Kdo stojí za Kyjevským patriarchátem v České republice?
Eugen Freimann, kterého PCČZS považuje za laicizovaného klerika, byl vysvěcen „biskupem" Kyjevského patriarchátu pro Českou republiku. Kdo je, odkud pochází a jaký kanonický status má struktura, kterou reprezentuje?
Dne 25. dubna 2026 byl v ukrajinském městě Sumy vykonán obřad jmenování Eugena Sigismunda Freimanna, kterého PCČZS považuje za laicizovaného klerika, přičemž on sám toto rozhodnutí zpochybňuje jako nekanonické, „biskupem teplickým a patriarchálním vikářem" pro Českou republiku v rámci struktur Ukrajinské pravoslavné církve Kyjevského patriarchátu (UPC KP). Samotné svěcení proběhlo hned následující den.
Informace o průběhu obou obřadů zveřejnila UPC KP na svých facebookových stránkách. Jde o organizaci, jejíž kanonický status je předmětem vážných sporů v pravoslavném světě – a pan Freimann sám není v českém pravoslavném prostředí neznámou tváří. Důvody sahají hluboko do minulosti.
Pozn. red. Facebookové stránky UPC KP byly při přípravě tohoto článku napadeny hackery, a proto zde uvádíme odkaz na facebookový profil „patriarchy" UPC KP Nikodéma.
Bývalý klerik PCČZS se sporným kanonickým statusem
Eugen Sigismund Freimann byl původně knězem Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku (PCČZS). V roce 2013 ho tehdejší metropolita Kryštof postavil mimo službu. Důvodem bylo podle vyjádření protopresbytéra Jana Beránka, které v roce 2022 zaznamenaly servery Aktuálně.cz a Hospodářské noviny, „hrubé porušení církevní disciplíny a chování, které nepřísluší duchovenskému stavu". Tímto rozhodnutím mu bylo zakázáno vykonávání všech kněžských úkonů.
PCČZS uvádí, že ještě téhož roku v prosinci 2013, Posvátný synod PCČZS rozhodl o zbavení Freimanna kněžství a jeho laicizaci. Pan Freimann tento akt považuje za nekanonický a neplatný, jeho pozici podrobně uvádíme níže.
„Posvátný synod 9. prosince konstatoval, že jeho chování je neslučitelné s kněžským stavem a byl laicizován – zbaven kněžství. Už dříve dostal výstrahu, aby přestal psát záštiplné, prolhané a urážlivé články o církvi, biskupech a duchovenstvu. A on nepřestal," uvedl pro server iDnes.cz tehdejší správce pražské eparchie archim. Marek Krupica. Freimann toto rozhodnutí v odpovědi redakci důrazně odmítl a považuje je za neplatné: „Tento akt byl nekanonický a tím neplatný."
Redakce SPN zaslala Eugenu Freimannovi dotazy ohledně jeho statusu, rozhodnutí PCČZS o zbavení kněžského stavu, právního statutu vikariátu UPC KP a kanonických základů jeho činnosti v České republice. V odpovědi uvedl, že akt zbavení kněžského stavu považuje za nekanonický a neplatný, neboť podle jeho slov již v době rozhodnutí synodu PCČZS přešel do ukrajinské jurisdikce. Dále tvrdí, že nebyl proveden řádný církevní soud a PCČZS podle jeho názoru pozbyla řádnou kanonickou jurisdikci.
Pozn. red.: Pan Freimann požádal o zveřejnění své odpovědi v plném rozsahu. Redakce respektuje právo respondenta na vyjádření svého stanoviska a jeho argumenty věcně uvádí. Zároveň však redakce nezveřejňuje pasáže obsahující osobní charakteristiky třetích osob, hodnotící epiteta a informace, které nesouvisejí s předmětem materiálu, neboť jejich šíření by mohlo zasáhnout práva těchto osob. Věcné stanovisko pana Freimanna k otázkám laicizace, církevní jurisdikce a kanonického statusu je předáno beze změny.
Pán Freimann se s rozhodnutím PCČZS neztotožnil a bohoslužby přesto nadále sloužil. Nejprve pod hlavičkou Pravoslavné církevní obce v Teplicích. V roce 2014 se podle téže investigativy Aktuálně.cz a HN pokusil zaregistrovat u státu vlastní pravoslavnou církev, přičemž server iDnes uvedl, že při registraci byly zjištěny podpisy, jejichž pravost byla zpochybněna. Pokus byl neúspěšný. Otec Jan Beránek pro Aktuálně.cz a HN k tomu uvedl, že Freimann „svou činností koná proti zákazu a dopouští se církevního rozkolu" a že PCČZS ho dodnes považuje za laicizovaného duchovního bez práva vykonávat kněžské úkony.
Eugen Freimann sám tuto interpretaci odmítá. Na webu jím vedeného vikariátu UPC KP v České republice popisuje svůj odchod z PCČZS jako "vědomé rozhodnutí motivované nesouhlasem s orientací české pravoslavné církve na Moskvu". Web vikariátu uvádí, že „před 13 lety, po krizi v české pravoslavné církvi, přešel s celou svoji farností pod jurisdikci Ukrajinské autokefální pravoslavné církve."
Je však třeba dodat důležitý kontext: v roce 2013, kdy k tomuto přechodu podle pana Freimanna došlo, byla UAPC strukturou, která z pohledu většiny místních pravoslavných církví nebyla tehdy uznávána jako kanonická.
Co je UPC KP a jaký má kanonický status
Aby bylo možné pochopit situaci kolem Freimannova "vysvěcení", je třeba vysvětlit, co UPC KP je a jak se liší od jiných ukrajinských pravoslavných struktur. A proč je celá situace složitější, než se na první pohled zdá.
V roce 2019 udělil Konstantinopolský ekumenický patriarcha Bartoloměj Tomosem autokefalitu sjednoceným církevním strukturám na Ukrajině. Vznikla tak Pravoslavná církev Ukrajiny (PCU) v čele s její novým primasem Epifaniem Dumenkem, jejímž základem bylo sjednocení dřívějšího Kyjevského patriarchátu vedeného "patriarchou" Filaretem Denysenkem s Ukrajinskou autokefální pravoslavnou církví a dvěma biskupy z UPC. Filaret však záhy vstoupil do otevřeného konfliktu s vedením PCU, odmítl se podřídit jejím strukturám a oznámil obnovení Kyjevského patriarchátu. Kolem něj se sformovala skupina, která se nadále označuje jako UPC KP a nárokuje si přímou kontinuitu s původním Kyjevským patriarchátem. Po Filaretově smrti převzal vedení Nikodim Kobzar, který přijal titul patriarchy.
PCU tuto skupinu neuznává a svůj postoj v posledních měsících výrazně vyhrotila. Na svých oficiálních stránkách v dubnu 2026 prohlásila, že „neexistuje žádné náboženské sdružení oddělené od Pravoslavné církve Ukrajiny s názvem Ukrajinská pravoslavná církev Kyjevský patriarchát" a že její členové „jsou samozvaným shromážděním a podléhají církevnímu odsouzení".
Ohledně samotného Nikodima PCU uvedla, že „není ani biskupem" a že „za vnášení schizmatu do církevního života byl dávno suspendován". Na zasedání synodu PCU ze dne 3. dubna 2026, bylo dále konstatováno, že název „Kyjevský patriarchát" je oficiálně registrován na PCU jako jeho jediného právního nástupce, a čelní představitelé UPC KP byli předvoláni k podání vysvětlení na příštím zasedání synodu v květnu 2026.
UPC KP na tato prohlášení reagovala vlastním prohlášením ze dne 4. dubna 2026, dostupným na jejích sociálních sítích. V něm označila jakékoli výnosy Dumenkovy struktury za „kanonicky neplatné a nevykonatelné" a jako hlavní argument uvedla, že PCU nemá nad územím Ukrajiny kanonickou jurisdikci. Vzájemná obvinění obou struktur tak eskalují.
Situace se dále vyostřila dne 11. května 2026, kdy synod PCU pod vedením Epifanije Dumenka přijal rozhodnutí o „zbavení kněžského stavu" primase UPC KP „patriarchy" Nikodima Kobzara. Za vinné z kanonických porušení byli synodem PCU prohlášeni rovněž „biskupové" UPC KP Michail Kovaluk a Nikon Grabljuk. Sekretariát synodu PCU při této příležitosti vydal zvláštní prohlášení, v němž tvrdí, že UPC KP právně přestala existovat již v roce 2018. Jednání Nikodima a jeho přívrženců označila PCU za „nezdařilý pokus marginální skupiny vyvolat schizma" a pohrozila obdobnými tresty všem klerikům, kteří by Kyjevskému patriarchátu poskytli podporu.
UPC KP rozhodnutí synodu PCU okamžitě odmítla jako právně bezvýznamné. „Metropolita" Kyjevského patriarchátu Joasaf Šibajev ve svém vyjádření na sociálních sítích označil výnos synodu PCU za „nicotný" a bez kanonické platnosti pro Kyjevský patriarchát. Podle Šibajeva je UPC KP samostatnou církevní strukturou nezávislou na PCU, jejíž vedení podle jeho slov „dosáhlo církevní moci podvodem a násilím, čímž se automaticky postavilo mimo právní řád církve". Šibajev dále uvedl, že veškerá rozhodnutí PCU jsou proto „nicotná", stejně jako jí přisvojené tituly a funkce.
Je třeba dodat zásadní kontext, bez něhož by obraz nebyl úplný. PCU se nachází ve stavu částečného uznání: uznávají ji čtyři místní pravoslavné církve - Konstantinopolský ekumenický patriarchát, který jí autokefalitu udělil, dále Řecká pravoslavná církev, Alexandrijský patriarchát a Kyperská pravoslavná církev.
Avšak deset dalších místních pravoslavných církví ji dosud neuznalo: Antiochijský patriarchát, Jeruzalémský patriarchát, Ruská pravoslavná církev, Srbská pravoslavná církev, Rumunská pravoslavná církev, Bulharská pravoslavná církev, Gruzínská pravoslavná církev, Polská autokefální pravoslavná církev, Albánská pravoslavná církev a Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku.
PCU tedy operuje v prostoru, kde je uznávána přibližně třetinou světového pravoslaví, zatímco zbývající část ji dosud neuznalo. Situace, kdy jedna kanonicky sporná struktura soudí a odsuzuje druhou za nekanonické jednání, plasticky ilustruje složitost současných církevně-právních sporů na postsovětském prostoru.
Rozšiřování struktury v České republice
Freimannova církevní cesta zahrnuje několik přechodů mezi ukrajinskými církevními strukturami, jejichž status byl v různých obdobích předmětem sporů. Podle webu vikariátu nejprve přešel pod Ukrajinskou autokefální pravoslavnou církev (UAPC) – strukturu, která z pohledu většiny místních pravoslavných církví nebyla v době jeho přechodu v roce 2013 uznávána jako kanonická. Když ekumenický patriarcha Bartoloměj v lednu 2019 udělil Tomosem autokefalitu sjednoceným ukrajinským strukturám a vznikla PCU, Tomos výslovně stanovil, že všechny farnosti a duchovní mise mimo území Ukrajiny přecházejí pod přímou jurisdikci ekumenického patriarchátu Konstantinopole.
Web vikariátu tuto skutečnost sám otevřeně zmiňuje – a vzápětí uvádí, že farnosti v Teplicích, Bílině, Duchcově, Mostě, Lounech, Chomutově, Ústí nad Labem a skit sv. Konstantina a Heleny v Teplicích přešly nikoli pod Konstantinopol, ale pod UPC KP. To je však přinejmenším problematické hned z několika důvodů. Podle stanoviska samotné PCU zanikla UPC KP jako samostatná struktura již na sjednocujícím sněmu v prosinci 2018, kdy se sloučila s další ukrajinskou pravoslavnou strukturou UAPC a dvěmi biskupy UPC do nově vzniklé PCU. UPC KP tedy v době, kdy k ní měly farnosti přecházet, podle PCU fakticky neexistovala. Filaret sice UPC KP následně jednostranně obnovil, avšak až poté, co se dostal do osobního konfliktu s vedením PCU a odmítl se podřídit jejím strukturám.
Pan Freimann tak během přibližně deseti let prošel třemi různými ukrajinskými církevními strukturami – UAPC, formálně PCU a nakonec obnovennou UPC KP – přičemž každá z těchto struktur byla v příslušném období vnímána značnou částí pravoslavného světa jako nekanonická, kanonicky sporná nebo vzniklá z vnitrocírkevního konfliktu.
Dne 9. dubna 2024 zřídil tehdejší patriarcha nově obnoveného UPC KP Filaret "Děkanát pro Českou republiku" a jmenoval pana Freimanna jeho prvním děkanem. Dekret tehdy fyzicky předal „arcibiskup Andrej".
Letos, dne 16. dubna 2026, přijal nový patriarcha UPC KP Nikodim pod svou jurisdikci skupinu osob a církevních pracovníků z České republiky mimo jiné i pana Freimana. UPC KP zveřejnila na svých sociálních sítích celkem deset oficiálních žádostí, které redakce prostudovala. Jejich signatáři jsou zástupci farností z Prahy, Teplic, Mostu, Bíliny, Děčína, Litoměřic, Chomutova, Ústí nad Labem a Duchcova.
Jako hlavní důvod žadatelé uvádějí přání ukrajinojazyčné diaspory setrvat v kanonické jednotě s Kyjevským patriarchátem. „Moje prosba je vyvolána upřímným přáním ukrajinské diaspory v České republice setrvat v kanonické jednotě s Ukrajinskou pravoslavnou církví Kyjevského patriarchátu pod Vaším otcovským vedením," cituje jeden z dopisů. Jména všech žadatelů byla v dokumentech zveřejněna, citlivé osobní údaje jako adresy byly z důvodu ochrany soukromí znečitelněny.
Pouhý týden po tomto přijetí proběhlo v Sumách nejprve Freimannovo "jmenování biskupem" a hned následující den "biskupské svěcení". Podle zprávy zveřejněné na webu vikariátu UPC KP v ČR proběhlo svěcení v kapli ve válečné zóně v době ruských útoků na východní Ukrajině. První "biskupskou liturgii" odsloužil Freimann v Teplicích v kapli sv. Konstantina a Heleny dne 3. května 2026.
Právní a kanonický rámec
Vikariát KP pro Českou republiku prozatím nepožádala o registraci podle zákona č. 3/2002 Sb. o církvích a náboženských společnostech Ministerstva kultury ČR. Tato skutečnost sama o sobě neznamená protiprávní jednání. Registrace není podmínkou pro náboženskou činnost jako takovou, omezuje však přístup k právnímu postavení a některým právním režimům.
Česká Listina základních práv a svobod ve svých článcích 15 a 16 garantuje každému svobodu vyznání bez ohledu na registraci a k náboženské činnosti registrace není podmínkou. Skupina sama na svém webu otevřeně uvádí, že registraci neplánuje a chce působit „nezávisle na státu a státních financích" s odvoláním na Listinu základních práv a svobod.
Z pohledu pravoslavného kanonického práva situace vyvolává závažnější otázky. Pravoslavné kánony zakazují zakládání paralelních církevních struktur na území jiné autokefální církve bez jejího souhlasu. PCČZS disponuje Tomosem Konstantinopolského patriarchátu z roku 1998, který potvrzuje její autokefalitu a vymezuje její kanonické území jako území České republiky a Slovenské republiky.
Pan Freimann kanonický status samotné PCČZS zpochybňuje. Ve svém vyjádření redakci napsal: „Tato církev již nemá kanonickou způsobilost a ani zde již nemá řádnou kanonickou jurisdikci, a to , že je registrována podle zákona o církví, neznamená , že má kanonickou oprávněnost na dané území. Tu již ztratila to nejenom nerespektováním rozhodnutím patriarchy konstantinopolského (viz výše), ale i řádným naplněním zásad pro autokefalitu (odkazuji na mé publikace) , například nekanoničtí biskupové a další...Ztráta autokefality se nemusí vyhlašovat, ta je daná z vývoje církevních struktur a života, dalo by se uvést mnoho příkladů z historie, kdy místní autokefální církev přišla o autokefalitu aniž by již o tom někdo rozhodoval..." Tato tvrzení redakce nemohla nezávisle ověřit a představují výhradně osobní stanovisko pana Freimanna.
Pozn. red.: Pan Freimann požádal o zveřejnění své odpovědi v plném rozsahu. Redakce respektuje právo respondenta na vyjádření svého stanoviska a jeho argumenty věcně uvádí. Zároveň však redakce nezveřejňuje pasáže obsahující osobní charakteristiky třetích osob, hodnotící epiteta a informace, které nesouvisejí s předmětem materiálu, neboť jejich šíření by mohlo zasáhnout práva těchto osob. Věcné stanovisko pana Freimanna k otázkám laicizace, církevní jurisdikce a kanonického statusu je předáno beze změny.
Nejde jen o UPC KP – podobným způsobem postupuje i PCU
Situace kolem Freimannovy struktury by nebyla úplná bez zmínky o tom, že paralelní církevní struktury na území České republiky se pokouší budovat i Pravoslavná církev Ukrajiny (PCU) – tedy ta samá organizace, která UPC KP označuje za nekanonickou.
V srpnu 2025 se na sociálních sítích objevila zpráva o založení první „Kapelanské mise Pravoslavné církve Ukrajiny v České republice" se sídlem v Brně, jak tehdy zaznamenala redakce SPN. Organizátoři ji představili jako duchovní podporu pro ukrajinské věřící žijící v ČR.
Ani PCU však podle Tomosu, který jí udělil ekumenický patriarcha Bartoloměj v roce 2019, nemá právo zakládat farnosti a církevní struktury mimo území Ukrajiny. Tomos výslovně stanoví: „Kyjev nemůže ustanovovat biskupy ani zakládat farnosti mimo území státu; již existující od nynějška podléhají, v souladu s řádem, Všeobecnému (Ekumenickému) stolci, který má kanonické pravomoci v diaspoře, neboť jurisdikce této Církve je omezena na území Ukrajinského státu." PCU proto svou misi označuje nikoli za zakládání farností, ale za kaplanskou činnost a duchovní podporu věřícím.
Česká republika přitom není jediným místem, kde PCU čelí kritice za překračování hranic svého kanonického území. V listopadu 2025, jak informovala naše redakce, podal metropolita Sáva, primas Polské autokefální pravoslavné církve, stížnost adresovanou ekumenickému patriarchovi Bartolomějovi na činnost PCU na území Polska. Dopis dorazil prostřednictvím kanceláře Ekumenického patriarchátu v Konstantinopoli. Synod PCU na svém zasedání dne 7. listopadu 2025 situaci projednal a schválil text odpovědi, v níž své kroky v Polsku obhajuje jako jednání „v krajní nutnosti" vyvolané tím, co označuje za „nekanonický a nekřesťanský postoj" části hierarchie Polské pravoslavné církve vůči uprchlíkům z Ukrajiny. Situace v Polsku tak nápadně připomíná to, co se děje v České republice.
Z pohledu kritiků jak UPC KP, tak PCU se pokoušejí budovat struktury na kanonickém území PCČZS, aniž by k tomu měly souhlas místní autokefální církve. Rozdíl je pouze v tom, že PCU disponuje uznáním Konstantinopole, zatímco UPC KP nemá uznání ze strany uznaných autokefálních pravoslavných církví.
Je přitom třeba zdůraznit dvojí neuznání, které se v této situaci prolíná. PCČZS dodnes neuznává PCU jako kanonickou církev, stejně jako ji neuznává většina ostatních místních pravoslavných církví. A co je zvláště příznačné, ani samotná PCU, z jejíchž řad nově obnovená UPC KP fakticky vzešla, tuto strukturu neuznává a považuje ji za nekanonické schizmatické uskupení.
Situace tak vypadá následovně: PCČZS neuznává ani jednu z ukrajinských struktur, PCU neuznává UPC KP, UPC KP neuznává PCU a obě tyto ukrajinské struktury přitom působí na kanonickém území církve, která neuznává ani jednu z nich.
Marginální záležitost, nebo výzva k postoji?
Na situaci jsme se dotázali také člena eparchiální rady Pražské pravoslavné eparchie Jakuba Jiřího Jukla, který redakci odpověděl písemně dne 7. května 2026. Ve svém vyjádření označil celou záležitost za okrajovou:
„V tuto chvíli vnímá naše pravoslavná církev tuto záležitost jako marginální. Pan Freimann dlouhodobě působí na periferii českého – nejen pravoslavného – církevního života jako specifická a spíše solitérní postava. Proto není překvapivé, že se spojil s uskupením, které má v církevním životě Ukrajiny velmi podobnou pozici. Předpokládám proto, že přenesení aktivit tohoto uskupení do České republiky skrze pana Freimanna nebude mít na situaci u nás významný vliv, a to ani u ukrajinské menšiny."
Pan Jukl zároveň upřesnil, kde leží těžiště rozhodování:
„V každém případě je tato věc záležitostí především kanonickou a duchovní, spadající tedy do gesce biskupů jako jednotlivců i Posvátného synodu jako celku. Členové eparchiální rady mohou nanejvýše požádat eparchiálního biskupa, vladyku Michala, o zaujetí jednoznačného stanoviska směrem k věřícím i veřejnosti. Což pravděpodobně učiní na nejbližším zasedání eparchiální rady."
Poznámka redakce:
Redakce SPN zaslala Eugenu Freimannovi dotazy ohledně jeho statusu, rozhodnutí PCČZS o zbavení kněžského stavu, právního statutu vikariátu UPC KP a kanonických základů jeho činnosti v České republice. V odpovědi uvedl, že akt zbavení kněžského stavu považuje za nekanonický a neplatný, neboť podle jeho slov již v době rozhodnutí synodu PCČZS přešel do ukrajinské jurisdikce. Dále tvrdí, že církevní soud nebyl proveden, a PCČZS podle jeho názoru pozbyla řádnou kanonickou jurisdikci. Redakce nezveřejňuje části dopisu obsahující osobní charakteristiky třetích osob a výrazy, které nesouvisejí s předmětem materiálu.
Pan Freimann požádal o zveřejnění své odpovědi v plném rozsahu. Redakce respektuje právo respondenta na vyjádření svého stanoviska a jeho argumenty věcně uvádí. Zároveň však redakce nezveřejňuje pasáže obsahující osobní charakteristiky třetích osob, hodnotící epiteta a informace, které nesouvisejí s předmětem materiálu, neboť jejich šíření by mohlo zasáhnout práva těchto osob. Věcné stanovisko pana Freimanna k otázkám laicizace, církevní jurisdikce a kanonického statusu je předáno beze změny.
