Rozhovor americké redakce SPN s albánským arcibiskupem Janem
„V otázce PCU musíme najít řešení, které bude vyhovovat všem“
Tento rozhovor pořídila americká redakce SPN přímo v Albánii, v prostorách katedrály Vzkříšení Krista v Tiraně. Rozhovor s arcibiskupem Janem (Ioannem) vedl Aaron Hickman.
V následujícím textu se arcibiskup věnuje tématům své osobní cesty k víře a tajného křtu v době komunistické totality, obnově církevního života v Albánii a důležitosti teologického vzdělání. Významná část rozhovoru je věnována také otázce pravoslavné jednoty, postoji k situaci na Ukrajině a roli církve v moderním světě.
Přejeme vám příjemné čtení.
Vaše Blaženosti, arcibiskupe Ioanne, jsme velmi rádi, že tu s Vámi v Albánii můžeme být. Cestovali jsme několik dní, je to tu velmi krásné a upřímně Vám děkujeme za Váš čas. Mohl byste nám vyprávět o sobě, o svém dětství? Pokud správně rozumím, vyrostl jste v rodině bektašijských muslimů. Jaké to bylo a co Vás vedlo k nalezení víry a tajnému křtu v pravoslaví?
Abychom to lépe pochopili, je třeba znát historii Albánie. Moji předkové byli původně křesťané. Ale na začátku 19. století, možná kvůli vysokým daním nebo jiným důvodům, přijali jinou víru, protože v dobách Osmanské říše znamenalo být muslimem osvobození od placení daní. Připojili se k súfijské skupině bektašijů, soustředěných převážně na jihu Albánie. Musím však říci, že moji předkové nebyli obráceni na víru v doslovném smyslu, nikdo je o tom nepřesvědčoval, nečetl jim kázání a podobně. Bylo to učiněno z velké části z ekonomických důvodů. Přesto v jejich vesnicích dodnes stojí kostely a někteří z nich se o tyto kostely starají až do současnosti.
Když jsem vyrůstal, náboženství neexistovalo vůbec, bylo zcela zakázáno. Proto můj první kontakt s vírou nastal v 18 letech, kdy přítel mého bratra přinesl k nám domů Evangelium. Nebyl to „přechod“ z jednoho náboženství do druhého. Pro Albánii je to vcelku typický příběh: mnozí vyrůstali bez náboženské výchovy a až později se vydali na vlastní duchovní hledání. Věřím, že člověk je svou přirozeností bytost hledající. Nevyhnutelně k něčemu tíhne. Otázkou je jen to, že my sami nezřídka plně nechápeme, co přesně hledáme.
V jistém smyslu jsem měl štěstí, ale není to jen náhoda: Bůh má plán pro každého. Dostal jsem šanci najít Evangelium. V té době bylo nesmírně těžké ho najít. Pokud vás chytili s Evangeliem, hrozilo nejméně deset let vězení – říkalo se tomu propaganda proti Komunistické straně. Takže mé první setkání s náboženstvím proběhlo právě skrze Evangelium.
Co Vás v Evangeliu natolik zasáhlo, že jste pochopil – toto je ta cesta, po které stojí za to jít dál?
Jsem z velmi velké rodiny – je nás osm dětí, já jsem nejmladší. Ve velké rodině je vždy mnoho radosti – cítíte se chráněni, obklopeni bratry a sestrami. V dětství bylo radosti nadbytek. Miloval jsem četbu – knihy, příběhy, legendy. Ale když dospíváte, začínáte přemýšlet jinak, tíhnete k filozofii, historii. A ta dětská radost odchází – už to není ono.
Byl jsem v posledním ročníku školy a v té době jsem už uměl francouzsky. Evangelium, které mi přinesli, bylo ve francouzštině. Když jsem ho četl, zmocnilo se mě něco nevysvětlitelného. Zažil jsem otřes a pocítil tu samou radost, kterou jsem měl v dětství. V tu chvíli jsem v duchu poděkoval Bohu za to, že mi ji vrátil.
Uvěřil jsem hned při prvním čtení. Existuje taková „psychologická pravda“: když vám někdo něco řekne a vy víte, že je to pravda, bez jakýchkoli důkazů. Přesně to jsem pocítil při četbě Evangelia. Byl jsem přesvědčen, že v této knize je pravda. Tak začala moje cesta.
Křest a cesta k vysvěcení
Jaké to bylo být pravoslavným křesťanem v oněch letech? A kdy jste poprvé začal uvažovat o kněžském svěcení jako o možné cestě?
V té době Církev neexistovala – byly jen malé podzemní skupiny. Navázal jsem kontakt přes známého naší rodiny, který byl členem jedné z takových skupin. Byl jsem v tomto kroužku, který tvořilo nanejvýš 10 lidí, nejmladší. Ale liturgie se tam nekonaly ani v neděli.
Pokřtil mě jeden kněz v obci Vlora. Byl to skutečný hrdina. V období pronásledování Církve vykonal více než 3000 obřadů – křtů, sňatků. Vše probíhalo tajně. A to je pochopitelné. Ve stejné době úřady ve Skadaru na severu Albánie vynesly rozsudek smrti nad jiným knězem jen za to, že křtil lidi.
Byl jsem však mladý a plný radosti, kterou mi darovalo Evangelium. Svým rodičům jsem o tom, že jsem byl pokřtěn, neřekl. Ne proto, že by mohli být proti, ale proto, že jsem nechtěl, aby žili ve strachu na pozadí tehdejšího tvrdého pronásledování. Za takové věci totiž mohli potrestat nejen vás, ale celou vaši rodinu, nezřídka i vzdálené příbuzné.
Vrátím-li se k té události – zatímco kněz, který se následně stal mým kmotrem, nade mnou ve sklepě vykonával obřad křtu, jeho syn byl na stráži a sledoval, aby do domu nevstoupil nikdo cizí. Navštívil jsem tento sklep znovu až po 90. letech. Bylo to velmi radostné. Takovou radost jsem nikdy předtím nezažil. Byl jsem pokřtěn 24. června, na svátek svatého Jana Křtitele – proto nosím jméno Ioann (Jan).
Po pádu komunismu a začátku obnovy Církve: jaké byly Vaše další kroky? V čem jste viděl své poslání?
Vždycky jsem se chtěl stát mnichem. To byl sen, tehdy jsme ani nevěřili, že komunismus padne. V roce 1990 se mi naskytla příležitost odjet z Albánie. Nejdříve jsem jel do Itálie, potom do Spojených států jako uprchlík. Albánská pravoslavná církev v Bostonu zaplatila mé studium na Holy Cross. A já všem řekl, že pokud se v Albánii otevřou kostely, vrátím se tam. Všichni v odpověď přikyvovali a nejspíš si mysleli, že se nikdo dobrovolně ze Spojených států nevrací.
V roce 1992 mi jeden z mých profesorů a blízkých přátel, arcibiskup Dimitrij, tehdy ještě metropolita, vyprávěl o arcibiskupu Anastasiovi. Řekl: „Můj příteli, sloužil jsem v Africe jako misionář: to by bylo pro Albánii požehnáním.“
Spojil jsem se s arcibiskupem. Dlouho jsme spolu mluvili po telefonu, snad dvě hodiny. Řekl jsem, že po ukončení studií se vrátím do Albánie. Měl velkou radost. Přemýšlel jsem takto: ve Spojených státech nezáleží na tom, jestli je o jednoho kněze víc nebo míň. Tady v Albánii to však bylo skutečně důležité – Církev byla zcela zničená. Naživu zůstávalo jen patnáct kněží – a všem bylo přes osmdesát let.
Když jsem v roce 1993 přijel do Albánie, vysvětili mě nejprve na jáhna, poté na kněze. V roce 1998 mě zvolili metropolitou Korči – to je významná eparchie na jihovýchodě země.
Arcibiskup Anastasios
Mohl byste nám vyprávět o vašem vztahu s arcibiskupem Anastasiem?
Od roku 1992 až do jeho posledních dní jsme pracovali společně. Děkuji Bohu za příležitost znát tak úžasné lidi, jako byl on. Prvním takovým člověkem v mém životě byl můj kmotr. Ovládal několik jazyků, byl lingvistou-překladatelem a v Albánii byl známý jako uznávaný intelektuál. Měl hluboké chápání náboženství, nevěřil jen teoreticky, on vírou žil. Bezesporu měl na můj život obrovský vliv.
No a arcibiskup Anastasios. Byl živým příkladem toho, jaký má být archijerej. Jedna věc je o něčem číst – a úplně jiná vidět, jak tím člověk každý den žije. Jeho trpělivost, jeho láska k lidem, ten dobrý duch, kterého v sobě nesl a předával ostatním.
Udělal toho velmi mnoho: stavěl kostely, školy, obnovoval církevní život od nuly. Ale to nejlepší, co v něm bylo, byl duch, kterého do Církve vnášel: duch úcty ke každému člověku, bez odsuzování. Často totiž zapomínáme, že Církev není soud. Církev je nemocnice. Lékař nebojuje s nemocným pacientem: přemýšlí o tom, jak mu pomoci. Takový byl tento duch.
Jsme samozřejmě vděční za všechno – za chrámy, za školy. Ale hlavní nejsou zdi. Hlavní jsou lidé. Budovy jsou jen prostředkem. Cílem je člověk.
Pro mě to byla velmi důležitá a hluboká zkušenost. Na začátku nás bylo málo a pracovali jsme spolu téměř každý den. Poté, co jsem se ocitl v Korči, jsme i nadále v mnoha věcech spolupracovali, i když jsem už byl v určité vzdálenosti. Celkem jsme spolu pracovali více než třiatřicet let.
Překlady a teologické vzdělání
Ve své osobní práci jste překládal díla církevních otců do albánštiny a napsal jste první učebnici dogmatiky v albánštině. Jak jste vybíral, co překládat, abyste pomohl albánskému lidu pochopit pravoslavnou teologii?
Přemýšlel jsem o tom, co lidé potřebují nejvíce. Prvním překladem byla „Pravoslavná víra“ otce Hopka – vynikající katechismus. Otec Hopko umí mluvit k modernímu člověku jeho jazykem.
Existuje mnoho učebnic katechismu, ale mohou být napsány různým jazykem, který je blízký a srozumitelný konkrétní epoše a lidem. Ze své zkušenosti, čerpané hlavně ze zpovědí, jsem nabyl pocitu, že jsme ztratili kontakt s mladou generací. A souvisí to právě s lingvistickým aspektem.
Například řekněte mladému člověku: „Žiješ v hříchu“ – a neudělá to na něj žádný dojem. Buď se urazí a odejde, nebo si pomyslí, že před ním stojí člověk ze středověku. Ale řekněte to jinak: „Něco uvnitř tebe není v pořádku“ – a on se otevře, začne rozhovor. Smysl je stejný, ale slovo „hřích“ nese příliš těžkou historickou zátěž. Takových slov je mnoho. Musíme se učit mluvit jazykem těch, ke kterým se obracíme. Právě proto jsem přeložil katechismus otce Hopka: podle mého chápání se skvěle hodí pro současnou mládež. Obrací se k reálným lidem, nikoli k ideálním věřícím.
Církev se podobá nemocnici. Má co do činění s reálnými pacienty, nikoli s jejich chorobopisy. Můžete otevřít příručku a najít správný lék – ale živý pacient před vámi může být úplně jiný.
Chci, aby mladí lidé znali díla svatých otců. Velmi mě oslovují slova otce (Georgije) Florovského o tom, že otcové Církve jsou modernější než všichni současní teologové. Protože říkají pravdu, která je aktuální ve všech staletích. Protože sám Hospodin ukázal na Pravdu, když řekl: „Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.“
Pro teologickou školu je učebnice dogmatiky nezbytná – bez ní to prostě nejde: jsme povinni znát své učení. Ale samotná znalost nestačí: je zapotřebí i osobní zkušenost společenství s Bohem. Bez ní se dogmatika mění v suchou filozofii. A přesto je nenahraditelná – lidská mysl je schopna zajít velmi daleko. Svatý Basil Veliký říkal: „Dogmata nás chrání před naší vlastní myslí.“ Je potřeba obojí. Zejména dogmatická příprava je důležitá pro seminaristy – budoucí duchovní.
Někdy není problém v slovech, ale v tom, zda k člověku dorazí: můžete mluvit naprosto správně – a přesto vám nebudou rozumět. Právě to mě podnítilo k napsání této knihy. Snažil jsem se, aby byla jednoduchá a srozumitelná pro všechny, snažil jsem se ji nepřetěžovat složitou terminologií. Plánoval jsem velké, podrobné dílo o dogmatice – ale v roce 1998 jsem se stal metropolitou a na takovou práci už nezbyl čas.
Přesto jsem pokračoval v překládání dalších knih a článků. Konkrétně jsem vysvětlil všechny svátosti Církve: především pro duchovenstvo, aby mělo hluboké pochopení svátostí: křtu a všeho ostatního. Tehdy jim to pomáhalo. Teď máme knih více, ale naše literatura v albánském jazyce musí být ještě bohatší. Práce nás čeká ještě dost.
Mnišství v Albánii
Mnozí církevní otcové, které čteme, byli mniši. Jak vidíte roli mnišství v Albánii dnes? Jsou zde známky obrody?
Jak už jsem řekl, Církev byla zcela zničená. Naším prvořadým úkolem je šířit hodnoty Evangelia, přinášet dobrou zprávu. V historii od apoštola Pavla k přeodobnému Antoniu Velikému uplynula tři století. Naší povinností je rozsévat s nadějí, že něco vzejde.
Zájem o mnišství v Albánii roste, vidím to. Ale musíme být velmi opatrní, protože mnišství není to, co často mylně pokládáme za romantiku nebo mysticismus. Tak to není. Stát se mnichem znamená učinit hluboké rozhodnutí žít naprosto jinak.
Mnoha těm, kteří se považují za kandidáty, říkám: mnišství není volba z mnoha možných. Je to tehdy, když jiná volba není, když prostě nemůžete jinak. Pokud v hloubi duše zůstávají jiné cesty – v těžké chvíli na ně nevyhnutelně odbočíte.
Proto se v dávném obřadu postřižin igumen nebo biskup ptá kandidáta: „Proč jsi sem přišel?“ Tato otázka „proč“ je velmi důležitá. Proč se chceš stát knězem? Proč mnichem? To je důležité i pro misionáře: mezi nimi bývají lidé, kteří nepřišli kvůli druhým, ale kvůli sobě, s romantickou představou. Totéž platí pro mnichy i kněze – není to jen pro nás, je to pro druhé. Církev je poslána do světa a duchovenstvo musí být jako apoštol: jsi poslán pro něco, jsi poslán k těmto lidem, a ne jen kvůli sobě.
Začátek byl učiněn, první plody už tu jsou – ale je to dlouhá cesta. Zatím se soustředíme především na to, abychom lidem přinášeli víru: jsme generace, která vyrostla bez náboženství.
Mládež a otázka radosti
Mluvil jste o důležitosti otázky „proč“. Dnes mnoho mladých Albánců odchází nebo hledá samo sebe. Jak jim Církev pomáhá v tomto hledání – zachovávat si spojení s kořeny, s vírou?
Samozřejmě, jen jim něco říkat nestačí: důvody má každý své. Podle některých údajů odešlo do Itálie asi dvě stě tisíc mladých lidí. Lidé něco hledají. Ale mám dojem, že oni sami nezřídka nechápou, co přesně. V našich chrámech je mnoho mládeže: občas většinu přítomných v chrámu tvoří mladí lidé. Hledají.
Naší povinností je pomoci jim pochopit, co přesně to je, protože vidí, že samotným „chlebem“ se nenasytí. Bez chleba nelze žít, ale nejen chlebem živ je člověk.
V posledních letech se něco změnilo: lidé hledají něco mimo materiální sféru. Život nemůže být plnohodnotný, pokud v něm jsou pouze materiální statky. Lze být bohatý – a vnitřně prázdný. Jsme stvořeni k obrazu Božímu a nic jiného nám nedá pokoj.
Je to globální jev, nejen v Albánii. Ve většině východoevropských zemí se vesnice vyprazdňují: v Bulharsku, Srbsku, Řecku. Mladí lidé stojí na křižovatce a povinností Církve je jít k nim, mluvit s nimi. Nevydávat rozkazy, ale rozmlouvat. Nelze být jejich soudci. Církev není soud, ale nemocnice. Je třeba mluvit jazykem, který znají a kterému rozumějí. Snažíme se lidem říkat, aby si budovali život zde, a že oběti, které budou muset přinést, se obrátí v dobro pro ně samotné.
Ne každý křesťan rozumí tajemství Kříže. Proč zpíváme: „Křížem přišla radost celému světu“? Co to znamená? Často se na to mladých lidí ptám. Pokud nerozumíme tajemství Kříže – je pro nás těžké přijmout oběť. Přitom oběť se rodí z lásky – a vrací se k nám jako dobro.
Samo to slovo o tom vypovídá. „Sacrifice“ – ze dvou latinských slov: „sacra“, svaté, a „facere“, dělat. Doslova – „dělat svatým“, „posvěcovat“. V tom je smysl oběti. Dnes mnozí hledají křesťanství bez Kříže – ale takové křesťanství neexistuje. Kdo rozumí tajemství Kříže – ten přijímá oběť. A nachází radost.
Jednou jsem hovořil s blažené paměti metropolitou Kallistem Wareem o radosti. A je to skutečně velmi důležité: radost nesouvisí s povahou nebo temperamentem člověka. Je to dar Boží.
Bůh v nás žije jen tehdy, když žijeme podle hodnot vycházejících z Jeho učení. To nám přináší radost. Život bez Boha je bezраdostný.
U proroka Izajáše je verš: „Není pokoje pro bezbožné“. V Septuagintě – prvním překladu Bible do řečtiny, pořízeném pro diasporu, která ztratila rodný jazyk – je hebrejské slovo „šalom“ vyjádřeno třemi různými slovy. Na některých místech – „eirini“, mír. Na jiných – „soteria“, spása. A v tomto verši – „radost“. Není radosti pro bezbožné. Tam, kde žije zlo, není radost.
V našem každodenním životě se radosti nedostává právě proto, že v něm není místo pro Boha. A vidíme to v moderním světě: lidé žijí bez radosti – bohatí i chudí stejně. Radost zmizela.
V Evangeliu víme, že odměnou věrnému služebníku bylo: „Vejdi v radost svého Pána“. Radost je synonymem života. Církev si musí uvědomit: je třeba pomáhat mládeži a nabízet to, co skutečně hledá. Vždyť každý člověk je stvořen k obrazu Božímu. Všichni hledají totéž, ale jsou v pomatení, protože je mnoho falešných proroků. Někdo totiž říká, že lze najít radost a dobře žít jen tím, že člověk zbohatne.
Změnila se samotná kritéria hodnocení člověka. V mém mládí to bylo prosté: čestný nebo nečestný – to bylo to, na čem záleželo. Dnes ze Západu přišla jiná měřítka a zdaleka ne všechna jsou dobrá. Vítěz a poražený. Vítěz – bohatý nebo slavný. Poražený – ten, kdo toho nedosáhl. Morální rozměr člověka zmizel. Musíme ho naší mládeži vrátit.
Jak Církev uchovává předanou tradici a přitom mluví s mládeží jazykem dnešní doby?
Pokud lidi učíme pravdě, pravda je vždy moderní. Budu citovat Florovského: „Otcové Církve jsou modernější než moderní teologové, protože Hospodin je vždy moderní, On je vždy nový.“ Znamená to, že to není něco zastaralého.
Problém je nejčastěji v jazyce, kterým mluvíme. Můžeme používat moderní jazyk pro předávání věčné pravdy, která bude vždy moderní. Myšlenka „modernizovat“ víru je podle mého názoru chybná. Modernizovat v čem? Evangelium zůstává stejné. Nemůžeme změnit Evangelium. Proč by se žilo snáze, řekněme, před deseti tisíci lety, a nyní ne? V různých dobách na nás číhají tytéž obtíže, ale pokud žijeme v bázni Boží, náš život se mění. Obtíže nikam nemizí – prostě se u nás objevuje radost. Vždyť Hospodin řekl: „Ve světě budete mít soužení, ale vzmužte se: Já jsem přemohl svět.“ Evangelium je vždy moderní, je pro každou generaci.
Ale někdy je třeba rozumět jazyku, protože lze mluvit jazykem, který nepředává to, co chceme sdělit. Například lze mluvit starořečtinou a snažit se modernímu Řekovi předat tuto pravdu: nepochopí ji. Pokud mluvíte moderní řečtinou, možná pochopí. Pravda je tatáž.
To je to, co je třeba dělat s mládeží: mluvit jazykem, kterému rozumějí. Nemůžeme měnit hodnoty. Pro moderního člověka to není jiné náboženství: je to to samé, táž pravda, totéž Evangelium. Kristus je tentýž: včera, dnes i na věky.
Identita Pravoslavné církve Albánie
Jak si Pravoslavná církev Albánie uchovala svou identitu? Je zřejmé, že její obroda probíhala s vnější pomocí a v pravoslavném světě existují tak velká centra, jako jsou Konstantinopol a Moskva.
Skutečná identita je především křesťanská. A zde u nás – Pravoslavná církev Albánie. Nejsme federací církví, i když na to občas zapomínáme. Ve Vyznání víry říkáme, že věříme „v jednu, svatou, obecnou a apoštolskou církev“, ačkoli ne vždy jsme schopni procítit smysl těchto slov do důsledků. Neexistuje samostatná řecká církev, ruská církev, rumunská církev, albánská církev: je jedna Pravoslavná církev – v Albánii, v Rusku, v Řecku, v Rumunsku, všude.
Církev nepopírá etnicitu, protože popírat etnicitu znamená popírat Boha. Ale nelze se na vše dívat prizmatem nacionalismu. Každý člověk je povolán milovat zemi, ve které žije. Zemi, v níž jsi se narodil a vyrostl, samozřejmě miluješ. Ale to neznamená nenávidět ostatní. Lze milovat všechny.
Věříme, že jsme součástí Jedné Svaté Obecné Apoštolské Církve. Máme svou identitu – svůj jazyk, svou historii. Ale to není to, co nás rozděluje. Na všepravoslavných setkáních vždy zaznívají různé názory. To není důvod k přerušení společenství – přerušit ho by byla chyba. V historii nebyla doba, kdy by všichni smýšleli stejně. Na ekumenických koncilech se rozhodnutí přijímala většinou – zdaleka ne všichni souhlasili. Rozpory budou vždy. Je však nezbytné zůstávat spolu.
Myslím, že právě tak Albánská církev odpovídala na všechny současné výzvy. Arcibiskup Anastasios psal dopisy všem ostatním církvím – možná jste je četli. Byly to dopisy psané s láskou: vykládal v nich to, co považoval za pravdu, a zůstával otevřený dialogu.
Je třeba uchovávat jednotu a diptychy. Vždy bude první – protos. Tím je Ekumenický patriarchát. Ale jak jednou poznamenal arcibiskup Anastasios, první neznamená panující nad druhým a třetím: všichni jsou si rovni, prostě někdo stojí jako první. Bez toho církev ztratí jednotu a své svědectví před světem. A jednota vždy vyžaduje pokoru, pravdu a lásku.
To však neznamená, že se vzdáme své, jak jste se vyjádřil, identity. Hlavní na ní je to, že jsme křesťané. Pokud jsi křesťan – to stačí. Mluvíme různými jazyky, ale to z nás nedělá odlišné lidi. Respektujeme všechny ostatní církve a snažíme se žít v míru se všemi. Ale žít v míru neznamená souhlasit se všemi a ve všem. Jestliže i u jednoho stolu lidé dávají přednost různým pokrmům – co teprve mluvit o věcech vážnějších.
Jednota Církve. Tomos PCU
Dnes se zdá, že v pravoslavném světě sílí tlak: člověk se musí rozhodnout – zda je na straně Konstantinopole, nebo Moskvy. Vy sám jste ale právě řekl: jsme jedna Svatá Obecná Apoštolská Církev.
Je to jedna Církev a nejde o to stavět se na něčí stranu. Jediná strana je vždy s Kristem a s pravdou. Existují však různé názory a ty je třeba řešit skrze lásku a dialog. Pokud se budou vytvářet „strany“, vznikne válka.
Albánská církev se pevně držela svého postoje v otázce tomosu o autokefalitě Pravoslavné církve Ukrajiny. Přesto si zachováváte dobré vztahy se všemi stranami?
Se všemi. Cílem je najít řešení, které bude vyhovovat všem. Stát na něčí straně je vždy nesprávné: není to otázka toho, kdo je dobrý a kdo špatný. Takové kategorie vždy rozdělují. Všichni jsme bratři a musíme společně hledat východisko. Mít různé názory neznamená nemít se rádi. Cest k řešení může být mnoho.
Arcibiskup Anastasios byl velmi moudrý člověk a opravdový křesťan. Jeho cílem bylo střežit jednotu Církve – a mluvit pravdu v lásce, jak přikázal apoštol Pavel. Nejen mluvit pravdu, ale mluvit ji s láskou. V rodině není přílišná kategoričnost vždy na místě – může rodinu zničit. Názory bývají různé.
Dialog s jinými náboženstvími
Náboženská krajina Albánie je velmi rozmanitá: jsou zde jiné křesťanské konfese, nekřesťané. Jak se Albánské církvi daří udržovat rovnováhu a přátelské vztahy se všemi těmito skupinami?
Máme dobré vztahy se všemi. Existuje Mezináboženská rada – navzdory potížím se scházíme nejméně čtyřikrát až pětkrát do roka, kde se setkávají lídři všech komunit. Nevedeme teologický dialog – vedeme dialog života. Navštěvujeme se o svátcích, diskutujeme o společných morálně-etických tématech, jako je například rodina; vydáváme společná prohlášení k různým sociálním otázkám a celkově se snažíme udržovat dobré vztahy.
Víte, za dob komunismu zde bylo velmi mnoho smíšených manželství a rozdělit nás víc, než už jsme, není možné, protože jsme propojeni příbuzenskými vazbami ve druhém nebo třetím koleni. Každý má svobodu volby. Nevidíme problém v tom, že někdo v rodině může přejít k jiné církvi nebo komunitě – máme poměrně dost takových „rozdělených“ rodin. Žena může být pravoslavná, manžel muslim, děti nemusí chodit do žádné církve. Máme unikátní situaci, proto potřebujeme dialog. Bez dialogu jsou nevyhnutelná rozdělení, konflikty a lži. Ale když existuje osobní kontakt – vztahy se mění. Vidíš před sebou člověka – a už není důležité, jak se jmenuje a ke které komunitě patří. Na to se nesmí zapomínat.
Důležité je nezapomínat – každý člověk je stvořen k obrazu Božímu. Svatí uměli vidět tento obraz v každém – ať byl kýmkoli. Jako křesťané máme teologický základ pro takový dialog. Jsme povinni respektovat ostatní – aniž bychom ustupovali z víry. Právě proto říkám: ne teologický dialog, ale dialog života. Sláva Bohu, v zemi panuje mír. Mezikomunitní konflikty jsme u nás neměli. Pokud někdo z jiné komunity přijde do kostela – nikdo nenamítá: každý se rozhoduje sám. Svoboda každého člověka je posvátná.
Světová rada církví a ekumenická zkušenost
Jak Váš původ z bektašijské rodiny a misionářská zkušenost z období obnovy Církve v Albánii ovlivnily Vaši práci v organizacích, jako je Světová rada církví?
Většina rodin, které jsou nyní v Církvi, jsou historicky křesťanské – už jsem o tom mluvil. Ale vyrůstali jsme společně: stejné školy, různé kořeny. Tehdy žádné náboženské rozdíly prostě neexistovaly – náboženství bylo zakázáno. To nám pomohlo vybudovat vztahy s lidmi z jiných komunit. Jsme otevřeni dialogu – nejen s křesťany, ale i s představiteli jiných náboženství. Právě to nám umožnilo přirozeně vstoupit do Světové rady církví a Konference evropských církví. Necítili jsme, že děláme něco neobvyklého.
Tento dialog s ostatními je velmi důležitý. Pokud má člověk opravdovou víru, nebojí se, že ji v dialogu ztratí. Musíme svědčit o pravoslaví před ostatními křesťany. Jsme-li přesvědčeni, že máme poklad, není tento poklad jen pro nás. Církev neexistuje jen pro sebe: je pro celý svět. A jsem přesvědčen, že všichni naši hierarchové a kněží, kteří se těchto dialogů účastnili, nečinili ve víře kompromisy. Svědčili o pravoslavné víře před ostatními křesťany.
Konverze k pravoslaví v Americe
Dnes v Americe mnozí tento poklad objevují. V mnoha státech probíhají masové konverze. Lidé nejrůznějších osudů – bez jakékoli náboženské zkušenosti nebo z jiných konfesí – překračují práh pravoslavného chrámu s jedinou myšlenkou: chci to zkusit, chci pochopit, zda je to pravda. Co byste poradil těm, kteří přicházejí a objevují Církev – a těm, kteří se je snaží přijmout a pomoci jim vstoupit do pravoslaví?
Církev musí být vždy otevřená. Není naše – je Kristova. My jsme jen strážci. Strážci bývají věrní i nedbalí – a v tom spočívá celá naše odpovědnost. Církev patří Kristu a Kristus volá celé lidstvo. Není to klub vyvolených – i když občas právě takovým dojmem působíme. A my nesmíme být jen otevření všem lidem – musíme je hledat a nacházet. „Jděte tedy a učte všechny národy“ – to je poslední Kristův příkaz Jeho apoštolům.
Církev je vždy misí. Budu citovat slova arcibiskupa Anastasia: „Církev bez misií je Církví bez smyslu.“ Jaká je naše mise? Jít, učit, otevírat lidem tento poklad. Pokud máme světlo a nesdílíme ho, naše světlo pohasne a my ho ztratíme. Pouze šířením a sdílením s ostatními se světlo v nás množí. Patří to nejen nám – je to dar Boží a my se o něj musíme dělit s celým světem.
Misie není volba ani opce. Je to odpověď na to, co pro tebe Bůh udělal. Kdo nalezl tento poklad, je povinen se o něj dělit. K tomu není nutné jezdit do jiné země – stačí se podělit s těmi, kdo jsou nablízku – přítelem, příbuzným, prostě bližním. Pamatujete, co Hospodin řekl uzdravenému posedlému, který s Ním chtěl zůstat? „Jdi domů ke svým a vyprávěj jim, co s tebou učinil Hospodin a jak se nad tebou smiloval.“ Církev, která se uzavřela do sebe, nemá budoucnost. Nejsme páni Církve – Pánem je Bůh. My jsme jen strážci. Občas se nám zdá, že je to naše – a to je pochopitelné. Ale právě tehdy začínáme zavírat dveře. Strážce je povinen střežit svěřené a učit lidi pravé víře. Jen nesmí zapomínat: je to Církev Kristova – ne naše.
Rada nově obráceným
Jakou radu dáte těm, kteří již do Církve přišli a nacházejí pravoslaví? Jak neztratit prvotní horlivost a zachovat věrnost?
Na začátku je vždy nadšení – jako v podobenství o rozsévači. Vše ale závisí na půdě. Časem první vzmach slábne – to je nevyhnutelné. Je třeba ho opatrovat. Je to maraton, nikoliv sprint. Pokud člověk skutečně najde to, co hledá, a získá živou zkušenost společenství s Bohem – zůstane v Církvi navždy. Takovou radost, takovou plnost nikde jinde nenajde. Vše ostatní nasytí jen na čas – a pak to vyprchá.
Abychom lidi v Církvi udrželi, je zapotřebí mnoho. Především dávat dobrý příklad: někdy se sami můžeme stát překážkou, jako Hospodin odsuzoval farizeje: „Sami nevcházíte a jiným vcházet bráníte.“
Existuje známý příběh o králi Ludvíku IX. Během křížové výpravy na Blízký východ přispěl k obrácení Tatarů ke křesťanství. Povzbuzen tímto úspěchem si přál okamžitě odjet do Říma, aby je ukázal papeži. Jeho horlivost byla upřímná a vroucí. Tak je to i s námi: přicházíme do Církve s planoucím srdcem, ale svým chováním můžeme druhého nikoliv upevnit, ale pohoršit. Proto je tak důležité, aby každý z nás vydával dobré svědectví. Apoštol Pavel varuje: „Není snad kvůli vám jméno Boží v opovržení u pohanů?“ Lidé soudí víru podle našeho života.
Musíme učit náš lid, vychovávat ho a pochopit, že všichni jsou misionáři. Všichni jsou posláni k druhým a mají je přijímat s láskou. To je mise. Nejen kněz, každý je povinen něco dělat. Jan Zlatoústý v jednom kázání lidem říkal: „Vidíš na ulici chudého? Neříkej, proč mu nepomůže kněz. A co ty? Všichni jsme povoláni k jednomu.“
Musíme přijímat všechny, kdo přicházejí do našich chrámů. Uvidí-li živou víru, zůstanou. Pokud ne, je to velký hřích: máme odpovědnost před bližním. Nelze říkat: „Nejsem strážcem bratra svého“ – jak pravil Kain. Ne, my jsme právě strážci a dveřníci pro všechny. Ale nesmíme člověka jen vpouštět, musíme se dělit o to, co je dobré pro nás, a tudíž i pro něj. Víra nám nepatří, není to naše vlastnictví. Jsme povinni sdílet náš poklad, a neříkat: „Je můj a nikoho jiného.“
Totéž platí pro dnešní populární pseudoideologie. Mnozí říkají: „Je to můj život, dělám si s ním, co chci.“ Za prvé je to lež – život není tvůj, je to dar Boží. Za druhé není jen tvůj: život rodičů ovlivňuje život dětí a život dětí ovlivňuje život rodičů.
V křesťanském pojetí není člověk izolovanou bytostí, ale tím, kdo žije ve společenství s ostatními. Naše existence není jen pro nás – je pro ty ostatní kolem nás. Ovlivňujeme životy jeden druhého. Církev je společenství, nikoliv shromáždění jednotlivců. A my musíme nést slovo Boží a podle tohoto slova žít. Tragédií života je, když jedno říkáme a druhé děláme. To je to, před čím varuje Kristus ohledně farizejů: „Všechno, co vám řeknou, zachovávejte a čiňte; ale podle jejich skutků nejednejte, neboť říkají a nečiní.“
Poklad je veliký, ale je to i velká odpovědnost. Neexistují privilegia bez odpovědnosti – neexistuje svoboda bez odpovědnosti. Známý psychiatr Viktor Frankl to řekl krásně: ve Spojených státech chybí jedna socha. Na východním pobřeží vztyčili Sochu svobody. Na západním pobřeží by měli vztyčit Sochu odpovědnosti. Jsou neoddělitelné.
