„Otevři mi dveře pokání...“
Na prahu Velkého postu si promluvíme o jedné z nejdůležitějších věcí pro křesťana.
«Otevři mi dveře pokání...» To je jediné zpěv, které spojuje období přípravy na Velký půst a samotný půst. Tento masopustní týden – poslední z přípravných týdnů na Velký půst, v němž bude pro nás hlavním pokání. Ale co to vlastně je – pokání?
Pokud budeme pozorní k Božímu slovu a k dílům svatých otců, uvidíme, že spojení mezi člověkem, který upadl do propasti zla, a Bohem, který ho zachraňuje, se děje pouze skrze jeden kanál, který se nazývá pokání. Není to regulovaný protokol vnějších činů, ale vnitřní tajemství návratu duše k Bohu. Proto svatí otcové učí, že pokání je záležitostí celého života, je to stálý, nepřetržitý stav vnitřního člověka. Ale v historickém vývoji přijímalo nejrůznější formy.
Pokání vzniklo v novozákonní křesťanské Církvi ne na prázdném místě. Bylo pokračováním určité tradice ze Starého zákona, o které víme příliš málo. Bible nám dává příklady pokání a pláče starozákonních spravedlivých (Soudců 10:10; Žalm 50; Ezdráš 9 a další) ještě dlouho před příchodem Spasitele na svět. Často bylo toto pokání doprovázeno půstem, oděním do pytloviny, posypáním hlavy popelem nebo roztrháním oděvů. Během očistné oběti hříšník vyznával své hříchy a poté pokládal ruce na oběť ležící na oltáři (Leviticus 1:4).
Posledním prorokem, který stál na pomezí Starého a Nového zákona, byl Předchůdce Kristův Jan.
Byl to velký kazatel pokání, který připravoval lid na příchod Boha do světa. Praxe pokání, kterou zavedl Jan Křtitel skrze ponoření kajícího se do vody, neměla v Starém zákoně obdoby. V dílech některých otců Církve se setkáváme s názorem, že Jan Prorok nejenže vyslechl hříchy lidí, kteří k němu přišli na zpověď, ale také na ně uvaloval pokuty a umožňoval pokřtít se pokáním pouze těm, kteří byli toho hodni.
Kristus, jak čteme v evangeliu, delegoval právo odpouštět hříchy svým učedníkům: «Komu odpustíte hříchy, tomu budou odpuštěny; na kom je necháte, na tom zůstanou» (Jan 20:23). Dokonce budoucí velký apoštol Pavel, který dostal zjevení na cestě do Damašku a obrátil se ke Kristu, dostal odpuštění až po položení rukou presbytera Ananiáše (Skutky 9:10–18). Tedy, uskutečněné obrácení k Kristu Šavla a jeho pokání bylo třeba zpečetit v nějaké vnější formě zpovědní praxe.
V apoštolské tradici se setkáváme se dvěma různými, zdánlivě protichůdnými názory na pokání. Na jedné straně, «není možné – jednou osvícené... a odpadlé, znovu obnovovat pokáním, když znovu křižují v sobě Syna Božího» (Hebrejcům 6:4–6). Na druhé, «pokud říkáme, že nemáme hřích, klameme sami sebe... Pokud vyznáváme své hříchy, On, protože je věrný a spravedlivý, odpustí nám» (1 Jan 1:8, 9). Ale toto protiklad se vyřeší při pozorném čtení Božího slova.
Hříchy se dělí na ty, které vedou k smrti, a každodenní, které se léčí pokáním a vzájemnou modlitbou jeden za druhého.
«Pokud někdo vidí svého bratra hřešícího hříchem, který nevede k smrti, ať se modlí, a Bůh mu dá život... Je hřích k smrti: o tom nemluvím, aby se modlil» (1 Jan 5:16). «Vyznávejte si navzájem své přestupky a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni» (Jakub 5:16).
Hříšník, který hřeší smrtelným hříchem, je vyloučen z obce, ale šance na pokání mu přesto zůstává. Příklad toho vidíme v příběhu Ananiáše a Safíry, kteří zatajili část peněz z prodaného majetku (Skutky 5:1–11). V každém případě v pokání praxe prvních křesťanů hraje hlavní roli sama křesťanská obec. Právě ona přijímá zpověď od svých členů, vylučuje hříšníky nebo je přijímá zpět. To je dobře vidět z listů apoštola Pavla.
Tradice veřejné zpovědi před křesťanskou obcí se rozvíjí v dílech apoštolských mužů. Tak v «Didaché» se říká, že kdo nevyznal své hříchy před obcí, nemůže také vyznávat svou víru spolu s bratry a oslavovat Boha čistým srdcem. Tam se také hovoří o pravidelné zpovědi, která se koná v souvislosti s nedělní liturgií. «Didaché» zmiňuje o kolektivní pokání modlitby a o předcházejícím smíření s bližními jako nezbytném podmínce přinášení «čisté oběti».
O tomtéž píše i svatý mučedník Kliment Římský: «Takže, v čem jsme zhřešili z jakýchkoli pomluv nepřítele, měli bychom prosit o odpuštění... A je lepší, aby se člověk přiznal ke svým hříchům, než aby zatvrdil své srdce».
Téma pokání je centrální pro «Pastýře» Hermy. Autor v něm hovoří nejen o církevním pokání, ale také o vnitřním obrácení duše k Bohu.
Důležité svědectví o pokání praxi prvokřesťanské obce nacházíme v dílech Tertuliána, které byly napsány v předmontanickém období jeho života. «Vyznání hříchů je zmenšuje, jak moc je přetváření zvyšuje», – píše v jednom ze svých děl.
Vnější stránku pokání praxe Tertulián popisuje jako veřejné vyznání hříchů. Přitom kající se musí oblékat do pytloviny, ležet v popelu, znečistit své tělo nečistotami a ponořit ducha do rozjímání o svých hříších. Čím více se hříšník poníží, tím větší odpuštění dostane. «Jak moc se nešetříš, tolik, věř, tě Bůh ušetří», – píše. V «Didaskalii Apoštolů», v listu svatého mučedníka Cypriána Karthágenského se také podrobně rozebírají detaily pokání praxe.
Jak je známo, na Východě v době Ekumenických koncilů již byly stanoveny určité kategorie kajících se a byl vypracován regulativ pokání praxe. Biskup se stává klíčovou osobou
