Kněží Sofijské eparchie odsoudili igumena Nikanora za urážení patriarchy
Kněží vyzvali církevní soud k potrestání igumena, jemuž byl již uložen 15denní zákaz kněžské služby.
Duchovenstvo Sofijské eparchie Bulharské pravoslavné církve vystoupilo s odsouzením jednání archimandrity Nikanora (Miškova), igumena Černohorského kláštera u vesnice Giginci, který mimo jiné 14. a 15. července 2026 sloužil spolu s metropolitou PCU Epifaniem Dumenkem ve Vladimirské katedrále v Kyjevě. Informuje o tom portál Romfea. Dne 30. července 2026 se v Sofii pod předsednictvím patriarchy Daniela konalo shromáždění metropolitního duchovenstva, na němž kněží předložili Deklaraci podpory patriarchovi Danielovi.
Kněží zdůraznili, že jejich „dlouhé trpělivé mlčení mohlo být vyloženo jako lhostejnost nebo mlčenlivý souhlas s obviněními", která igumen každodenně šíří ve veřejném prostoru. Zvláštní rozhořčení vyvolala prohlášení archimandrity Nikanora ze dne 28. července 2026, v nichž nazval Bulharský patriarchát „podobou Církve" a „lokajem ruského imperialismu." Duchovenstvo mu vytklo nejen urážení patriarchy, ale i spoluslužení v zahraničí s „antikanonickými kleriky" bez požehnání svého eparchiálního arcibiskupa. Klerikové vyzvali církevní orgány, aby případ Nikanora projednaly s veškerou přísností, neboť „církevní trest není aktem pomsty, nýbrž duchovním lékem."
Patriarcha Daniel již dříve příkazem ze dne 28. července 2026 uložil archimandritovi Nikanorovi „argos" – úplný zákaz kněžské služby na 15 dní – a bylo zahájeno církevní řízení u Sofijského eparchiálního soudu. Archimandrita Nikanor příkaz odmítl respektovat a ve veřejném prohlášení na Facebooku patriarchovi odepřel titul, zvolení patriarchy Daniela nazval „obzvlášť ohavným zločinem" a prohlásil, že „nikdy nepodal písemnou žádost o přijetí do organizace ‚Bulharská pravoslavná církev'." Konflikt archimandrity s církevní hierarchií BPC trvá již řadu let – v říjnu 2025 mu byl uložen 15denní „argos" za systematické porušování církevních pravidel.
Dříve SPN informoval o tom, že Bulharská církev podpořila Kyjevskou metropolii UPC před soudem.
PROHLÁŠENÍ PODPORY posvátného kléru Posvátné metropolie Sofie Bulharského patriarchátu Jeho Blaženosti metropolitovi Sofie a patriarchovi celého Bulharska Danielovi ohledně antikanonického chování archimandrity Nikanora
My, kněží Posvátné metropolie Sofie, znepokojeni stále častějšími veřejnými útoky, zlomyslnými tvrzeními a pomluvami, které archimandrita Nikanor, igumen Posvátného kláštera Svatých a Divotvůrců Bezsrebrenníků Kosmy a Damiána v Černogoru, šíří po měsíce v médiích a na sociálních sítích, cítíme, že máme povinnost již nadále nemlčet, je-li hanobena Pravoslavná církev Bulharska Bulharského patriarchátu a náš duchovní pastýř, Jeho Blaženost metropolita Sofie a patriarcha celého Bulharska Daniel. Tím spíše, že naše dlouhé trpělivé mlčení vůči chování a slovům našeho spolislužebníka by mohlo být vyloženo jako lhostejnost nebo dokonce jako mlčenlivý souhlas a skrytá podpora obvinění, která on každodenně a nestydatě vrhá do veřejného prostoru.
Rétorika archimandrity Nikanora nás vrací do již zapomenutých dob, do prvních let rozkolu, kdy tržní a proticierkevní řeč si dovolovala vůči bulgárskému patriarchovi nejrůznější slovní bezpráví. Věřili jsme, že toto vše bylo již dávno překonáno; bohužel se dnes vrací v osobě jednoho kleriky naší vlastní metropolie.
Svérázným vyvrcholením mediálních vystoupení archimandrity Nikanora je jeho takzvané „oficiální prohlášení" ze dne 28. července 2026, v němž si dovoluje označit Pravoslavnou církev Bulharska Bulharského patriarchátu za „podobu Církve, lokaje ruského imperialismu". My, jako klerikové právě této Církve, nepovažujeme se za ničí lokaje ani nesloužíme Bohu v jakési „podobě Církve", nýbrž jsme služebníky v Těle Kristově, jehož součástí je i Pravoslavná církev Bulharska Bulharského patriarchátu a zejména Posvátná metropolie Sofie. Domníváme se rovněž, že takový postoj vůči Církvi se může zrodit pouze v mysli člověka, který upřednostnil politické a světské myšlení před duchovním pohledem.
Archimandrita Nikanor sám opakovaně prokázal, že právě to se v jeho případě děje. Jeho slova se téměř vždy podobají stranickým heslům, v nichž se ukazuje prstem na „nepřítele v sutaně" uvnitř Církve. V tomto rámci opakovaně hanobil a obviňoval z nejrůznějších zločinů nejen Jeho Blaženost, ale i mnohé další naše spolislužebníky a laiky, kteří jsou, mírně řečeno, pohoršeni jeho chováním. Znepokojuje nás lehkost, s níž archimandrita používá cynický jazyk vůči lidem, které podezírá z politické zrady, a zároveň způsob, jakým vyžaduje pro sebe neomezenou lásku a milosrdenství. A to vše při tom, co sám vyznává, že on a bratři v klášteře patriarchou „pohrdají". My naopak víme, že pravý křesťan je povinen milovat i své nepřátele. Svým vlastním primasem může pohrdat pouze ten, kdo se dostal pod vliv démonů nebo jiných proticierkevních sil.
Aby celá situace nabyla groteskních rozměrů, archimandrita Nikanor prohlašuje, že byl v roce 2004 násilím začleněn do Pravoslavné církve Bulharska Bulharského patriarchátu. Zjevně v ní setrvával více než dvacet let, během nichž byl pravděpodobně „násilím" vysvěcen na hieromonacha a archimandrity. A pravděpodobně „násilím" podepisoval výplatní listiny Posvátné metropolie Sofie. Během tohoto doby „násilí" vůči jeho osobě přitom opakovaně sloužil s kýmkoli si přál a kdekoli si přál, bez požehnání svého příslušného metropolity. Což představuje zjevné porušení církevní disciplíny.
Mimo jiné sloužil i v zahraničí, dokonce s antikanonickými kleriky. Do kláštera, jehož je igumenem, zve jako do svého osobního majetku děti z Ukrajiny a schovává se za ně jako za živý štít, aby se prezentoval jako politicky pronásledovaný. A nyní dospívá až k výzvám k „církevně-národnímu boji" za vytvoření „pravé lidové církve", odvolání našeho kanonického patriarchy, politické neposlušnosti a k vyzývání k bojkotu návštěv chrámů. Bulharská pravoslavná církev — Bulharský patriarchát je označována za „nepřítele svého národa" kvůli zvolení Jeho Blaženosti patriarchy Bulharska, jehož si dovoluje oslovovat světským jménem.
Tímto prohlášením vyjadřujeme ve svědomí plnou podporu Jeho Blaženosti metropolitovi Sofie a patriarchovi Bulharska Danielovi, jakož i svůj záměr sloužit mu v poslušnosti v souladu s dogmaty a kánony pravoslavné víry. Obvinění patriarchy Daniela z toho, že je nositelem kremelského vlivu v Církvi, jsou směšná. Jeho Blaženost ani ve svých veřejných prohlášeních, ani v osobních rozhovorech s kýmkoli z nás neprojevil nic jiného než zájem a péči o Církev, ani neprojevil zaujatost vůči jakékoli jiné místní pravoslavné církvi nebo politické ideologii.
Na rozdíl od archimandrity Nikanora, který se prezentuje jako představitel cizích zájmů a vlivů v Bulharsku.
Léta trvající „askeze na Facebooku" archimandrity Nikanora pokřivuje samotný smysl a obraz Církve, která již není prezentována jako prostor jednoty, poslušnosti, pokání a společenství v Kristu, nýbrž jako bojiště osobních konfliktů, politických střetů a nepřetržité veřejné sebeprezentace. Přeměna tohoto veřejného sebevystavování v jakousi svébytnou „mediální asketickou praxi" nahrazuje v praxi mnišské mlčení, poslušnost a pokání neustálou přítomností na sociálních sítích, politickou propagandou, systematickými provokacemi a střety, pomluvami a veřejným stigmatizováním hierarchů, kleriků a laiků. Takové chování již nepředstavuje pouze osobní duchovní selhání, ale vytváří nebezpečný a pohoršlivý obraz mnišství a kněžské služby, v nichž se mnišský a kněžský stav mění v prostředek veřejného vlivu a svoboda slova v ospravedlnění urážky, neposlušnosti a nezodpovědnosti. Pokud Církev nestanoví jasnou hranici, v mysli věřících se upevní zhoubný dojem, že v životě kleriky mohou beztrestně nahrazovat poslušnost svévolí, pastýřské svědectví politickou propagandou, svoboda slova nezodpovědností, legitimní a dobromyslná kritika urážkou a kněžská služba nepřetržitou veřejnou sebeprezentací — bez duchovní a kanonické odpovědnosti za způsobené pohoršení.
Důrazně se distancujeme od archimandrity Nikanora, neboť považujeme jeho slova a činy, jakož i jeho tržní a vulgární způsob vyjadřování, za nepřijatelné a neúnosné pro kleriku Pravoslavné církve Bulharska Bulharského patriarchátu. Tím spíše jsou nebezpečné a mohou vést ke zhoubným duchovním důsledkům, zejména pro všechny ty, kteří nejsou pevně zakotveni ve víře a dávají se strhávat politikou. Domníváme se, že v Církvi musí vše probíhat „slušně a spořádaně" (1 Kor 14,40).
Domníváme se rovněž, že Církev nemá „skvrnu nebo vrásku nebo něco podobného", nýbrž je svatá a neposkvrněná (srov. Ef 5,27). Hledá-li někdo skvrny nebo nedostatky, má je hledat v sobě samém. Církev je Tělo Kristovo, zatímco touha vytvořit „novou lidovou církev", politicky výhodnou pro kohokoli, je démonská a všichni jsme její důsledky velmi dobře viděli.
Domníváme se, že chování archimandrity Nikanora po léta hluboce pohoršuje laiky, naše duchovní děti, a způsobuje zmatek a rozdělení v duších, o něž pečujeme. Může-li si klerik dovolit takové chování vůči svému vlastnímu primasovi, kde by mohli nalézt naději naši farníci, chtějí-li hájit svou víru?
Na závěr ještě jednou vyjadřujeme plnou podporu Jeho Blaženosti metropolitovi Sofie a patriarchovi celého Bulharska Danielovi. Všichni jsme ve svých kázáních říkali, že Církev je rodina. Toto naše prohlášení je plodem tohoto duchovního rodinného vztahu. Je-li nespravedlivě haněn tvůj otec, kterého miluješ, mlčet je ponižující. Je-li haněna Církev, v níž doufáme dosáhnout spásy, nezaujmout postoj je hřích. Neboť my všichni nečekáme na žádnou „novou církev". Patříme k Jedné, Svaté, Obecné a Apoštolské Církvi.
Zároveň jasně prohlašujeme, že církevní trest nepředstavuje akt pomsty ani prostředek lidského ponižování. Je duchovním lékem, pozváním k pokání a hranicí, kterou je Církev povinna stanovit, když slova a činy jejího kleriky začínají ničit mír, jednotu a důvěru mezi pastýři a stádem. Čím vznešenější je církevní služba, tím větší je odpovědnost za každé pronesené slovo, za každé způsobené pohoršení a za každou veřejnou výzvu k neposlušnosti a rozkolu.
S hlubokým zármutkem musíme říci, že každé vnější sesazení z kněžské hodnosti předchází ještě těžší vnitřní a duchovní sebesesazení. Klerik sám sestupuje z výše jemu svěřené služby, když mění svůj kněžský hlas v nástroj urážky, když nahrazuje poslušnost vzpourou, pokoru svévolí, bratrskou lásku pohrdáním a pastýřskou péči pohoršením a rozdělením. Dříve než Církev pronese svůj kanonický soud, člověk již vynesl duchovní soud nad sebou samým vlastními slovy a činy.
Z tohoto důvodu vyzýváme příslušné církevní orgány, aby s požadovanou přísností, nestranností a odpovědností prošetřily veškeré činy a veřejná prohlášení archimandrity Nikanora a pokud budou zjištěná porušení prokázána v předepsaném církevním soudním řízení, uložily mu trest odpovídající jejich závažnosti. V tomto smyslu žádáme, aby toto prohlášení bylo zahrnuto do církevního trestního řízení zahájeného proti uvedenému klerikovi.
Tato naše výzva nevychází z osobní antipatie, touhy po odplatě nebo odmítnutí křesťanského milosrdenství. Vychází z péče o čistotu a důstojnost kněžství, o kanonický řád, o jednotu Církve, o duše pohoršených věřících a neméně o spásu samotného obviněného kleriky. Neboť někdy se přísný církevní trest ukáže jako poslední výzva Církve matky k pokání, uvědomění a návratu k pravdě.
Modlíme se, aby Pán daroval nám všem ducha pokory, střízlivosti a rozlišování, přivedl zbloudilého k rozumu, posílil pohoršené a ochránil naši svatou Církev před rozdělením, tvrdostí a veškerým působením ducha rozkolu.
