Metropolita Tychikos oznámil obrácení se na kyperské i evropské soudy
Hierarcha Kyperské církve se rok po svém odvolání poprvé obrátil na věřící a vyzval Synod Kyperské církve ke spravedlivému prošetření celé záležitosti.
Článek byl přeložen z ukrajinské redakce SPN.
Metropolita pafoský Tychikos zveřejnil dne 25. května 2026, rok po svém odvolání z katedry, obsáhlé poselství věřícím Pafoské metropolie, v němž poprvé podrobně vysvětlil své stanovisko. Text byl zveřejněn na jeho oficiálních stránkách.
Metropolita označil své odvolání za nekanonické a uvedl, že rozhodnutí o jeho odstranění bylo přijato ještě předtím, než dostal možnost se plnohodnotně hájit. Podle jeho slov mu nikdy nebyl předložen úplný seznam obvinění. Přibližně osm měsíců před oficiálním zákazem mu arcibiskup neformálně bránil v konání bohoslužeb. Tychikos rovněž uvedl, že jeho odvolání ke Konstantinopolskému patriarchátu nebylo věcně posouzeno – místo toho mu byly pokládány otázky týkající se Krétského sněmu, ukrajinské otázky a ekumenismu.
Hierarcha oznámil svůj záměr obrátit se na občanské soudy na Kypru a v případě potřeby také na Evropský soud pro lidská práva. Podle jeho slov není cílem bojovat proti církvi, ale dosáhnout spravedlivého procesu v souladu s kanonickým právem, Ústavou Kyperské republiky a mezinárodními standardy ochrany lidských práv. Metropolita také zmínil svědectví a důkazy, které podle jeho přesvědčení ukazují na spiknutí mezi arcibiskupem Georgiem a odvolaným starostou Pafosu spojené s významnými finančními zájmy.
SPN zveřejňuje celý text prohlášení metropolity Tychika.
PROHLÁŠENÍ
Bohem ochraňovanému stádci Svaté metropolie Pafos,
Ctihodní otcové a požehnaný lide Svaté metropolie Pafos,
S bolestí v duši, ale i s neochvějnou vírou v Boha cítím potřebu obrátit se dnes na vás všechny – na lidi, s nimiž jsme po tolik let kráčeli společně, společně se modlili, společně sdíleli radosti, zápasy, slzy i naděje.
Vy mě znáte. Znáte mě ne z pomluv nebo obvinění, ale z naší každodenní společné cesty v Církvi. Znáte mou lásku k Pafosu, jeho obyvatelům, našim kněžím, monastýrům, našim svatým, mládeži, chudým a trpícím lidem, kteří denně hledali slovo útěchy a naděje.
Narodil jsem se a vyrostl v Pafosu. Zde jsou mé kořeny. Zde jsem zasvětil svůj život Kristu a Jeho Církvi. Přibližně dvacet pět let jsem této metropolii sloužil celou svou bytostí. Nikdy jsem neusiloval o postavení, peníze ani slávu. Jediné, po čem jsem toužil, bylo sloužit, hlásat evangelium, přijímat zpovědi, posilovat unavené a pomáhat každé duši přiblížit se Kristu.
Když jste si mě zvolili svým metropolitou, přijal jsem to jako kříž odpovědnosti, nikoliv jako trůn moci. A snažil jsem se s bázní Boží být hoden vaší důvěry.
Ale bohužel jsem byl v atmosféře pomluv, nátlaku a falešných obvinění nekanonicky odvolán z metropolitního stolce v Pafosu.
Říkám to s bolestí, ale i s upřímností: cítil jsem, že rozhodnutí bylo předem určeno – neboť existují lidé, kteří o tom svědčí – ještě předtím, než byl můj hlas skutečně vyslechnut. Obvinění, která byla proti mně vznesena, mi nikdy nebyla jasně a úplně předložena, abych se mohl skutečně bránit.
Dodnes, rok poté, nevím zcela, kdo mě obvinil, jaké konkrétní důkazy byly předloženy a na základě čeho jsem byl shledán nehodným své služby. Ve skutečnosti byla některá obvinění, která mi byla nespravedlivě přičtena, podle dostupných důkazů spáchána právě Jeho Blažeností, avšak přirozeně jej nesoudím.
Proces, kterým jsem prošel, pro mě nebyl spravedlivým soudem. Ocitl jsem se v atmosféře silného tlaku, neustále jsem byl přerušován, když jsem se snažil mluvit, a zaznívala slova, která hluboce zranila mou duši.
Slyšel jsem urážky jako: „jsi lhář“, „jsi neschopný“, „jsi nevzdělaný“, „jsi neposlušný“, „jsi nevděčný“.
V takovém prostředí, bez odpovídající přípravy, bez právní nebo jiné podpory, je pro člověka těžké vůbec jasně vyjádřit to, co nosí ve svém nitru. Nejbolestivější bylo, když jsem viděl Jeho Blaženost, který byl po tolik let mým otcem, kterého jsem miloval a dosud miluji a respektuji, který mě měl obejmout, ukrýt a chránit, ale místo toho jednal s cílem mého zničení.
A v tom okamžiku jsem cítil, že ať řeknu cokoli, rozhodnutí už bylo přijato.
Poté jsem se obrátil na Konstantinopolský patriarchát s nadějí a modlitbou, že mé odvolání bude skutečně posouzeno. Jak jsem se však přesvědčil, ani tam nebyla obvinění týkající se mé osoby věcně projednána, přestože je lze vyvrátit. Místo toho mi byly kladeny otázky obecnějšího církevního charakteru týkající se Krétského sněmu, „ukrajinské otázky“, ekumenismu a dialogu s jinověrci.
Ve mně tak vznikl ještě silnější pocit, že podstata mého případu nikdy nebyla skutečně vyslechnuta ani spravedlivě posouzena.
Bratři moji, přiznávám vám, že byly chvíle, kdy jsem se lidsky zlomil. Pod tíhou tlaku, telefonátů, událostí a vnitřního břemene jsem byl nucen prosit o odpuštění a o možnost vyřešení celé situace. Tato prosba o odpuštění však nebyla přiznáním viny – byl to výkřik pokoření a bolesti.
V Církvi jsem se naučil prosit o odpuštění nejen tehdy, když jsem vinen, ale i tehdy, když chci zachovat pokoj, jednotu a lásku. Prosil jsem o odpuštění, i když jsem v hloubi svého srdce necítil vinu za to, co mi bylo přičítáno.
Po dobu osmi měsíců, přestože jsem nebyl pod zákazem, mi arcibiskup neoficiálně zakazoval sloužit bohoslužby, až nakonec dospěl i k formálnímu zákazu. Důvodem je podle mého přesvědčení jeho čistě osobní cíl, nikoliv cíl naší Církve.
Jeden rok jsem žil v mlčení a modlitbě uprostřed laviny stále nových nepodložených pomlouvačných obvinění. Doufal jsem, že Jeho Blaženost a moji bratři – členové Synodu – se pokusí zajistit zachování posvátných kánonů a úctu nejprve k nim a následně i k biskupské důstojnosti, kterou nesu. Přinejmenším jsem očekával, že vyčkají rozhodnutí soudů.
Prohlašuji před Bohem i lidmi, že mé svědomí zůstává čisté. Jak se Církev postaví před Boha a před dějiny kvůli odsouzení nevinného člověka, a to bez skutečného soudu? Soudu, při němž dosud nemám ve svých rukou rozhodnutí o mém odvolání, ale pouze oznámení.
Cítím se nevinen vůči obviněním vzneseným proti mé osobě. Považuji je za nepodložená, pomlouvačná a nespravedlivá. Existují lidé, svědectví a důkazy, které odhalují pravdu.
Bohužel existují prohlášení a svědectví o spiknutí Jeho Blaženosti s odvolaným a z funkce sesazeným starostou Pafosu. Ve hře jsou významné finanční a jiné zájmy, o nichž, jak se domnívám, ví jak svědomí Jeho Blaženosti arcibiskupa Kypru, tak svědomí dalších metropolitů.
Právě proto jsem se rozhodl obrátit na státní soudy a v případě potřeby i na soudy evropské, aby bylo zrušeno jakékoli rozhodnutí vydané proti mně, aniž bych dostal plné právo být vyslechnut a předložit důkazy o své nevině.
V moderních demokraciích i ten největší zločinec předstupuje před soud a není odsouzen ve zrychleném řízení. Ne proto, že bych chtěl bojovat proti Církvi, ale proto, aby Církev nenesla skvrnu nespravedlivého odsouzení člena svého Těla.
Církev je mou matkou – duchovně jsem se v ní narodil a v ní chci žít i zemřít.
Nežádám nikoho, aby soudil víru nebo dogmata Církve. Žádám pouze, aby bylo posouzeno, zda byl dodržen spravedlivý postup, zda existovala skutečná možnost obhajoby a zda byla uplatněna ustanovení stanovená posvátnými kánony, Ústavou Kyperské republiky a základními principy lidských práv.
V těchto dnech velkých zkoušek mě Bůh neopustil.
Krátce před zasedáním Synodu, které se okamžitě a nekanonicky proměnilo v soud, jsem prožil silný duchovní zážitek. Jako ve vidění jsem spatřil apoštola Pavla – jak s ním bylo nespravedlivě zacházeno, jak byl přiveden do Říma při hledání spravedlnosti a jak ve svých zkouškách pevně stál ve víře. Tato událost se hluboce otiskla do mého srdce.
Ale nejvíce mě zasáhlo něco jiného. Když mě během procesu vyvedli ze sálu, zůstal jsem sám a modlil jsem se. V rukou jsem držel nový Nový zákon. Třikrát jsem jej otevřel a pokaždé jsem se vroucně modlil ke Kristu, aby mi daroval sílu. Ve všech třech případech jsem otevřel evangelní úryvky o soudu a odsouzení našeho Pána Ježíše Krista.
Nepovažoval jsem to za náhodu. Přijal jsem to jako znamení útěchy a síly od Boha, abych tento kříž nesl s vírou, trpělivostí a pokorou.
Moje milované děti, nejvíce mě nezraňuje to, co o mně říkají. Bolí mě to, co vidím v očích lidí naší metropolie. Slzy kněží, mnichů, starců, dětí, mladých lidí a rodin, které byly tím, co se stalo, hluboce zasaženy. Tehdy si uvědomuji, že tato zkouška se netýká jen mě. Týká se celé duchovní rodiny.
Ale z celého srdce vás prosím – neztrácejte pokoj. Neztrácejte víru v Církev a v Krista. Modlete se za všechny, i za ty, kteří vůči mně jednali nespravedlivě. Nedovolte ďáblu zasít mezi nás nenávist, rozdělení a pomstu.
Nenaučil jsem se mstít. Naučil jsem se odpouštět, modlit se a doufat. A říkám to z celé své duše: zde je má země. Toto je můj život. Zde žiji, zde chci zemřít a zde budu pohřben, vedle lidí, které jsem miloval a kteří milovali mě.
To, že jsem byl požádán opustit svou metropolii, aniž by proti mně existovala prokázaná obvinění, po nespravedlivém procesu, který ani nebyl skutečným soudem, je podle posvátných kánonů nepřijatelné. Naopak, v tradici naší Církve je biskup nerozlučně spojen se svou Církví – se svou metropolií – a nikdo jej od ní žádným způsobem nemůže oddělit. Toto rozdělení, které nyní existuje, je umělé.
Jsem připraven snést vše pro pravdu, pro své stádce i pro Krista. Je po mně požadováno vyznání víry, které jsem sepsal dvakrát v souladu s posvátnými kánony naší Církve, avšak zdá se, že nebylo přijato.
Nemůžeme porušovat kánony a naše pravoslavné předání ani vyznávat cokoli, co je s nimi v rozporu. Pevně věřím, že pravda se nebojí zkoumání. A věřím, že poslední slovo nakonec nebudou mít lidé, ale Bůh.
Doufám a modlím se, aby spravedlnost – ať už na Kypru nebo před evropskými soudy – rozhodla nestranně, jasně a objektivně a aby s Boží pomocí přišlo ospravedlnění a náprava této velké nespravedlnosti.
Prosím Jeho Blaženost a své svaté bratry v Synodu, aby nespěchali s rozhodnutími a závěry, které mohou způsobit nenapravitelnou škodu Církvi. Žádám pouze, aby mě vyslechli nestranně a aby zvítězily pravda a spravedlnost. Protože bez pravdy a spravedlnosti nemůže v Církvi ani v naší zemi zavládnout pokoj a jednota.
Prosím vás o vaše modlitby v tomto zápase až do chvíle ospravedlnění a obnovení.
S otcovskou láskou a modlitbami,
(bývalý) metropolita pafoský Tychikos
SPN dnes informoval: Kyperská církev volí metropolitu pafoské eparchie
