Anathema jménem mrtvého
V roce 1054 se křesťanský svět rozdělil kvůli dokumentu bez právní moci. Je to příběh o tom, jak se ambice a náhodný skandál ukázaly být důležitější než jednota.
Papež, jehož legáti vstoupili do chrámu Hagia Sofie, leží již tři měsíce v hrobě. Kardinál v červeném plášti hází na oltář listinu, jež nemá žádnou moc ani v kanonickém, ani v lidském rozměru. Takto rozdělili svět.
Pokud v tomto příběhu existuje nějaká strašlivá genialita, spočívá v jediném detailu — právním. Papež Lev IX., který vyslal legáty do Konstantinopole, zemřel 19. dubna 1054.
Podle církevního práva tehdejší doby zanikl mandát papežského posla smrtí papeže, jenž ho vyslal. Člověk, jehož jsme zvyklí nazývat „kardinál-legát Humbert," byl tedy 16. července, kdy vtrhl do Hagie Sofie, pouhým cizincem v červeném klobouku.
Humbert byl v tu chvíli soukromou osobou z Lotrinska. Turistou s přehnaným sebevědomím. Listina, kterou hodil na oltář, neměla žádnou platnost. Anathema, kterou vyhlásil, anathemou nebyla. Schizma, jež rozdělilo křesťanský svět na tisíc let, bylo vyhotoveno dokumentem bez autora.
Chléb jako záminka k válce
Stojí za to připomenout, od čeho se celý tento příběh odvíjel. Ne od filioque a ne od přirozenosti Ducha Svatého. Od chleba. Latiníci sloužili na nekvašeném chlebě — bez kvásku. Řekové na kvašeném, kynutém.
Teologicky za oběma tradicemi stojí různé důrazy: pesachový chléb starověkého Izraele, anebo živé, dýchající těsto Vzkříšení. Spory o tom, který chléb je „správnější," v Církvi existovaly odedávna a po generace probíhaly poklidně.
Od poloviny XI. století však do tohoto sporu vstoupila politika. V jižní Itálii Normané dobývali byzantská území a násilím převáděli řecké farnosti na latinský obřad. Řečtí kněží, kteří odmítali sloužit na nekvašeném chlebě, přicházeli o chrámy. Zprávy o tom se dostávaly do Konstantinopole — a ambiciózní patriarcha Michal Kerullarios se rozhodl odpovědět symetricky. Uzavřel latinské kostely v hlavním městě říše.
Divadelní gesto v Hagia Sofii
Sakellarios Nikeforos, vyslaný patriarchou vykonávat nařízení, se vlamoval do latinských kostelů a přikazoval vyhazovat Nejsvětější svátost z ciborií — přímo na zem. A požadoval, aby ji šlapali nohama, neboť tyto Dary byly podle jeho logiky „bez milosti."
To je naprostý nesmysl: křesťané dvou obřadů ve sporu o to, jak správně podávat Tělo Kristovo — šlapali po Něm samém.
Dogmatických důvodů k tomu nebylo vůbec žádných. Byl tu obřad, jenž se stal pro své apologety praporem. A byl tu chléb, jenž se proměnil ve zbraň v boji s protivníkem.
Seznam falešných obvinění
V dubnu 1054 umírá papež Lev IX. V Římě se na konkláve nepospíchá — nového papeže zvolí teprve v roce 1055. Delegace legátů, vyslaná ještě za Lvova života, je v tuto chvíli již v Konstantinopoli.
Podle kánonů by se měli otočit a odjet. Podle lidské logiky — tím spíše. Podle logiky zraněné pýchy — nikoliv. Kardinál Humbert, Lotrinčan, člověk přísný a vzdělaný, nehodlal odjet bez triumfu.
Patriarcha na svou stranu dal najevo, že s legáty jednat na rovné noze nehodlá: na sněmu je posadil na poslední místa. Humbert se urazil a rozhovory přerušil.
Bula v pouličním prachu
V sobotu 16. července 1054 se v Hagia Sofii sloužila liturgie. Chrám byl plný lidu. Kardinál Humbert se svým průvodem prochází celým davem modlících se, vystupuje k oltáři a pokládá na něj svitek — papežskou bulu o exkomunikaci patriarchy. Mlčky. Nic lidu nevysvětluje. Obrátí se a jde k východu. U dveří divadelně otřásá prachem z nohou, jak kdysi apoštolové otřásali prach z obuvi při odchodu z města, které je nepřijalo.
Text buly obsahuje seznam obvinění způsobilý zmást kohokoliv. Řekové jsou obviňováni ze simonie — ačkoliv právě v Byzanci to dávno nebylo systémovým problémem. Obviňováni jsou také z arianismu, jež bylo v XI. století již dávno mrtvou herezí. Z prodávání církevních úřadů, z opakovaného křtění Latiníků, z nekřtění novorozenců před osmým dnem.
A především — z toho, že ze Symbolu víry vypustili vycházení Ducha Svatého „i od Syna." Každý student třetího ročníku semináře dnes ví: filioque — „i od Syna" — vnesla do Symbolu latinská tradice. Řekové z Symbolu nic nevypustili. Jde o západní vsuvku, kterou dnes uznává i katolická věda. Kardinál Humbert v podstatě obviňoval Řeky z toho, čeho se nedopustili, a přičítal jim vinu za to, čím se provinil Západ.
Hlas, který se stal ozvěnou
To je klasický obraz každého schizmatu: dogmatika se proměňuje v kyj, jímž se mává naslepo. Hned po odchodu legátů se v chrámu odehrála malá, téměř nepozorovatelná scéna. Jeden z hypodiakonů Hagia Sofie popadl bulu ponechanou na oltáři, vyběhl na ulici za delegací a začal Humberta prosit, aby ji vzal zpět.
Humbert odmítl. Tehdy hypodiakón — jehož jméno dějiny nezachovaly — hodil bulu přímo do pouličního prachu Konstantinopole. Dokument, jenž bude za tisíc let nazván aktem rozdělení křesťanského světa, nějakou dobu jednoduše ležel na dlažbě.
Shovívavost je důležitější než přesnost
V těchto měsících putoval mezi Itálií a Konstantinopolem jeden dopis. Napsal ho antiochijský patriarcha Petr III. — člověk, jehož v tomto příběhu téměř nikdo nezmiňuje. Byl nestranným pozorovatelem a pokoušel se zastavit šílenství.
Petr Antiochijský psal Michailu Kerullariovi: Latiníci se mýlí v obřadech, mýlí se v postu, mýlí se v chlebu — avšak jsou to naši bratři. Buď k nim shovívavý, zapřísahal ho, neztrácej to podstatné kvůli snaze dosáhnout absolutní přesnosti ve všem.
Petr III. zapřísahal Kerullaria tím tónem, jímž Abraham promlouval k Bohu o Sodomě: ještě trochu shovívavosti, ještě trochu trpělivosti — možná se situace sama uzdraví. Nebyl vyslyšen.
Zapomenuté vzájemné křivdy
Hlas člověka prosícího o mír uprostřed konfliktu vždy zní jako hlas zrádce. V roce 1965 konstantinopolský patriarcha Athenagoras a papež Pavel VI. společným aktem zrušili vzájemné anathémy z roku 1054.
Prohlásili, že vzájemná exkomunikace je „předána zapomnění." Na papíře bylo schizma odvoláno devět století a šest let poté, co kardinál Humbert hodil svou bulu na oltář Hagia Sofie. Skutečnou jednotu to však, jak všichni víme, neobnovilo.
Přeloženo z ukrajinské redakce SPN - autor článku: Konstantin Demidov
