Životy svatých: Ctihodný starec Josef Hesychasta – poustevník Svaté Hory
František Kottis z ostrova Paros se vzdal všeho a odešel na Athos. Stal se jedním z největších asketů 20. století a jeho duchovní odkaz žije dodnes.
Jsou lidé, jejichž život se zdá být od počátku zaměřen jediným směrem. Už jeho matka Marie prý říkávala, že od chvíle, kdy se Francisco narodil, věděla, že z něj bude mnich. A skutečně – celý jeho život byl jediným dlouhým pohybem: od světa směrem k Bohu, od hluku k tichu, od povrchu k hloubce.
Dítě z Parosu, prodavač z Athén
Francisco Kottis se narodil 12. února 1897 ve vesnici Lefkes na řeckém ostrově Paros. Byl třetím ze sedmi dětí. Když mu bylo deset let, zemřel jeho otec Georgios a matka Marie zůstala sama s dětmi. Složitá materiální situace rodiny nedovolila chlapci dokončit ani základní školu. V mládí pomáhal doma, pak sloužil v námořnictvu a nakonec se usadil v Athénách, kde se živil jako pouliční prodavač.
Přes všechnu všednost těchto let se v jeho nitru dělo něco jiného. Kolem dvacátého třetího roku věku začal Francisco číst o životech starých asketů a světců. Četba ho proměnila. Na hoře Penteli poblíž Athén trávil celé noci v modlitbě – v jeskyních, někdy i na stromech, po způsobu středověkých poustevníků. Byl to člověk hledající, který si nedovolil spokojit se s povrchním náboženstvím.
V roce 1921 rozdal, co měl, potřebným a odešel na Svatou Horu Athos.
Athos: cesta do hloubky
Prvním cílem mladého Francisca byla Katounakia – nejodlehlejší a nejpřísnější část Athonského poloostrova. Zde se připojil k bratrstvu starace Daniela Katounakiotského, jehož duchovní vedení přijal. Stareč Daniel mu dal radu, která se stala vodítkem pro celý jeho další mnišský život: podřídit se zkušenému duchovnímu otci, přijmout jeho požehnání a teprve po jeho zesnutí se ubírat vlastní cestou.
Po čase přešel Francisco s budoucím přítelem a spoluasketou, mnichem Arseniem, do buňky Zvěstování Přesvaté Bohorodice, kde vstoupili pod vedení dvou tamějších starců. Dne 31. srpna 1925 přijal Francisco mnišský postřih a dostal jméno Josef z Vigly. Bylo mu osmadvacet let.
V dalších letech se malá skupina vedená starcem Josefem přesunovala po Athosu od jednoho odlehlého místa k druhému, vždy hledajíc větší samotu a přísnější podmínky pro modlitbu. Kolem roku 1928 se usadili v hornaté oblasti u skitu svatého Basila, kde strávili téměř deset let v intenzivním duchovním zápase, postu a nepřetržité modlitbě.
Jeskyně u Malé svaté Anny
V lednu 1938 se skupina přesunula ke skitu Malé svaté Anny, kde se usadila v jeskyních poblíž malé kaple Jana Křtitele, kterou si mniši sami postavili. Právě zde dosáhlo hesychastické úsilí starace Josefa své největší intenzity. Žili v naprosté chudobě, v podmínkách krajní askeze – postem, vigilní modlitbou, mlčením a pokorou bojujíce proti vášním a pokušením.
Slovo „hesychasta" pochází z řeckého hesychia – posvátný klid, usebranost, vnitřní ticho. Hesychasmus je stará athonská tradice modlitby srdce, jejímž středem je neustálá praxe Ježíšovy modlitby: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným." Starec Josef byl jedním z největších živých svědků a učitelů tohoto způsobu modlitby ve dvacátém století.
Právě v jeskyních u Malé svaté Anny prožil starec Josef onu hlubokou duchovní zkušenost, při níž pocítil nevýslovnou radost a spatřil světlo vycházející z kaple Přesvaté Bohorodice. Od té chvíle se jeho modlitba stala nepřetržitou. Dosáhl toho, o čem píší asketičtí otcové celých staletí – Boží blahodati, vnitřního osvícení, theose.
Duchovní otec a obnovitel Athosu
Pověst o svatosti starace Josefa se postupně šířila po celé Svaté Hoře. Přicházeli k němu mniši i poutníci hledající duchovní vedení. Starec přijímal všechny s prostotou, pokorou a hlubokou moudrostí. Kolem sebe shromáždil skupinu žáků, z nichž se stali význační athonští starci a igumeni.
Prvním žákem z doby u Malé svaté Anny byl kyperský mnich Sofrónios, který přijal jméno Josef a po desetiletích se stal igumenem athonského monastýru Vatopedi, kde působil až do svého zesnutí v roce 2009. Dalším žákem byl Efrem, pozdější igumen monastýru Filotheou na Athosu a zakladatel více než devatenácti monastýrů v USA a Kanadě. Jiný žák, Charalambos z Dionýsiou, se stal igumenem monastýru Dionýsiou.
Se jmény žáků starace Josefa je svázáno duchovní obnovení šesti z dvaceti athonských monastýrů, jakož i mnoha mnišských společenství za hranicemi Svaté Hory. Jeho duchovní vliv tak dalece přesáhl jeskyně, v nichž sám žil.
Poslední léta a zesnutí
Drsný asketický život zanechal na těle starace Josefa stopy. Lékaři mu doporučili sestoupit z vysokohorských a nepřístupných poloh do nižší nadmořské výšky. V roce 1951 se starec s těžkým srdcem přesunul se svým bratrstvem do Nového skitu, kde strávil poslední léta svého života.
Měsíc před smrtí oznámil starec Josef svým žákům, že mu Přesvatá Bohorodice zjevila přesný čas jeho zesnutí. Dne 14. srpna 1959 se zúčastnil vigilie ke svátku Zesnutí Přesvaté Bohorodice a přijal svaté přijímání. Zemřel na srdeční selhání 15. srpna 1959 – právě v den svátku Bohorodice, jako by odchod v ten den byl dokonalým zakončením jeho celoživotní oddanosti Matce Boží. Bylo mu dvaašedesát let.
Pohřben byl ještě týž den v kapli Zvěstování Přesvaté Bohorodice v Novém skitu na Athosu.
Svatořečení a odkaz
Duchovní odkaz starace Josefa žije v 65 dopisech vydaných monastýrem Filotheou, jakož i v řadě dalších knih a svědectví jeho žáků. Právě skrze tyto dopisy a učení se jeho myšlení a zkušenost hesychastické modlitby šíří do celého pravoslavného světa.
Dne 20. října 2019 vyhlásil Ekumenický patriarcha Bartoloměj I. jeho glorifikaci na Athosu v Karyesu. Dne 9. března 2020 ho Posvátný synod Ekumenického patriarchátu zapsal do kalendáře pravoslavné církve jako svatého. Svátek ctihodného starace Josefa Hesychasty se slaví 16. srpna – den po jeho zesnutí.
Jeho hrob, zasazený do malé kaple, lze navštívit v severní části Nového skitu na Athosu. Poustevna, v níž žil – malá chýše na srázu nad mořem nad Malou svatou Annou – stojí dodnes jako tichý svědek toho, co se tam v tichosti odehrálo.
Starec Josef Hesychasta byl člověkem, který pochopil, že největší zápas člověka není s okolním světem, ale s jeho vlastním nitrem. A že vítězství v tomto zápase – theose, osvícení, jednota s Bohem – není vzdáleným ideálem, ale skutečností, které může dosáhnout každý, kdo je ochoten jít celou cestu.
SPN dříve v této rubrice: Zázračné odhalení mučedníků z ostrova Lesbos
