Historie pravoslaví: Tomášova neděle – příběh pochybnosti, která se stala vírou
V první neděli po Pasše se apoštol Tomáš setkal se Vzkříšeným Kristem.
Včera slavila pravoslavná církev první neděli po Pasše – Tomášovu neděli, známou také jako Antipascha nebo Neděle svatého apoštola Tomáše. Pro mnohé je to den, který poněkud zapadá ve stínu velikonoční radosti uplynulého týdne. A přece jde o neděli mimořádného teologického bohatství, hluboce zakořeněnou v dějinách církve i v jejím každoročním liturgickém rytmu.
Co se tehdy stalo?
Abychom pochopili, co Tomášova neděle připomíná, musíme se vrátit ke samotnému evangelnímu vyprávění. Jan ve svém evangeliu (Jan 20, 19–31) popisuje dvě setkání Vzkříšeného Krista s apoštoly, oddělená právě oním osmidenním intervalem.
První setkání se odehrálo večer prvního dne po sobotě – tedy v den Vzkříšení. Apoštolové byli shromážděni za zavřenými dveřmi ze strachu před Židy. Kristus přišel, postavil se uprostřed nich a pozdravil je: „Pokoj vám." Ukázal jim rány na rukou a v boku. Apoštolové se zaradovali.
Apoštol Tomáš však při tomto setkání chyběl. Když mu ostatní zvěstovali, co prožili, odpověděl slovy, která se stala jedním z nejznámějších výroků celého Nového zákona: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím."
Osmého dne poté – a právě tento osmý den církev slaví jako Tomášovu neděli – byl Tomáš s ostatními. Kristus opět přišel skrze zavřené dveře a tentokrát se obrátil přímo k Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!" Tomáš padl před ním a pronesl jedno z nejhlubších vyznání víry celého Písma: „Můj Pán a můj Bůh."
Antipascha – Pascha pro Tomáše
Řecký název Antipascha neznamená, jak by snad někdo mohl mylně usoudit, „protiváhu Paschy" nebo její popření. Předpona „anti" zde nese svůj původní řecký smysl: „místo", „namísto", „na místě". Antipascha je tedy „náhradní Pascha" – Pascha, která se odehrála pro Tomáše, ale o týden později než pro ostatní apoštoly.
Název přesně vystihuje teologický obsah: i Tomáš se setkal se Vzkříšeným, i on prošel svou Paschou – svým osobním přechodem od nevíry k víře, od temnoty k světlu. Jen jeho cesta vedla jinudy a trvala o osm dní déle.
Kdo byl apoštol Tomáš?
V lidové zbožnosti i v běžném hovoru se jméno Tomáš stalo synonymem pochybovačnosti a nedůvěry. Výraz „nevěřící Tomáš" zdomácněl v mnoha jazycích jako označení skeptika. Je to však obraz zkresleného a neúplného čtení evangelního příběhu.
Evangelium nám totiž ukazuje Tomáše jinak, než jak si ho pamatujeme. Když Kristus hovořil o návratu do Judska, aby vzkřísil Lazara, ostatní apoštolové ho od tohoto záměru odrazovali – Jeruzalém byl nebezpečný. Jen Tomáš řekl: „Pojďme i my, abychom zemřeli s ním." Muž, který byl takto připraven sdílet se Spasitelem i smrt, muž mimořádné oddanosti a věrnosti – to je ten samý Tomáš, který o týden později nepřijal zprávu o Vzkříšení na základě pouhých slov druhých.
Proč tedy nepřijal? Nikoli ze zlé vůle, nikoli z tvrdohlavosti. Tomáš chápal, co by Vzkříšení znamenalo: že se vše na světě změnilo, že láska zvítězila nad nenávistí, že svět vstoupil do nové éry. Aby uvěřil takové zprávě, nestačila mu radostná slova apoštolů, kteří se jinak nijak nezměnili. Potřeboval hodnověrný důkaz – setkání, nikoli zprávu o setkání.
A právě tuto jeho hlubokou vážnost, s níž přistupoval k tajemství Vzkříšení, ocenili církevní otcové. Svátý Řehoř Veliký říká: „Tomáš zapochyboval, aby my nepochybovali. A když se dotkl Kristových ran, uzdravil rány naší nevíry." Tomáš tedy nezůstal ve svém pochybování – jeho pochybování bylo branou, skrze níž prošel k víře ještě pevnější a hlubší, než jakou měli ti, jimž stačilo jásání druhých.
Co nám Tomášova neděle říká dnes?
Příběh apoštola Tomáše je trvale aktuální právě proto, že je to příběh každého věřícího. Víra není naivní přijetí slov druhých. Není to snadný klid těch, kteří „nikdy nepochybovali." Pravá víra prochází pochybností – a tato pochybnost, je-li přijata s upřímností a hledáním, se může stát branou k hlubšímu a pevnějšímu poznání.
Církevní tradice nedává Tomášovi místo v pozadí jako odstrašujícímu příkladu. Naopak – věnuje mu celou neděli, první neděli po Pasše, aby připomněla, že Bůh neočekává slepou poslušnost, ale upřímné hledání. Bůh se nebojí našich otázek. Je připraven na ně odpovědět – tak, jak odpověděl Tomášovi.
A Tomášova odpověď – „Můj Pán a můj Bůh" – je zároveň odpovědí, ke které je povolán každý z nás.
SPN dříve v této rubrice vysvětlil: Blahodatný oheň: Největší zázrak pravoslavného křesťanství.
