vůči příliš silnému zapojení církve do politiky. Budoucnost náboženského života v Polsku tak bude záležet na tom, zda si církev dokáže udržet důvěru nové generace – jisté je jen to, že podíl praktikujících katolíků postupně klesá. Naopak počet věřících pravoslavného vyznání mírně stoupá – podle sčítání lidu z roku 2021 jich bylo 503 996.
Slovensko: spojení víry s národními dějinami
Slovensko má podobný příběh jako Polsko – víra, zejména katolicismus, byla historicky úzce spjata s obranou národa. Na venkově určovaly církevní svátky rytmus roku, lidová zbožnost, poutě, mariánská úcta či vztah ke sv. Cyrilu a Metodějovi byly hluboce zakořeněné.
Také v období komunismu hrála katolická církev roli významného duchovního odporu. Symbolickým momentem se stala „svíčková manifestace“ v Bratislavě v roce 1988, kdy věřící veřejně požadovali náboženskou svobodu – šlo o jednu z prvních masových demonstrací proti režimu.
Podle sčítání lidu z roku 2021 se křesťanským vyznáním hlásilo 68,8 % obyvatel Slovenska, z toho 55,8 % ke katolické církvi. V roce 2001 to přitom bylo více než 85 %, což ukazuje na patrný úbytek. Ve městech, zejména v Bratislavě, zároveň roste počet obyvatel bez vyznání – dnes tvoří přibližně 23,8 % populace. Přesto tradiční poutní místa jako Šaštín, Levoča nebo Mariánka každoročně přitahují desetitisíce věřících. Počet pravoslavných křesťanů na Slovensku dosáhl podle posledního sčítání 50 677.
Česká republika: od husitství k ateismu
České země prošly zcela odlišným vývojem. Už ve středověku se zde objevilo silné protikatolické hnutí – husitství. Jan Hus a jeho následovníci položili základ dlouhodobé nedůvěry k římské církvi.
Za habsburské monarchie byla katolická církev pevně propojena se státní mocí, což mnozí vnímali jako nástroj útlaku. Po vzniku Československa v roce 1918 stát podporoval spíše sekulární hodnoty a vznikla i Církev československá husitská jako alternativa k Římu.
Komunistický režim po roce 1948 církev tvrdě potlačil – duchovní byli pronásledováni, semináře uzavírány a církevní majetek zestátněn. Zatímco v Polsku a na Slovensku byla církev symbolem odporu a naděje, v Československu byla oslabena a část společnosti ji vnímala i jako kolaborující.
Dnes se k nějaké církvi hlásí jen kolem 20 % obyvatel Česka. Podle Eurobarometru (2019) se 72 % Čechů označuje za nevěřící – jde o nejvyšší číslo v celé EU. K pravoslavné církvi se v roce 2021 hlásilo 40 681 lidí, což představuje nárůst oproti minulým sčítáním – zejména díky migraci ze zahraničí.
