Arcibiskup Albánie: Čím více se přibližujeme k Bohu, tím více ustupuje strach
Arcibiskup celé Albánie Ioannis poskytl rozhovor pro „Ngjallja“ o úzkosti dneška a síle víry v životě Církve.
Arcibiskup celé Albánie Ioannis v rozhovoru pro časopis Ngjallja hovořil o narůstajícím pocitu strachu, úzkosti a nejistoty, který dnes provází život mnoha lidí, a upozornil, že tyto jevy nejsou nové. Podle něj je možné jim čelit a postupně je překonávat prostřednictvím duchovního osvícení, pevné víry a života zakořeněného v Církvi, informuje portál Orthodox Times.
Strach a úzkost nejsou totéž
Arcibiskup poznamenal, že strach, úzkost a nejistota provázejí lidstvo „po celou historii“ a vysvětlil, že v Písmu se strach objevuje po pádu – když se člověk začne bát Boží přítomnosti, ačkoli byl stvořen, aby se z ní radoval. Přerušení duchovního vztahu s Bohem, řekl, přináší strach do lidského srdce.
Rozlišil mezi rozumným strachem – ochrannou reakcí na bezprostřední nebezpečí – a nerozumným strachem, který se může stát fobií. Úzkost se podle něj od strachu liší, protože často není spojena s okamžitou hrozbou, ale s myšlenkami na minulost nebo budoucnost, které vytvářejí silný stres. „Míra je velmi důležitá,“ zdůraznil a poznamenal, že když takové stavy člověka ovládnou, mohou vyžadovat jak lékařskou pomoc, tak duchovní vedení.
„Bázeň Boží“ jako úcta a světlo
Arcibiskup Ioannis také hovořil o „bázni Boží“ a zdůraznil, že ve svém nejhlubším smyslu není hrůzou, ale úctou – „počátkem moudrosti“ – která osvěcuje duši. S odkazem na pouštní otce řekl, že je jako lampa, která osvětluje temnou místnost a postupně zahání jiné strachy. Připomněl biblické učení, že naplněním moudrosti je láska k Bohu, a zmínil patristický vhled, že „dokonalá láska zahání strach“.
Když nás přemůže strach a deprese
Na otázku, jak by měl člověk reagovat, když převládne strach, úzkost a deprese, arcibiskup zdůraznil, že „nemůže existovat jeden jediný předpis pro všechny“, protože záleží na intenzitě a okolnostech. Přesto poukázal na jasný duchovní směr: „čím více se přibližujeme k Bohu, tím více tyto věci ustupují.“
Strach často vychází z pocitu opuštěnosti a osamělosti, vysvětlil, stejně jako z vnitřní prázdnoty, když život ztrácí svůj smysl. Vyzval věřící, aby se vrátili k trvalému biblickému ujištění – „Nebojte se“ – a připomněl, že Boží přítomnost je základem jistoty: „Je-li Bůh s námi, koho se budeme bát?“
S použitím evangelního obrazu svatého Petra kráčejícího po vodě poznamenal, že strach roste, když člověk přesune svůj pohled z Krista na „vlny a vítr“ života. Stejně tak, když úzkost a nejistota hrozí vést k zoufalství, „musíme znovu zaměřit svůj pohled na Boha“, řekl, a přirovnal víru k dítěti, které ve tmě drží otcovu ruku.
Odpověď Církve: evangelium, duchovní život a zpověď
Na otázku, jak Církev pomáhá těm, které přemáhá úzkost, arcibiskup Ioannis poukázal na „neustálé hlásání evangelia“ a nazval je Dobrou zprávou, že Bůh přemohl smrt a každé zlo a že „Bůh je s námi“. Život v Církvi je podle něj v podstatě radostí ze Vzkříšení – jistotou, která nedovolí, aby zoufalství mělo poslední slovo, i když přichází „na okamžik“.
Varoval, že jednou z nejhlubších ran moderní společnosti je absence duchovního života, která zesiluje stres, úzkost a zoufalství. S odkazem na svatého Pavla zdůraznil, že nám nebyl dán „duch strachu“, a zmínil modlitbu svatého Efréma jako připomínku, že „duch“, který utváří vnitřního člověka, musí být skrze milost přemáhán a proměňován.
Mezi největšími terapiemi Církve vyzdvihl svátost zpovědi a popsal ji jako hluboké duchovní uzdravení – „duchovní rozhovor“ a vnitřní vyjasnění – skrze které člověk nachází osvobození. Bez víry, poznamenal, nemůže být strach a zoufalství plně překonáno, protože život bez konečného smyslu zanechává člověka v nejistotě.
„Nepochybně existuje naděje“
Na otázku, zda existuje naděje pro lidi, když vyhasíná touha po životě, arcibiskup Ioannis odpověděl jednoznačně: „Nepochybně existuje naděje.“ Dokud člověk žije, řekl, naděje musí zůstávat, živená jistotou Boží blízkosti.
Varoval, že mnozí „hledají vodu tam, kde není pramen“, a že život vysychá, když se vzdaluje svému zdroji – Bohu, který říká: „Já jsem život.“ Přestože uznal, že existují tajemství, která nemůžeme plně vysvětlit – nemoc, předčasnou smrt, utrpení – zdůraznil, že hluboký duchovní život dává sílu vytrvat a chápat smrt nikoli jako zánik, ale jako přechod.
Závěrečné poselství: láska a soucit
Na závěr arcibiskup vyzval k konkrétní lásce vůči těm, kdo trpí úzkostí a zoufalstvím. Zdůraznil, že výčitky nepomáhají, zatímco vřelé a soucitné prostředí může přinést uvolnění. „Čím více je lásky,“ řekl v podstatě, „tím méně bude strachu,“ a připomněl křesťanskou pravdu, že láska zahání strach.
Dříve SPN informoval o tom, že albánský arcibiskup připomněl odkaz arcibiskupa Anastasiose v Evropském parlamentu.
