Velikost a mystika Velkého půstu
Velký půst – ikona našeho malého života. „Všechny pozemské starosti nyní odložme...“ – slyšíme během bohoslužby.
Pokud bychom se skutečně naučili následovat tuto modlitbu, naše duše by se proměnily. Svou egoistickou přilnavost k druhým my chybně nazýváme láskou. Ale za touto „láskou“ se skrývá strach z osamělosti, obava být opuštěn, pocit vlastnictví a naše patologická závislost na sobě navzájem.
Moudří staříci učí, že člověk má dvě cesty ke spáse: buď se všemi silami bojovat se svým vnitřním zlem, nebo se zcela obrátit k Kristu, odevzdávajíc Mu celou svou život.
Pro první cestu je potřeba velký zásob duševních sil, a pro druhou pouze jedno – milující srdce. Obě cesty nejsou jednoduché. Boj se zlem vyžaduje plné sebezapření, a obrácení k Bohu neustálou modlitbu. Když se mysl čistí od jakýchkoli myšlenek, Bůh sám vstupuje do naší duše, bez jakýchkoli našich snah. Není potřeba žádných speciálních modlitebních praktik ani zvláštního duchovního vedení. Všechno, co od nás je potřeba, je hluboké pokání a pokora. A všechno ostatní vykoná Pán.
Když člověk opustí veškerou přilnavost k věcem a touhu po světě, snadno nachází cestu k srdční čistotě a skrze ni objevuje ve své hloubce ducha, v němž žije Bůh. Milost, jako pečující matka, vede duši ke spáse skrze pokornou Kristovu lásku. Přichází do naší duše, naplňuje srdce Božskou silou a mysl tichem.
Duch se odděluje od hříchu, přichází ke svatosti, a člověk se spojuje osvíceným duchem s Kristem, pronikajíc do skrytých komnat Království Nebeského.
Ale to není dosaženo jen tak, a ne bez velké práce.
Ještě nikdo nevstoupil do Božího Království ve společnosti, ve skupině. Tam vede pouze vytrpěný osobní výběr a na půdě vlastního srdce vypěstovaný kříž. Jen když se na něm ukřižujeme a zůstaneme sami se sebou, začneme křičet: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil“, On nám dá možnost slyšet: „Opravuji ti, dnes budeš se mnou v ráji.”
Moudří a zkušení v duchovním životě učí: přestaň se znepokojovat, vejděte do svého srdce a najděte tam Krista. Zůstaň v míru ducha a nalezneš milost. Ale pokud dovolíš svým myšlenkám, aby tě ovládaly, nevyhnutelně tě dovedou do pekla. Pokud začneš hledat Krista mimo sebe, nenajdeš nic jiného než myšlenkovou zmatek. Spása – to je nalezení Krista v srdci svého srdce. Když Ho nalezneme v sobě, začínáme přímo a bezprostředně chápat, co je hřích a ctnost. Ale pokud budeme hledat Krista někde tam, daleko a vysoko od nás, místo abychom se spasili, začneme se ponořovat do bezvýznamného zmatku, nazývajíc to službou Bohu a lidem.
Nejtragičtější pohled – mnich, který ztratil rozumné ticho, ponořivše se celý do zmatku mysli a různých „duchovně zachraňujících“ činů služby, zamotávajíc svou duši ve vlastních myšlenkách a zamotávajíc v nich ostatní. Pravoslaví je tak jednoduché, že moudrým a moudrým ho nikdy nepochopí. Je tak moudré, že hloupí se v něm nevyznají, aniž by přečetli všechny knihy o teologii.
Všechno, co může Církev dát světu, – to je Liturgie, modlitba a kontemplace.
Kořen uchovávání Pravoslaví – svatá Eucharistie, kořen získání spásy – neustálá modlitba, kořen dosažení uctívání – zbožná kontemplace. Ten, kdo odevzdal Kristu každý úder svého srdce a veškerou sílu duše, je naplněn nevyčerpatelnou láskou. Všechno, co potřebujeme, je získat jednotu s Kristem, protože mimo Něj je smrt a temnota. Spása není v Měsíčních a Typikonech, ale v každodenním očištění srdce, jak to dělali svatí otcové, kterým jsou naše Měsíce věnovány a jejichž pokyny se staly základem Typikonu. Klidná, radostná zkušenost božího společenství spravedlivých vyrostla z pravé jasné zkušenosti modlitby a kontemplace.
Ďábel se vždy snažil otrávit život Církve a jejích služebníků jedovatou antigrace energií uspokojování ducha světa. Ale v Církvi vždy byla sůl svatých, která nedovolila tomuto jedu rozkládat Tělo Kristovo. Tito spravedliví byli pronásledováni, pronásledováni, pomlouváni, ale právě díky nim jsou pro každého z nás stále otevřeny brány vedoucí ke spáse.
Milost, kterou dostáváme v Církvi, se předává jako hořící svíčka z ruky do ruky, jako oheň ducha jednoho srdce k druhému. Teologové se snaží předávat tradici Pravoslaví tak, jak jeden člověk předává druhému suchou větev, kterou si uchovával roky. Ten ji pak předává třetímu atd. Ale z těchto suchých větví nikdy nevytvoříte krásnou zahradu. Aby ji vypěstoval, zahradník musí předat druhému zahradníkovi zdravý a živý sazenice. Jen tak je možné skutečné zahradnictví.
Převyprávění citátů svatých otců – to je tradice mrtvého písma. Ne v akademických kancelářích žije Bůh, ale v čistých srdcích praktikujících modlitbu a pokání. Jak z namalovaného na plátně pramene nikdy neuhasíte žízeň, tak citáty svatých otců nikdy nenakrmí milostí hladovou duši. Arogance a vševědění některých mluvících o Kristu hlav, které znají odpovědi na jakékoli duchovní otázky, nás ujišťuje, že kdyby se setkali v životě s Kristem, určitě by Ho ukřižovali, aby jim nebránil žít v mrtvém světě myšlenek a snů, koupajíc se v bezživotním moři náboženství sebeklamu.
Kristus přišel na zem, aby nám nedal znalosti o Sobě, o světě a člověku, ale aby nám dal Samotného Sebe.
Bůh přišel do světa, aby daroval hříšníkovi mír Království Nebeského, které „je uvnitř nás“. Ale pokud nás viditelný svět podmaní, ztratíme možnost získat neviditelný mír, a křesťanství navždy ztratí pro nás svou podstatu a chuť. Láska k Kristu se pěstuje skrze pokání modlitbu. Základem takové modlitby je neustálá pozornost k sobě a bdělost mysli. Bez sjednocení s Kristem skrze modlitbu a pokání ještě nikdo nedokázal zvítězit nad hříchem a smrtí.
Adam vypad
