Co se ve skutečnosti stalo během návštěvy bulharského patriarchy na Fanaru?
Návštěva bulharského patriarchy na Fanaru ještě jednou ukázala, že krize ve světovém pravoslaví má k vyřešení daleko.
Článek je převzat z ukrajinské redakce SPN.
Návštěva bulharského patriarchy Daniela v Konstantinopoli na konci prosince 2025 se stala událostí, která navenek působila jako běžné gesto bratrského společenství mezi dvěma místními církvemi. Za protokolárními formulacemi, slavnostními projevy a vzájemnými pozdravy se však skrývá celý uzel vážných problémů, spojených jak s vnitřní situací v Bulharské pravoslavné církvi, tak s celocírkevním konfliktem kolem uznání PCU.
Abychom pochopili, co se na Fanaru skutečně odehrálo, je důležité nahlížet na tuto návštěvu nikoli izolovaně, ale v širším církevně-politickém kontextu.
Proč se tato návštěva vůbec uskutečnila
Hned na úvod je třeba poznamenat, že cesta patriarchy Daniela do Konstantinopole nebyla jeho osobní iniciativou. Naopak, byl vázán rozhodnutími Posvátného synodu Bulharské pravoslavné církve, v jehož rámci již dlouho existuje skupina biskupů orientovaných na Konstantinopolský patriarchát a podporujících jeho kurz.
Specifikum církevní správy v Bulharsku spočívá v tom, že primas církve nemá takovou míru svobody, jakou mají například patriarchové některých jiných místních církví. Je povinen plnit synodální rozhodnutí, i když s nimi osobně nesouhlasí.
V důsledku toho se patriarcha Daniel ocitl v podstatě v pozici rukojmího synodálního mechanismu Bulharské církve.
Také složení delegace, která jej na Fanar doprovázela, nelze považovat za náhodné. Například mezi členy delegace byl starozagorský metropolita Kiprian, který se 19. května 2024 vyznamenal tím, že sloužil spolu s patriarchou Bartolomějem a Evstratiem Zorjou (PCU). Samozřejmě nelze tvrdit, že by celý složení delegace patřilo k tzv. „profanariotskému křídlu“ v Bulharské církvi. Přítomnost starozagorského metropolity však naznačuje, že návštěva může být v určitém smyslu chápána nejen v kontextu sbližování s Konstantinopolí, ale i v kontextu dalšího přijetí jejích rozhodnutí ohledně PCU.
Vyznamenání jako symbol a jako signál
Zvláštní pozornost si zaslouží rozhodnutí synodu Bulharské církve udělit patriarchovi Bartolomějovi nejvyšší církevní vyznamenání – řád svatého Ivana Rilského. Formálně bylo vyznamenání uděleno „za překonání rozkolu“ v dějinách Bulharské církve. A důvod k takovému ocenění skutečně existuje. V roce 1998 se v sofijském chrámu Alexandra Něvského konal Všepravoslavný sněm, iniciovaný patriarchou Bartolomějem. Ve skutečnosti však rozkol nebyl překonán díky tomuto sněmu, ale v důsledku změny politické situace v Bulharsku.
Proto má udělení tohoto řádu patriarchovi Bartolomějovi svůj zvláštní podtext.
V řeckých médiích bylo vyznamenání prezentováno jako potvrzení toho, že konstantinopolský patriarcha je údajně mírotvůrcem a léčitelem rozkolů ve světovém pravoslaví. Je zřejmé, že taková interpretace má jediný cíl: ukázat, že patriarcha Bartoloměj jedná správně nejen v kontextu Bulharska, ale i v kontextu Ukrajiny. Řecká média se v podstatě pokusila využít toto vyznamenání k ospravedlnění kroků Konstantinopole při udělení Tomosu PCU.
Dva projevy – dvě ekleziologie
Klíčem k pochopení toho, co se na Fanaru odehrálo, je srovnání projevů obou patriarchů. Při povrchním pohledu by se mohlo zdát, že mluvili o tomtéž: o jednotě církve, bratrství, lásce a věrnosti tradici. Při pozorném naslouchání se však ukazuje, že jde o dva zcela odlišné pohledy na povahu církve a na moc v ní.
Ve svém projevu patriarcha Bartoloměj důsledně zdůrazňuje zvláštní roli konstantinopolského stolce ve světovém pravoslaví. Hovoří o Fanaru jako o „Matce-církvi“, o stolci, „který objímá a korunuje celou šíři země“, a znovu podtrhuje primární roli konstantinopolského patriarchy při zachování jednoty pravoslaví.
Podle patriarchy Bartoloměje nepřijetí jeho rozhodnutí (například uznání PCU) představuje pouze „dílčí otázky“, které se jednoty nedotýkají: „Rozdíly v jednotlivých otázkách, které v naší církvi existují, se netýkají jednoty a shody v zásadních věcech.“ Více než to – jakákoli kritika kroků Konstantinopole je podle něj buď „klam“, nebo „úmyslné překrucování pravdy“: „V poslední době se někteří snaží vytvářet rozkoly v této mistrně složené mozaice ze svatých kamenů, když Velkou církev vykreslují jako jednající svévolně a porušující ustanovení. To je bezpochyby klam a úmyslné zkreslení pravdy.“
Z jeho slov vyplývá, že všichni, kdo nepřijímají rozhodnutí Fanaru (včetně otázky PCU), se stávají rozvraceči jednoty a lidmi vedenými „zištnými pohnutkami“: „Zvláštní postavení konstantinopolského arcibiskupa se v poslední době stává kamenem úrazu, protože u některých převládá logika a zištné ambice a jsou činěny pokusy svrhnout tradici.“
Zvláště důležité je, že pro patriarchu Bartoloměje je jednota církve přímo spojena s uznáním zvláštního statusu a pravomocí konstantinopolského stolce. V této logice neznamená „jednota“ souhlas místních církví mezi sebou, ani eucharistické společenství, ale souhlas s rozhodnutími Fanaru.
Odpověď bulharského patriarchy Daniela je vystavěna zcela jinak. Jednoznačně zdůrazňuje, že hlavou církve je Kristus, nikoli jakýkoli pozemský představený:
„Ačkoli v jednotlivých církevních a kanonických jurisdikcích setrváváme a zůstáváme duchovně sjednoceni – v jedné církvi s jedním Pastýřem a Hlavou, naším Pánem a Bohem a Spasitelem, jediným pravým Učitelem Ježíšem Kristem, který je včera i dnes a na věky tentýž.“
Patriarcha Daniel hovoří o církvi jako o Těle Kristově, v němž jsou všichni spojeni jedním Duchem, a zdůrazňuje soborný charakter církevního života:
„Církev je svou přirozeností soborná. Všechny problémy řeší sobornou cestou.“
V podstatě jsou slova patriarchy Daniela odpovědí na jednostranné rozhodnutí Konstantinopole udělit Tomos PCU. Aby ještě více zdůraznil význam a nezbytnost právě soborního řešení takových otázek, pokračoval:
„A znovu jste toto své přesvědčení dosvědčili svoláním Všepravoslavného nadjurisdikčního sněmu ve městě Sofii v roce 1998 z iniciativy Bulharské pravoslavné církve – Bulharského patriarchátu. Právě soborními rozhodnutími byl překonán bolestný rozkol, který tehdy trhal jednotu Bulharské pravoslavné církve.“
Tím dal patriarcha Daniel jasně najevo, že i „ukrajinská otázka“ měla být řešena výhradně v tomto – soborním – kontextu.
Fakticky tak představený Bulharské církve připomněl patriarchovi Bartolomějovi klasické pravoslavné učení: rozhodnutí, která se dotýkají celé církve, nemohou být přijímána jednotlivcem. Musí být plodem soborného rozvažování, nikoli projevem vůle jednoho centra, jakkoli starobylého a váženého.
Právě zde leží kořen rozporu mezi oběma patriarchami.
Proběhla diskuse o PCU? Fakticky – ano
Ačkoli se v oficiálních zprávách o přímém sporu nemluví, samotná struktura vystoupení a kontext návštěvy umožňují tvrdit, že mezi patriarchy proběhla vážná, byť zahalená, diskuse o otázce PCU.
Patriarcha Bartoloměj v podstatě požaduje uznání svého modelu církevního uspořádání, v němž má Konstantinopol právo jednostranně „napravovat“ situace v jiných místních církvích. Patriarcha Daniel naopak opatrně, ale důsledně hájí princip sobornosti a nemožnost uznání PCU bez celocírkevního souhlasu.
Tato pozice není nová: patriarcha Daniel ji vyjadřoval již dříve. Opakovaně prohlašoval, že patriarcha Bartoloměj udělil Tomos ukrajinským rozkolníkům bez jejich pokání, sjednotil je do PCU a uznal toto uskupení za kanonickou Pravoslavnou církev Ukrajiny. Již jako vidinský metropolita navíc patriarcha Daniel říkal, že Tomos PCU představuje hrozbu pro celé světové pravoslaví. A zdůrazněme, že této pozici zůstává věrný i za podmínek silného tlaku tzv. profanariotské strany uvnitř Bulharské pravoslavné církve.
Zvláště významným momentem bylo připomínání hlavy PCU Epifanije Dumenka při bohoslužbě na Fanaru za přítomnosti patriarchy Daniela. Formálně Bulharská církev PCU neuznala. Samotný fakt tohoto připomínání však potvrzuje praxi „plíživého uznání“, kterou Konstantinopolský patriarchát používá. Je zřejmé, že na Fanaru doufají, že si na toto připomínání všichni postupně zvyknou, smíří se s ním a nakonec PCU uznají. Tento scénář byl použit nejen vůči Bulharské církvi, ale i vůči jiným církvím – připomeňme si společnou liturgii konstantinopolského a rumunského patriarchy v Bukurešti.
Vnitřní konflikt v Bulharské církvi
Je přitom důležité chápat, že otázka PCU není pouze vnějším problémem. Uvnitř Bulharské církve již existuje napětí mezi částí episkopátu a významnou částí věřícího lidu. Například bezprostředně po spolusloužení bulharských hierarchů se zástupci PCU požadovali kněží Bulharské církve soud nad svými biskupy. Kromě toho věřící Bulharské pravoslavné církve uspořádali protestní akci před budovou Svatého synodu proti hierarchům, kteří na Fanaru sloužili se zástupci PCU.
Potvrzením toho, že v Bulharské církvi zdaleka ne všichni jsou připraveni přijmout PCU, je i petice proti cestě patriarchy Daniela na Fanar. Autoři petice vystoupili nejen proti samotné návštěvě, ale i proti společným bohoslužbám s patriarchou Bartolomějem. V textu petice se otevřeně hovoří o nedůvěře ke kanonickému jednání konstantinopolského patriarchy, o jeho ekumenických krocích a o obavách z narušení pravoslavné identity.
Ačkoli petici podepsalo poměrně málo lidí (550 osob), samotný fakt jejího vzniku je velmi výmluvný. Znamená to, že téma uznání PCU a vztahů s Fanarem již překročilo hranice úzkého synodálního kruhu a stalo se bolestným tématem pro prosté věřící v Bulharsku.
Lze proto říci, že navzdory tlaku „profanariotské strany“ je krajně nepravděpodobné, že by Bulharská pravoslavná církev v nejbližší době PCU uznala. Důvodů je několik.
Za prvé, postoj patriarchy Daniela zůstává zásadový. Za druhé, v rámci synodu Bulharské církve nepanuje v této otázce plný konsensus. A za třetí, značná část věřících na takový krok otevřeně připravena není.
Uznání PCU by tak v současných podmínkách mohlo vést k vážné vnitřní krizi, až k otevřenému konfliktu mezi hierarchií a věřícími.
V každém případě je třeba uznat, že návštěva bulharského patriarchy na Fanaru ještě jednou ukázala: krize ve světovém pravoslaví má k vyřešení daleko.
Za slovy o „jednotě“ stojí různé, místy až protikladné představy o tom, co je církev a jak se v ní mají přijímat rozhodnutí. Fanar nadále trvá na své primární a fakticky nad-soborné roli. Bulharský patriarcha – byť opatrně – přesto připomíná, že jedinou Hlavou církve je Kristus a že cesta církve je cestou sobornosti.
Právě mezi těmito dvěma přístupy dnes v podstatě probíhá jedna z hlavních zlomových linií v pravoslavném světě. A zda se nám s Boží pomocí podaří tuto trhlinu uzdravit, ukáže čas.
