Trůnní svátek s Jeho Svatostí
Archivní článek kněze Anastasia Gocópula připomíná události spojené s návštěvami papežů ve Fanaru a upozorňuje na opakující se ekleziologické problémy v přístupu k Římu.
Když se nadpřirozené staví do služeb konjunktury.
Řecké vydání SPN zveřejňuje archivní článek kněze a teologa Anastasia Gotsopoulose, napsaný 1. prosince 2014. Týká se událostí, k nimž došlo během návštěvy tehdejšího papeže Františka na trůnní slavnosti Ekumenického patriarchátu. Článek také připomíná dřívější návštěvu papeže Benedikta XVI. v Konstantinopoli.
„Bohužel to, co bylo řečeno v článku publikovaném před jedenácti lety, zůstává aktuální, protože i letos – při včerejším svátku svatého Ondřeje v Konstantinopoli a návštěvě papeže Lva XIV. – se opakovalo to, co se dělo v letech 2006 a 2014,“ uvádí redakční rada řecké pobočky SPN.
Když je nadpřirozené tajemství využíváno ve službě účelnosti…
Znovu jsme byli svědky toho, co se odehrávalo v Patriarším chrámu svatého Jiří v Konstantinopoli o svátku svatého Ondřeje (29.–30. listopadu 2014). Tento spektákl jsme už viděli a – jak vše nasvědčuje – budeme ho vídat stále častěji, aby si lidé postupně zvykli a bez odporu směřovali k obnově – jak řekl Jeho Svatost – „plného společenství“ s „prvostolní sesterskou Církví Říma“, „předsedající v lásce“, když už máme citovat otce.
To, že některé pravoslavné bratry tyto věci pohoršují, nás příliš neznepokojuje: snadno je označíme nálepkami „fanatiků“, „fundamentalistů“, „provinciálů“, vysmějeme je – a tím to pro nás končí. O to snáze, že v této věci máme spojence – média a politiky napříč spektrem, které bezesporu zajímá péče Bartoloměje a Františka o „obnovu Chrámu Božího, tedy Církve“, jak nám sdělil „bratr, biskup Říma“ František.
Nebudu zde podrobně rozebírat slova o „plném společenství“, která pronesl Ekumenický patriarcha. Už se objevil hluboký teologický text „Nová ekleziologie patriarchy Bartoloměje“, který upozorňuje na závažné odchylky od pravoslavné víry. A sotva může někdo pochybovat, že projev Patriarchy k Papežovi 29. listopadu 2014 v Patriarším chrámu znamenal faktické přijetí Dogmatické konstituce „O Církvi“ a Dekretu „O ekumenismu“ Druhého vatikánského koncilu (1962–1965).
„Bratr“ František šel ještě dál – rozvedl myšlenky svého „bratra“ Bartoloměje a poměrně podrobně se odvolal na Dekret „O ekumenismu“. Jako pravý jezuita se ovšem zcela vyhnul zmínce o jiném dokumentu téhož koncilu – o Dekretu „O východních (uniatských) Církvích“. Pozorný posluchač však snadno pochopí, že právě tento dokument má Svatějším na mysli a že jej považuje za model sjednocení katolíků a pravoslavných. Není proto náhodou, že jej při návštěvě doprovázel kardinál Leonardo Sandri, prefekt Kongregace pro východní Církve.
Domnívám se, že po tom všem bude muset budoucí Velký sněm Pravoslavné Církve – pokud se vůbec někdy uskuteční – na doporučení příslušné kanceláře v Konstantinopoli prohlásit Druhý vatikánský koncil za Osmý všeobecný. Ukazuje se to jako naléhavá potřeba: někteří vysoce postavení pravoslavní hierarchové zjevně potřebují alespoň nějakou teologickou a ekleziologickou oporu, kterou jim sedm Všeobecných sněmů – podle jejich názoru zastaralých – neposkytuje.
Protože se spektákl „Přestolní svátek se Svatějším“ odehrál už dříve v téměř totožných kulisách, obracím se do svého archivu – k tomu, co se odehrálo na stejném místě v roce 2006. Tehdy jsem psal:
„Popisovaná praxe [společných modliteb] se neuplatňuje pouze v rámci Světové rady církví. Celkově lze pozorovat jistou „podivnou neúctu k teologii (zejména ekleziologii)“ a rozvoj ekumenické „ekleziologie“, která má „teologicky“ ospravedlnit antikanonické jednání. Ve spojení se zaváděním metod z oblasti public relations do života Církve to vedlo k praktikám, jež v Božím lidu zanechávají hlubokou hořkost. Výmluvné je to, co se odehrálo během poslední návštěvy Papeže v Konstantinopoli na Přestolním svátku Ekumenického patriarchátu 30. listopadu 2006. Nejde o setkání a události mimo Patriarší chrám svatého Jiří – rozhovory, společné prohlášení či pozdravy z balkonu – ale o to, co se dělo uvnitř chrámu a co překročilo rámec pouhé společné modlitby s jinověrcem.“
Papež byl přivítán slovy: „Požehnaný, kdo přichází ve jménu Páně.“
Je dovoleno přivítat heretického vůdce oslovením, které se vztahuje výhradně k osobě Pána? Je přípustné označovat ho za kanonického papeže a římského biskupa a modlit se za něj?
Při setkání bude hlava římskokatolické církve samozřejmě oslovována jako „papež a biskup Říma“ – přestože mu tyto tituly, přísně teologicky vzato, nenáležejí, neboť je heretik. Oba tituly jsou zde použity jako technické označení nebo jako zdvořilé oslovení hosta – bez teologického a ekleziologického významu. Ve stejném smyslu se heterodoxní společenství označují jako „církve“ – nikoli však v přesném ekleziologickém významu, protože katolická (tj. pravoslavná, všeobecná) Církev byla, je a bude jedna. V církevní tradici vedle přesnosti existuje také zdvořilost a ikonomie: svatý Cyril, ač ostře odsuzoval Nestoria za jeho bludy, ho nazýval „ctihodným“, „ctihodnějším“, „zbožnějším biskupem“ a oslovoval jej jako „vaši zbožnost“.
Zcela jiná věc je však zpívat během bohoslužby v patriarchálním chrámu hymny a připomínat heretika jako kanonického papeže a biskupa Říma – a to na stejné úrovni jako patriaršího konstantinopolského.
Můžeme to označit jen za projev zdvořilosti – nebo jde ve skutečnosti o nepřímé uznání hereze Církví Kristovou a o uznání její hlavy za kanonického biskupa? Není takový výklad cizí patristické tradici a nezničuje pravoslavnou ekleziologii?
Od jednoduché společné modlitby ke společné službě
Společná modlitba v Konstantinopoli se bohužel neomezila jen na modlitbu, ale přerostla v neúplné spolusloužení. Na oficiální patriarchální a synodální božské liturgii o trůnní slavnosti bylo papeži uděleno právo pronést modlitbu Páně; bylo k němu kaděno jako ke kanonickému biskupovi; a co je nejpodstatnější – před svatou anaforou přijal od patriarchy liturgický polibek pokoje a odpověděl na něj. To vše je dovoleno pouze spolusloužícím kněžím a biskupům! Do svatého oltáře nevstoupil – zatím. Dokonce mu byl udělen ambon a využil příležitosti k tomu, aby v samotném patriarchálním chrámu vyhlásil papežský primát.
Položme si několik otázek.
– Když během bohoslužby ekumenického patriarchy klerik – kněz, biskup nebo dokonce představený autokefální církve – neslouží, ale pouze se modlí u svatého oltáře, vymění si s ním sloužící patriarcha liturgický polibek? Samozřejmě že ne: podle liturgického řádu je určen výhradně spolusloužícím. Jak je tedy možné, že byl udělen Papežovi? Spolusloužil snad s patriarchou?
– Je přípustné používat liturgický polibek – vrcholný okamžik projevu jednoty v pravdě a lásce – v rozporu s liturgickou tradicí a redukovat jej na akt společenské zdvořilosti, citového gesta či církevní politiky?
– Je liturgický polibek samostatným úkonem, nebo je předpokladem pro „jednomyslné vyznání“ trojičního dogmatu, jak je formulováno v Krédu? Pokud neexistuje společné vyznání víry – protože chybí společný teologický základ –, jaký smysl má liturgický polibek mezi pravoslavným biskupem a vůdcem heretiků?
– Od kdy má heretik právo modlit se při bohoslužbě jako kanonický pravoslavný křesťan?
– Může heretik, tím spíše hlava hereze, zastupovat pravoslavný lid na Božské liturgii a pronášet modlitbu Páně jako primát jménem celé Církve?
– Není k modlitbě „Otče náš“ nezbytná jednota víry? Existuje taková jednota s Papežem?
– „Otče náš“ je hlavní modlitba připravující lid na „chléb náš vezdejší“ – na Božskou eucharistii. Může někdo, komu je kategoricky zakázáno přijímat svaté Dary, během pravoslavné liturgie vyslovovat „dej nám dnes“? Jaký význam má taková modlitba?
– Pokud Papež nebyl pouze přítomen, ale aktivně se účastnil Božské liturgie, proč nakonec nepřistoupil k přijímání? Někteří snad odpoví: řád naší Církve to nedovoluje, protože je heretik. Ale bylo dovoleno všechno ostatní, co konal?
Jaké kanonické ustanovení, který světec naší Církve dovoluje heretikovi recitovat „Otče náš“ během Božské liturgie, přijímat kadidlo jako sloužící, vyměňovat si liturgický polibek – a zároveň mu zakazuje přistoupit k přijímání?
– Jak se toto vše slučuje s jasným postojem ekumenického patriarchy Bartoloměje:
„Přijímání svátostí je nepřípustné, dokud není dosaženo úplné jednoty ve víře…
Cesta k jednotě skrze eucharistické přijímání je krokem zpět…
Eucharistické přijímání bez jednoty víry je jako bankovky bez zlatého krytí.“
Rozumí se pod „přijímáním svátostí“ pouze samotný okamžik svatého přijímání, a nikoli celá Božská liturgie věřících? Je takové dělení liturgie teologicky obhajitelné?
– A co říci k tomu, že byl amvon svěřen hlavě hereze? Můžeme my, pravoslavní, zůstat lhostejní, nebýt znepokojeni či pobouřeni, když v nejsvětějším patriarchálním chrámu papež s odkrytou hlavou káže o papežském primátu? Z kazatelny svatitelů Alexandra, Řehoře, Zlatoústého, Fótia a Filothea se hlásá blud! Není to snad znesvěcení?
– Neměli bychom se nakonec, s veškerou úctou, zeptat předsedajícího oné Božské liturgie:
Na jakém církevním ustanovení spočívá praxe, která umožňuje heretikovi – a podle jednomyslného svědectví svatých Otců i sněmů je papež právě takovým – aktivně se účastnit pravoslavné Božské liturgie, když celá tradice naší Církve, všichni Otcové, všechny místní i ekumenické koncily bez výjimky toto kategoricky a přímo zakazují, a navíc za to ukládají přísné kanonické tresty?
Lze výše uvedené tolerovat a omlouvat jako „ušlechtilé chování“ nebo jako „formální projevy během bohoslužby“?
A lze to snad obhájit oikonomií? Je podle oikonomie přípustné byť jen částečné spolusloužení papeže a patriarchy? Odpověď je jednoznačná: ne. Nikdy, nikde a žádný svatý nedovolil odsouzenému heretikovi – tím méně hlavě hereze, která setrvává ve svém bludu – aktivně se účastnit Božské liturgie.
A jaká neodkladná nutnost si vyžádala tuto „spoluslužbu“ s papežem? Kvůli jakému „vyššímu cíli“, kterého nebylo možné dosáhnout jiným způsobem, byl církevní řád pošlapán? Jaký prospěch pro Církev by mohl ospravedlnit společnou modlitbu s papežem? Neexistuje žádná podmínka pro použití oikonomie, která by ospravedlňovala jeho aktivní účast na pravoslavné bohoslužbě.
Navíc sám ekumenický patriarcha Bartoloměj jasně hovořil o „eucharistickém společenství“ s nepravoslavnými:
„Tato otázka je v podstatě eklesiologická a pro ekumenický dialog by bylo vhodné a užitečné jednoznačně zdůraznit, že eucharistické společenství mezi pravoslavnými a nepravoslavnými, o které někteří usilují, za podmínek trvajícího schizmatu, nemůže být Pravoslavnou církví přijato ani podle oikonomie.“ A samozřejmě, „eucharistické společenství“ nezačíná slovy: „Se strachem Božím, vírou a láskou přistupte,“ ani nekončí větou „Spas, Bože, lid svůj…“
Proto by nebylo přehnané vztáhnout na společnou modlitbu patriarchy a papeže slova ctihodného Theodora Studity: „Toto není, odpusťte, obrazem oikonomie, ale dluhem bezpráví a porušením božských kánonů.“
A nebo, vztáhneme-li to na současnost, zopakovat s athonskými mnichy:
„Máme to nazvat oikonomií? A jak může oikonomie dovolit znesvěcení svatyně? … A co je zhoubnější než taková oikonomie? Je to otevřené společenství s nimi, odpadnutí od veškerého dobra a pád. Neboť ten, kdo přijímá heretika, podléhá jeho odsouzení, a ten, kdo se stýká s exkomunikovanými, je sám exkomunikován jako přestupník kánonů Církve.“
Tuto obavu nezpůsobují žádní „tvrdohlaví falešní bratři, kteří tvoří skupiny fanatických obránců takzvaných zásad, do značné míry zajatých náboženskou nevírou, neomanichejským fundamentalismem, projektivní metafyzickou vinou, lidé žijící jako sektáři, obchodníci s ‚čistým náboženstvím‘.“
(Jak smutné je slyšet taková označení z úst pravoslavného hierarchu, a to v přítomnosti patriarchy, delegací autokefálních pravoslavných církví a heterodoxních hostů na trůnní slavnosti patriarchátu – neuváženě vržená proti všem věřícím, kteří mají alespoň nějaké výhrady k dialogům!)
Naopak – tyto praktiky odsuzují i samotní zastánci mezikřesťanských dialogů a ekumenického hnutí jako jednání, které postrádá teologické zdůvodnění a v konečném důsledku podkopává samotný teologický dialog.
Australský arcibiskup Stylianos (Kharkianakis), hierarcha Ekumenického patriarchátu, který byl dvacet let spolupředsedou Oficiálního teologického dialogu s římskokatolíky, ve svém projevu z 10. května 1985 vzpomíná na „tragické chyby“: „Za prvé převládlo přehnané přátelství s Římem, které se projevovalo nezodpovědně a teologicky zcela nekontrolovaně… Mnoho hierarchů bohužel spěchá obejmout se v nejposvátnějším okamžiku Božské eucharistie, kdy prohlašujeme: ‚Milujme se navzájem…‘ To je okamžik, kdy vyjadřujeme nejvyšší a nejhlubší jednotu pouze spolusloužících.“
Klerici nemají právo pozdravovat polibkem ani hierarchy a kleriky stejné víry, kteří stojí u svatého oltáře. Přesto existují pravoslavní hierarchové – nebudu jmenovat –, kteří v dobré víře, ale bez uvědomění si teologické závažnosti, zdraví polibkem i neortodoxní kleriky, ačkoliv pro to není žádný důvod. Je to nezodpovědné: z jednoho kalicha nepřijímají. Proč je tedy pozdravují?
Další, neméně tragická chyba: ve snaze být k sobě vzájemně laskaví mnoho pravoslavných hierarchů bohužel nazývá papeže „prvním biskupem křesťanstva“. Další teologický omyl. Papež v rozděleném křesťanství není prvním mezi rovnými ani rovným mezi rovnými! Papež má stát až za posledním pravoslavným biskupem, protože se nachází ve schizmatu a herezi. To je tak zřejmé, že je skoro nadbytečné to říkat. Podle pravoslavné teologie nelze Římský stolec v jeho současném stavu nazývat „předsedajícím v lásce“. Když se taková slova pronášejí, jsou to nezodpovědná slova. Bohužel způsobují mnoho hluku a mnoho škody – zatímco žádný užitek nepřinášejí. Vytváříme tak dojem, jako bychom spěchali nastolit intercommunio, eucharistické společenství s neortodoxními… Tím, že papeže nebo Řím nazýváme patristickými tituly naplněnými konkrétním významem, jen škodíme a v ničem nepomáháme dialogu. Je to prostě nepravda – takové oslovení je teologická nepravda.“
V této souvislosti si připomeňme obzvlášť významné vystoupení igumena svatého kláštera Xyropotamos, archimandrity Josefa, pronesené během návštěvy patriarchy Bartoloměje v klášteře dne 21. srpna 2008. Opat, s patřičnou úctou, ale i s mimořádnou jasností, tehdy řekl zejména toto:
„Zde, Vaše Svatosti, dovolte nám, Vašim dětem, které před Vámi mají synovskou odvahu, promluvit o dvou tématech, která znepokojují naše srdce a zkoušejí naše mnišské svědomí, stejně jako svědomí mnoha zbožných pravoslavných křesťanů, kteří se na nás obracejí.“
Prvním je dlouhodobé uznávání ze strany Vaší Svatosti – prostřednictvím oficiálních projevů a společných modliteb v chrámu i v televizi – představitelů zcela světského a nenapravitelného moderního papežství… Vaše Svatosti, spolu se svatým Janem Zlatoústým Vás, my pokorní a nehodní, prosíme:
„Abyste nepřijímali žádnou cizí dogmatiku pod záminkou lásky.“
Stejně jako Vám nedávno dosvědčila a potvrdila Svatá Hora, i my, nepatrní mniši Xyropotamu, spolu se zbožným lidem, který sdílí naše obavy, „zůstáváme věrni víře svatých Apoštolů a svatých Otců – také z lásky k nepravoslavným, kterým skutečně pomáháme ve chvíli, kdy jim pravoslavní svým důsledně pravoslavným postojem ukazují rozsah jejich duchovní choroby a cestu jejího uzdravení.“ Vřele a s úctou prosíme, aby v budoucnu „teologický dialog nebyl v žádném případě doprovázen společnými modlitbami, účastí na liturgických a bohoslužebných shromážděních a jinými činy, které by mohly vyvolat dojem, že naše Pravoslavná církev přijímá římské katolíky jako plnohodnotnou Církev a papeže jako kanonického biskupa Říma. Takové činy uvádějí v omyl jak pravoslavnou plnost, tak i římské katolíky a vytvářejí v nich falešnou představu o tom, co si o nich Pravoslaví myslí…“ Protože nemůžeme jinak než věřit, že máme „téhož ducha víry“ s Vaší Nejbožštější Svatostí, „jak je psáno: Věřil jsem, proto jsem mluvil“, tak i „my věříme, a proto mluvíme“… Ve své otcovské lásce nám odpusťte tuto zpovědní odchylku a pohlédněte na tváře našeho pokorného bratrstva, které na Vás hledí s velkou úctou.“
Ve své odpovědi ekumenický patriarcha nejenže nepovažoval tyto obavy za přehnané nebo zlomyslné, ale opata za jeho slova i starost pochválil a „ujistil“ ho:
„Chválíme vaši citlivost, chválíme vaši otcovskou lásku k pravdě a upřímnosti a ujišťujeme vás, stručně opakujíce: stráž je informována.“
Samozřejmě by bylo lepší, kdyby taková „patriarchální“ ujištění nebyla pro naše „uklidnění“ vůbec potřeba. Kdo nese odpovědnost za to, že část pravoslavného lidu má obavy o „stráž“ a má k některým jejím činům ty nejvážnější výhrady? Nejsou snad sami „strážci“ za tuto situaci odpovědni?
P.S. Možná si někdo pomyslí, že mám pravdu, ale že má slova jsou příliš „drsná“ a „neuctivá“. Takovým lidem bych však spolu s jejich poznámkou o „drsnosti“ a „neúctě“ rád připomněl, aby zároveň předložili i svůj vlastní slušný a uctivý protest proti tomu eklesiologicky a kanonicky nepřijatelnému, co se znovu odehrálo v Konstantinopoli 29. a 30. listopadu 2014.
