Násilí ve Starém zákoně – jak mu rozumět?

Oběť Izáka. Zdroj: Orazio Riminaldi, Public domain, via Wikimedia Commons

Mnozí kritici proto tvrdí, že Bible nemůže být inspirovaná Bohem, když obsahuje takové texty. Skutečnost je však složitější. K porozumění těmto místům je nezbytné brát v úvahu historický kontext, literární druh a také celkové poselství Písma.

Podívejme se blíže na nejčastěji uváděné problematické pasáže:

Lidské oběti

Jedním z nejznámějších textů je příběh Abraháma, který měl podle Božího příkazu obětovat svého syna Izáka (Gn 22). Nakonec k oběti nedošlo – Bůh Abraháma zastavil. Tento příběh není schválením lidských obětí, ale jejich odmítnutím. Ve starověku byly lidské oběti v pohanských kultech běžné, ale Izrael se vůči nim vymezoval (Dt 12,31; Dt 18,10). Bůh tímto způsobem vyzkoušel Abrahámovu víru a zároveň ukázal, že lidský život nelze obětovat. Navíc se v tomto příběhu skrývá předobraz Kristovy oběti na kříži.

Otroctví

V době Starého zákona bylo otroctví součástí společenského řádu. Vlastnit otroky bylo běžné, nejčastěji se jimi stávali zajatci nebo dlužníci, kteří by jinak byli zabiti. Izraelité ale přinesli zásadní změnu: otroci dostali práva, nesmělo se s nimi zacházet krutě a po šesti letech měli být propuštěni (Ex 21). Tato pravidla byla na svou dobu pokroková a představovala výrazné omezení tehdejší praxe. Ani v Novém zákoně otroctví není výslovně zakázáno, ale pronikáním křesťanských hodnot do společnosti postupně zaniklo.

Hříšné jednání biblických postav

Starý zákon neidealizuje své hrdiny. Mnohé z nich ukazuje i s jejich hříchy – například polygamii (Ex 21,10) nebo jiné morálně pochybné jednání. To, že Bible něco popisuje, neznamená, že to schvaluje. Naopak, hříchy postav často slouží jako varování. Ježíš sám později vysvětlil, že některé praktiky byly v Mojžíšově zákoně povoleny pouze „pro tvrdost lidského srdce“, ale neodpovídají Božímu původnímu záměru (Mt 19,8).

Proklínající žalmy

Některé žalmy obsahují velmi tvrdá slova, která na první pohled působí násilně. Například Žalm 137 mluví o zničení Babylónu a o roztříštění dětí o skálu. Tyto texty je nutné číst jako poezii. Žalmy jsou básnickým dílem, které pracuje s obrazy a nadsázkou. Svatý Augustin například vykládá „babylónskou dceru“ jako symbol hříchu a „skálu“ jako Krista (Enarrationes in Psalmos 136). Smyslem tedy není vybízet k násilí, ale ukázat duchovní boj proti zlu.

Příkazy k vyhlazení národa

Velkou otázkou jsou příkazy k vyhlazení Kananejců při dobývání zaslíbené země (kniha Jozue). Kananejci byli známí svými hříšnými praktikami, včetně lidských obětí. Dobytí jejich země se proto chápalo jako Boží soud. V textech se navíc často používá válečnická nadsázka – podobně jako když dnes řekneme, že jsme soupeře „rozdrtili“ ve fotbale. Neznamená to, že by byli skutečně všichni zničeni, protože v dalších biblických knihách Kananejci stále vystupují (1 Sam 15; 1 Sam 27). Teologické poselství těchto knih je jiné: Izrael vítězí, když důvěřuje Hospodinu, a prohrává, když od něho odpadá.

Závěr

Násilné pasáže Starého zákona nelze vykládat izolovaně. Je nutné vnímat jejich historické pozadí, literární formu i celkové poselství Bible. Násilí zde není prezentováno jako všeobecně platná norma, ale jako součást dějin spásy, kde se postupně zjevuje Boží vůle a její naplnění v Kristu.

Proto nelze říci, že přítomnost násilných scén ve Starém zákoně odporuje jeho inspirovanosti Bohem. Naopak – právě v konfrontaci s lidským hříchem se ukazuje, že Bůh vede svůj lid k plnosti pravdy a lásky.

Zdroj: Medium.cz

Přečtěte si také