ÚPADEK SKUTEČNÉ MUŽNOSTI
Článek z Hlasu pravoslaví.
Na vrcholu revoluce je těžké pochopit rozsah změn – stejně jako je těžké odhadnout výšku hory, když stojíme přímo na jejím vrcholu. Dnes se lidská společnost nachází uprostřed velké revoluce, v níž dochází k zásadní změně našeho chápání lidské přirozenosti. Západní civilizace začíná zcela jinak vnímat pohlaví.
Tato změna zasahuje všechny oblasti života. Projevuje se v různých společenských hnutích, jako je feminismus nebo boj za práva homosexuálů a transgender osob.
Nejde přitom pouze o úpravu starých přístupů – ty byly zcela odstraněny. Genderová revoluce je radikální, a její zastánci, jako všichni zapálení revolucionáři, jsou naprosto nekompromisní. Právě to vysvětluje styl i tvrdost sporů, které dnes zuří v amerických „kulturních válkách“. Pokud Pán oddálí svůj druhý příchod, budou se historici za stovky let dívat na konec 20. a začátek 21. století jako na dobu, kdy Západ vyhlásil válku tradičnímu chápání rozdílů mezi mužem a ženou. Sociologové budou mluvit o zásadní změně paradigmatu. A ti, kdo si zachovají víru, se možná budou ptát, zda tato revoluce není naplněním dalekosáhlých záměrů nepřítele Božího.
Podle tradičního chápání je pohlaví Božím darem. V biblických textech se říká, že Bůh nás stvořil jako muže a ženu, a z toho vyplývají i naše rozdílné genderové role: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím; jako muže a ženu je stvořil.“ (Genesis 1:27)
Podobný pohled na pohlaví existuje i v islámu, a dokonce i u pohanů, kteří chápali mužský a ženský princip jako základní a neměnné kategorie, přičemž dávali přednost zákonnému manželství před nahodilými sexuálními styky. I když někteří pohané, například Řekové, neměli problém s mužskou homosexualitou, stále považovali heterosexuální manželství za základ stabilní společnosti.
Až do poloviny 20. století se mělo za to, že každý člověk se rodí buď jako muž, nebo jako žena, což (s výjimkou určitých anatomických anomálií) předpokládalo určitý životní směr a specifickou roli a povinnosti ve společnosti. Od mužů i žen se očekávalo určité chování. Samozřejmě, i přes dané normy existovaly určité odchylky: dívky mohly být „mužné“, a muži mohli třeba plést, pokud chtěli – ale celkový směr byl jasný. Nešlo přitom jen o židovsko-křesťanskou a islámskou tradici. Spisovatel C. S. Lewis ve své knize Zničení člověka ukazuje, že tyto normy existují ve všech kulturách; jde o univerzální lidskou praxi.
Revoluce na Západě začala v 60. letech 20. století hnutím za rovnost žen, které získalo široké uznání, protože některé jeho požadavky byly založeny na zdravém rozumu. Ačkoli toto hnutí samo o sobě nezavedlo radikální a škodlivé změny v chápání genderových rolí, připravilo společnost na to, aby tyto změny vnímala jako nezbytné, dobré a žádoucí. A právě tato otevřenost vůči změnám se později ukázala jako klíčová, když přišly změny hlubší. Stejným směrem se vyvíjela i další hnutí, například za občanská práva rasových menšin. Důraz se kladl na slovo „boj“, neboť hnutí používala protestní taktiky a své odpůrce označovala za „nepřátele osvícení a pokroku“. Semena budoucí kulturní války byla zaseta již v této době.
Skutečně radikální změny přišly s hnutím za práva homosexuálů. Došlo k radikalizaci požadavků: co začalo jako boj proti diskriminaci, pokračovalo požadavkem, aby společnost uznala alternativní životní styl jako rovnocenný tradičnímu manželství. Nejdříve šlo o uznání a ukončení diskriminace, poté o legalizaci „registrovaného partnerství“ mezi osobami stejného pohlaví, a nakonec o legalizaci plnohodnotného „manželství osob stejného pohlaví“. Průkopníci tohoto hnutí se snažili zredukovat pojmy „muž“ a „žena“ pouze na anatomické detaily, které nijak nesouvisí se sociálními rolemi ani normami. Tvrdili, že se člověk může narodit jako biologický muž, ale přitom ho mohou sexuálně přitahovat jiní muži – nebo obě pohlaví zároveň. Anatomie tak byla definitivně oddělena od genderových rolí a sexuálních preferencí. Dokonce i používaný jazyk („sexuální preference“) naznačuje, že si každý může libovolně „preferovat“ jakékoli pohlaví.
Dříve muži nejen „preferovali“ ženy – tato volba byla dána, pokud ne vnitřní sexuální přitažlivostí k ženám, pak alespoň Božím zákonem. Dnes si každý může snadno a legálně „dát přednost“ muži místo ženě, jako by si vybíral mezi vanilkou a čokoládou.
Dalším krokem bylo oddělení anatomie nejen od genderové role, ale i od genderové identity. V rámci hnutí za legalizaci transsexuality bylo vyhlášeno, že člověk se sice může biologicky narodit jako muž, ale „být“ ženou. Už neexistuje žádné objektivní kritérium, podle kterého by bylo možné určit, zda je jedinec mužem, nebo ženou. Všechno nyní závisí pouze na subjektivních pocitech člověka a na tom, s jakým „genderem“ se ztotožňuje. A během této dlouhé transformace její zastánci neustále využívali rétoriku boje za občanská práva, s rozhořčením obviňovali své odpůrce z „fanatismu“ a „kulturního neandrtálství“. Kulturní války se vedly hlasitě. V tom hluku byl hlas historického křesťanství s jeho neměnnými morálními normami obvykle přehlušen.
V této situaci ti, kdo se označují za „gaye“ a „transsexuály“, zaujímají postavení ušlechtilých „obětí“, kterým údajně hrozí neustálé nebezpečí. Ti, kdo se staví proti nové revoluci, jsou naopak označováni za nebezpečné „zločince“, jejichž „fanatické odmítání“ této revoluce údajně ohrožuje životy členů LGBT komunity. Tito revolucionáři často jednají s pocitem vlastní „počestnosti“, ačkoli ve svém úsilí bývají naprosto neústupní a ospravedlňují nenávist, zlobu i zastrašování.
Revoluce bude pokračovat, hnána vlastní vnitřní logikou. Pokud má mít absolutní význam osobní vůle (či volba), pak žádné morální principy nehrají roli. Týká se to nejen pohlaví partnera, ale i jejich počtu. A věku. Pedofilie (která se dnes již někdy označuje jako „náklonnost k nezletilým“) je zatím mimo rámec společensky přijatelného, ale oblast a hranice této diskuse se dnes rychle mění. Nikdo, kdo žil v roce 1950, si nedokázal představit dnešní situaci. Proto nelze vyloučit, že výzvy k legalizaci „náklonnosti k nezletilým“, které dnes působí radikálně, se jednoho dne stanou normou.
Vyvstává otázka: koho vlastně tato revoluce poškozuje? Připusťme, že genderová revoluce obrátila naruby představu o člověku, která přetrvávala od počátků lidstva. Ale co je na tom špatného? Hodně všeho – ale stačí zmínit jedinou věc. V nově nastoleném paradigmatu je to, co se dříve nazývalo „pravou mužností“, dnes označováno jako „toxická maskulinita“ – a rychle mizí.
Co znamená být „skutečným“ mužem? Opravdová mužnost je víc než jen „sexuální preference“. Zahrnuje řadu dávných symbolů a pocitů pramenících z hlubokých vrstev vědomí. Být skutečným mužem znamená být ušlechtilý, chránit a obětovat se pro slabší – především pro ženy a děti (křesťané si všimnou, jak Kristus, jako pravý Muž, jedná se svou Nevěstou – Církví). Lze uvést tisíce příkladů: právě muž poklekne, aby požádal ženu o ruku (nikoli naopak); muž v případě nebezpečí chrání ženu, i kdyby měl položit vlastní život. A tato povinnost se netýká jen jeho manželky, ale jakékoli ženy – protože je ženou. Ženský princip byl vždy považován za posvátný.
Dalším příkladem jsou svědectví z vyšetřování katastrofy Titaniku: svědci uváděli, že ve většině záchranných člunů byly pouze ženy a děti – muži obětovali své životy, aby je zachránili. Kdyby si sami zabrali místa, jejich mužnost by tím utrpěla. Mužnost – dnes zesměšňovaná jako „toxická“ – se vždy vyznačovala hrdinskými činy. Skutečný muž byl rytíř.
Samozřejmě, podobné hrdinské činy mohou vykonávat i ženy nebo děti; známe i příklady hrdinských skutků homosexuálů. Každý může být statečný. Ale podle starého paradigmatu se muž obětoval ne proto, že se cítil být výjimečným hrdinou, ale prostě proto, že byl mužem. Genderová role, kterou zdědil díky své anatomii, s sebou nesla i morální závazek: obětovat se pro ženy a děti, kdykoli to bude třeba.
Dnes tak bolestně chybí statečnost a záštita, kterou kdysi nabízeli skuteční muži. Dnes spoléháme na „státní osvětu“, tedy propagandu, která hanobí ty, kdo politicky nekorektně vyzývají k ušlechtilosti, obětavosti a mužnosti.
Protopresbyter Lawrence Farley
Zdroj: Hlas pravoslaví
