Smysl života není v tom, abychom se stali dobrými.
Vesnická kázání druhé neděle postní.
Druhý týden Velkého postu je věnován památce svatého Grigorije Palamy. Tento svatý se stal jakýmsi souhrnným obrazem všech otců-izihastů, viditelným ztělesněním modlitebního duševního konání, vnitřní duchovní proměny a získávání Ducha Svatého. Proto, když nás vrací k památce svatého Grigorije Palamy, k izihastickým sporům o povaze Taborického světla, Církev nám znovu a znovu připomíná smysl života křesťana na Zemi, stejně jako modlitbu jako hlavní nástroj, pomocí kterého je tento smysl dosažen.
Svatý Grigorij Palama, který žil ve třináctém století, pouze zopakoval to, čemu učila před ním celá teologická Tradice Pravoslavné Církve. To stručně vyjádřil svatý Serafim Sarovský ve svém známém výroku: «Smysl života člověka – to je získání Ducha Svatého». Účast na Milosti je vstupem do dveří věčnosti s Bohem. Nepřítomnost Milosti, i při všech ostatních, čistě lidských ctnostech, může také znamenat nepřítomnost jména tohoto člověka v Knize života.
Krátké období našeho pozemského života probíhá po linii rozdělení dvou duchovních světů. Neurčitost našeho duchovního vzhledu se aktualizuje v důsledku našeho svobodného rozhodování.
Bohopodobnost a démonopodobnost – dvě sakrální směry, které se promítají do nekonečné nehybnosti věčnosti a jsou výsledkem našeho svobodného výběru. Neurčitá morální „šedivost“ lidí, kteří odešli do jiného světa, kteří byli jaksi i slušní, ale ani bezhříšní, není svědectvím o nejednoznačnosti jejich volby.
Smyslová podstata života těchto lidí je již utvořena. A to, že zrnko osobnosti, z této podstaty vyrůstající, ještě nedalo zřejmý plod, pouze naznačuje, že dozrávání není dokončeno, ale jeho směr je již určen. Vždyť i spravedliví v budoucím životě nebudou nacházet v ustálené nehybnosti svatosti. Budou růst z síly do síly, vystupujíce k nekonečně nepochopitelnému Božskému Světlu skrze neustálé nasycení Božskou Milostí.
Podobně lze říci, že opačný výběr směru rozvoje osobnosti vede k její degradaci a, v důsledku oddělení duše od Zdroje Bytí a Jeho Světla, nabývá charakteristické vlastnosti temných sil. Nevedoucí boj se zlem, hnízdícím v srdci, se člověk s každým dnem stále hlouběji zakořeňuje v hříšné půdě, a časem vyrůstá démonopodobná osobnost.
Kromě toho je naše mínění o lidech, o jejich morálních kvalitách, hluboce nesprávné, protože měřítko našeho hodnocení bližních je silně zkažené. Člověk může být, z našeho pozemského pohledu, velmi dobrý, ale pokud mu Bůh nebyl potřebný, nezajímavý, lhostejný, pak ani na druhé straně života taková duše Boha nenajde. Proto otázka, v jakém příbytku věčnosti se budou nacházet slušní humanisté a přesvědčení ateisté, postrádá jakýkoli smysl.
O tom vlastně učí svatý Grigorij Palama ve sporech s Varlaamem Kalabrijským o povaze Taborického Světla. Smysl života každého z nás není v tom, abychom se stali „dobrými“, ale abychom se stali „Božími“. Samozřejmě, Boží člověk bude i dobrým člověkem. Ale dobrý člověk může být i bezbožníkem. A v tomto případě jeho život bude ztrátou šance na adopci k Bohu, a tedy i ztrátou hlavního smyslu jeho existence.
Tento spor přesahuje daleko za hranice školní teologie, která byla Východním Otcům vůbec cizí podle způsobu jejich života. Bůh – to není objekt pro studium.
To není Absolutní princip, který lze zkoumat a na jehož základě budovat filozofické schémata. Bůh – to je živá, milující nás Osobnost, která chce ze své Lásky dát nám přebytek svých osobních darů. A možnost poznání Boha máme pouze jednu – růst v lásce k Němu skrze modlitbu a život podle přikázání. A všechny naše dobré skutky, které nejsou konány pro Boha, ztrácejí veškerý smysl a význam. O tom nás učí svatý Serafim Sarovský.
Učení svatého Grigorije Palamy tak nebylo pochopeno na Západě, kde převládlo právní chápání spásy jako „vydělávání“ nebeských darů prostřednictvím výhodného investování do dobrých skutků. Dokonce i monastické řády se místo modlitby začaly věnovat rozsáhlé charitativní činnosti, zatímco modlitba byla vždy hlavním smyslovým obsahem monastického života na Východě. Svět nestojí na dobrých skutcích, drží se na modlitbách svatých.
Přesně proto bylo pro svatého Grigorije Palamu tak důležité poskytnout odůvodnění izihazmu jako hlavního nástroje poznání Boha. V Pravoslaví je hlavním ukazatelem kvality duchovního života a jeho měřítkem – modlitba. Modlitba – to je Boží cenovka na naší duši. Čím dražší, tím svatější. Jak se modlíme, takoví jsme i křesťané. Jaké je naše vztah k Bohu, taková je i naše modlitba. A naopak, jaká je naše modlitba, takový je i náš vztah k Bohu.
Modlitba – to je nejvyšší a nejtěžší umění na světě. Neexistuje žádný limit v dokonalosti tohoto umění, které stoupá do nekonečných dálek kontemplativního života.
Tato cesta začíná z vlažné, slabé, rozptýlené modlitby od myšlenek, která postupně roste. Když se mysl začíná spojovat se slovy modlitby, cítit jejich sílu, vnímat je srdcem, reagovat pocity, stoupá stále výše a výše, kde se slova modlitby z smysluplného zvuku mění v prožitý stav srdce, kdy se slova stávají pocity.
Na vysokých stupních modlitby odpadá sama potřeba jakýchkoli slov. Duch člověka postupně stoupá od pocitu k pocitu, k transcendentním modlitebním dálkám, kde se zastavuje i samo myšlení. Proto nás svatí Otcové učí, že modlitba není ve slovech, ale v myšlenkách a pocitech. A hlavní v ní – víra, srdce zlomené, odevzdání sebe do Božích rukou. Vždyť veškerá sůl, veškerá podstata spásy duše se tajemně uskutečňuje uvnitř nás, v skrytém, skrytém před vnějšími očima, člověku. Vše vnější tomu pouze napomáhá nebo, naopak, brání.
Iziya – to je klid mysli a srdce, to je bezvášnivá, naprosto čistá od nejmenšího zrnka hříchu duše,
