Mýty o pravoslaví: Bůh a ďábel jako dvě rovné síly?
V obecném povědomí často přežívá představa, že svět je kolbištěm dvou rovnocenných soupeřů – dobrého Boha a zlého ďábla, kteří spolu vedou nekonečný a vyrovnaný boj.
Představa o rovnosti Boha a ďábla připomíná spíše starověké pohanské systémy než křesťanství. V pravoslavném pojetí je vesmír dílem jediného Stvořitele a vše, co existuje, má svůj původ v Bohu. Ďábel není „antibohem“, ale stvořenou bytostí, která se zpronevěřila svému poslání.
Kdo je ďábel? Padlý služebník, nikoliv protihráč
Slovo ďábel pochází z řeckého diabolos, což znamená „pomlouvač“ nebo „žalobce“. Podle učení církve jde o padlého anděla, hlavu padlých duchů, který se kvůli své pýše vzbouřil proti Bohu. Tím ztratil svou andělskou důstojnost, ale nezískal božskou moc.
Jak píše svatý Jan Damašský: „Pád je pro anděly totéž, co smrt pro lidi. Neboť po pádu pro ně není pokání, stejně jako pro lidi není možné po smrti.“ Ďábel tedy není věčným principem zla, ale bytostí, která si zlo svobodně vybrala a v tomto stavu se zatvrdila.
Mýtus o rovnosti sil
Základním omylem je domněnka, že ďábel může konat cokoli nezávisle na Bohu. Skutečnost je taková, že ďábel může působit zlo pouze v té míře, v jaké mu to Hospodin dopustí (připustí).
Důvody tohoto „dopuštění“ jsou pro nás často tajemstvím, ale církevní tradice zdůrazňuje jeden zásadní aspekt: svobodnou vůli člověka. Bůh dovoluje ďáblu pokoušet lidi proto, aby se jejich svoboda mohla projevit v příklonu k dobru. Bez možnosti volby by lidská ctnost neměla žádnou hodnotu.
Svatý Jan Zlatoústý k tomu dodává: „Ďábel je zlý pro sebe, nikoli pro nás; my však, budeme-li chtít, můžeme skrze něj získat i mnoho dobrého, samozřejmě proti jeho vůli.“
Může ďábel tvořit zázraky?
Ďábel jako andělská bytost disponuje schopnostmi, které převyšují ty lidské. Může ovlivňovat hmotný svět, vyvolávat úžas nebo působit jevy, které vypadají jako zázraky. Písmo nás však varuje před „falešnými znameními a zázraky“.
Pravý zázrak je plodem synergie (spolupráce) s Bohem. Ďáblovy „zázraky“ jsou jen triky zaměřené na klam smyslů a odvádění od pravdy. Jsou to zázraky lživé, protože směřují k záhubě člověka.
Máme se ďábla bát?
Strach z ďábla je jedním z jeho největších vítězství nad námi. Pokud věříme, že má nad námi absolutní moc, vzdáváme se mu dobrovolně. Pravoslavná praxe ukazuje pravý opak – při křtu se na ďábla plive na znamení pohrdání.
Svatý Paisij Svatohorec situaci trefně přirovnává: „Ďábel nemá žádnou sílu ani moc nad věřícím člověkem, který chodí do chrámu, zpovídá se a přijímá. Na takového člověka ďábel jen poštěkává jako pes bez zubů. Velkou moc má však nad člověkem nevěřícím, který mu nad sebou dal práva. Takového člověka může i rozkousat.“
Konečný verdikt dějin
Boj mezi Bohem a ďáblem není napínavý v tom smyslu, že by jeho výsledek byl nejistý. Kristus již nad ďáblem zvítězil svou smrtí na kříži a svým vzkříšením. Ďábel je nyní jako „spoutaný drak“, který sice ještě může škodit, ale jeho osud je zpečetěn. Na konci věků bude „uvržen do ohnivého jezera“ (Zj 20,10).
SPN minule psal: Bílá magie a ikony v bytech léčitelů, věci Bohu libé?
