Metropolita Emanuel: Dilema „Konstantinopol nebo Moskva?“ je ranou pro Církev
Metropolita chalcedonský vystoupil ve Vilniusu v Litvě na konferenci věnované tématu „Konstantinopol a Moskva.
Metropolita chalcedonský Emmanuel (Ekumenický patriarchát) ve Vilniusu na konferenci věnované tématu „Konstantinopol a Moskva: Proměny církevního případu a dopad imperiální politiky“, kde se věnoval teologickým, historickým a kanonickým aspektům současného napětí mezi Ekumenický patriarchát a Moskevský patriarchát. Zdůraznil, že podle něho dilema, před které byla ostatní pravoslavná společenství postavena, představuje vážnou ránu na těle Církve, informuje portál Orthodoxia News Agency.
Ve své přednášce mimo jiné uvedl: „Pravoslavná církev Ukrajiny již představuje nepopiratelnou a plně živou skutečnost. Navzdory jakýmkoli institucionálním či strukturálním nedokonalostem, které nevyhnutelně doprovázejí každý lidský podnik, mluvíme o početném společenství věřících, které s úzkostí hledá svou cestu ke svobodě v Kristu – pravdu, kterou musíme upřímně uznat“.
Metropolita Emmanuel označil současné napětí za nejzávažnější událost po schizmatu mezi Římem a Konstantinopolí v roce 1054. Ve svém vystoupení řekl: „Rok 1054 je datem, které každý křesťan – ať Východu či Západu – zná, byť i jen matně. Je to tragický okamžik Velkého schizmatu, definitivního rozkolu mezi Římem a Konstantinopolí, který zůstává otevřenou ranou i po celých devíti staletích. Toto široce známé schizma je v podstatě historickým výchozím bodem dlouhé řady událostí, které se přímo a zvláště týkají Ukrajiny. Celé církevní dějiny této země se, dalo by se říci, organizují kolem tří velkých rozkolů, z nichž každý nese svou vlastní váhu a svou vlastní lidskou tragédii. Události roku 1054 nevyhnutelně vedly východní křesťanství k vytváření národních a místních církví, které se ocitly těsněji spojeny s různými vznikajícími státy. Nepochybně místnost Církve je teologicky legitimní a evangelijně zakotvenou podmínkou. Problém se však nebezpečně zvětšil, když se princip místnosti postupně proměnil v národní exkluzivitu, přičemž hranice diecézí se začaly ztotožňovat se státními hranicemi a odpovídající národní identita začala určovat i tu církevní. Na slovanských územích dnešní Ukrajiny tato etnofyletická záměna zrodila nový, bolestný rozkol. Roku 1596 takzvaný Brestský sněm – hluboce politický co do své podstaty a cíle – přistoupil k vytvoření takzvané řeckokatolické církve, společenství, které skutečně zachovalo liturgickou formu východní tradice, avšak zároveň přijalo papežský primát. Někteří historikové spěchají označit jej za ‚Malé schizma‘. Pro lidi však, kteří prožívali a nadále prožívají jeho důsledky, se následky ukázaly obrovské. Celá společenství byla násilně rozdělena, rodiny se ocitly rozděleny do protilehlých táborů a posvátné chrámy se proměnily v předmět prudkého a nekonečného soupeření,“ uvedl metropolita Emmanuel.
K současné situaci dodal: „Třetí rozkol přišel nakonec v letech 2018–2019 a oficiálně potvrdil stav, který dozrával již desetiletí. Ruská církev přerušila společenství s Fanarem a postavila ostatní pravoslavné církve před bolestné dilema: Konstantinopol nebo Moskva? To je rána na těle Církve. Za diplomatickou terminologií tedy otázka, komu Církev nakonec patří, zůstává v podstatě otázkou duše. Víme, že věřící v Kyjevě či ve Lvově, kteří každou neděli chodí do chrámu, nesou svůj osobní bolest a svou lidskou potřebu, nikoli kánony Chalcedonu. Instituce často tuto lidskou potřebu řeší svévolně a zasahují církevní tělo způsobem, který kanonická věda a diplomacie nedokážou uzdravit,“ dodal.
Na závěr vyjádřil naději na uzdravení současného rozkolu: „Zároveň se pohled naší církevní naděje obrací i k bolestnému rozkolu mezi Konstantinopolí a Moskvou. Navzdory historické váze a závažnosti kanonických důsledků samotné dlouhověké církevní dějiny učí, že i nejhlubší a otevřené rány jsou schopny být s časem přivedeny k plnému a definitivnímu uzdravení.“
Dříve SPN informoval o tom, že metropolita chalcedonský označil Ruskou církev za „mechanismus propagandy“.
