Kříž a strach
Hlavní kázání v Neděli Křížové adorace.
K Křížové neděli je každoročně přiřazeno Velikému půstu evangelijní čtení o nesení kříže: «Kdo chce jít za Mnou, ať se zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje Mě, neboť kdo chce svou duši (život) zachovat, ten ji ztratí, a kdo ji ztratí pro Mě a pro evangelium, ten ji zachová». Dále se hovoří o tom, že na světě není nic cennějšího než duše člověka. K slovům o nutnosti umírání s Kristem, abychom s Ním vzkřísili, se připojují slova o studu vyznávat Krista. Kdo se bude stydět za Krista «před tímto pokolením cizoložným a hříšným», toho se stydí i Kristus, když bude soudit svět (Mk. 8:34-9:1).
Takže Spasitel potvrzuje nevyhnutelnost pronásledování (vnitřních nebo vnějších) a ukazuje na jejich příčinu – nenávist světa vůči Bohu. Člověk se obvykle odvrací od Krista z důvodu studu (nechci být jiný než ostatní) a ze strachu (tíha a bolest nesení kříže). Stud vyznávat Boha je v tomto případě také formou strachu. Je to strach být nepochopen, odmítnut, zesměšněn, zahanben a podobně. Takže strach – to je hlavní nástroj, kterým ďábel bojuje s křesťany.
Opravdu, pokud se podíváme pozorně na to, čím byli pokoušeni poustevníci, počínaje svatým Antonínem Velikým a konče moderními poustevníky, uvidíme, že to byl především strach a ta utrpení, která s ním souvisela.
Démoni se objevovali v podobě různých zvířat, fyzicky bili svaté, jako to bylo s Josefem Isichastem, strašili různými viděními, jak o tom čteme v popisu života Kleopy Rumunského a dalších. Během pronásledování byl strach z mučení také hlavním nástrojem nátlaku na křesťany, aby se odřekli víry. Proto je pro nás důležité prozkoumat povahu našeho strachu, analyzovat jeho motivy a kořeny, abychom pochopili, jak s ním bojovat a co dělat, když se objeví takovéto pokušení.
Pocit strachu je v člověku vložen Bohem. Adam ho měl už v ráji.
Slyšel přikázání Pána o neochutnávání ze stromu poznání dobra a zla a varování, že pokud bude přikázání porušeno, zemře. Tedy i v každém z nás je přítomna síla přitažlivosti k bytí a hrůza před propastí nebytí. Odpovídajícím způsobem se člověk snaží o to, co zachovává jeho život, a vyhýbá se tomu, co by ho mohlo zničit. To, co nazýváme instinktem sebezáchovy. A kdybychom žili v ráji, chránil by nás před zlem, které může zničit naši duši.
Ale nežijeme v ráji. Byli jsme vyhnáni do tohoto světa, a v naší duši žije peklo. Pocit strachu zůstal, ale místo toho, aby v nás působil podle svého přímého určení – chránit duši před zlem, působí v nás zvráceně. Náš strach je nyní spojen nikoli s láskou k Bohu, ale s láskou k sobě a se sebesoucitem. Ve všech případech strach odhaluje naši přilnavost k světu a jeho statkům. Dokonce i strach ze smrti v nás nefunguje jako strach ztratit život (čímž pro nás Bůh v podstatě je), ale jako strach ztratit možnost pět smysly osahávat tento svět a držet se jeho radostí. Také se bojíme ztratit blízké, protože budeme zbaveni možnosti s nimi komunikovat. A často pláčeme ne o nich, ale litujeme sebe.
V jednom z poučení starců je takový dialog žáka s učitelem:
Žák: «Proč mě ovládá strach, jakmile vyjdu v noci sám?»
Starce: «Protože pro tebe má život tohoto světa stále hodnotu».
Takový strach odporuje rozumu a je hříšným fantomem pravého strachu. Strach ztratit Boha se u nás mutoval ve strach ztráty padlého bytí. Ačkoli v sobě neseme vědomí o nevyhnutelnosti naší smrti. Jan Klimak píše, že «kdo slouží Bohu – bojí se pouze Boha, a v kom není božího strachu, ten se bojí i vlastního stínu». Falešný strach, mimikrující se pod přítelem, je ve skutečnosti naším vrahem, odvádějíc nás od pravého života.
Pohonnou hmotou pro činnost falešného strachu je nevěra a malá víra. Kdyby člověk měl pravdivé představy o smyslovém světě, k němuž je tak fanaticky připojen, a o světě duchovním, který není tak zřejmý, ale mnohem realističtější než svět pozemský, nebál by se ani o svůj život, ani o své zdraví.
Někteří svatí otcové považují falešný strach za jednu z forem lidského šílenství.
Pokud předpokládáme, že určité události se s námi nevyhnutelně musí stát, proč projevovat zbytečné obavy, od kterých nic nezávisí? Přitom otcové ukazují na velmi důležitou složku našeho strachu, pomocí které se zesiluje a množí – to je naše představivost.
Právě díky představivosti naše strachy nabývají neuvěřitelných rozměrů. Představivost předpovídá to, co, jak se jí zdá, se má stát, maluje nám děsivé obrazy budoucnosti, předpovídá hrozné prognózy, rozdmýchává paniku a podobně. Člověk umírá ze strachu mnohem rychleji, než z toho, co může následovat za tímto strachem. Strach z toho, co se, jak se člověku zdá, má stát, je schopen dovést člověka k sebevraždě, a právě v něm je hlavní příčina většiny sebevražd. Falešný strach – nejgeniálnější umělec, nejlepší fantast a nepřekonatelný scénárista na světě. I při objektivní motivaci je schopen z mouchy vytvořit slona a přesvědčit nás o jeho reálném existenci.
Nejbližší vášní, s níž je falešný strach spojen, je pýcha. Neschopnost s pokorou přijmout tu či onu situaci, která často nastává nezávisle na nás, vyvolává v nás strach. «Hrdá duše je otrokem malomyslnosti» (Jan Klimak). Svatí otcové mnohokrát zdůraznili schopnost hříchu vyvolat strach pod záminkou úzkosti nebo hrůzy tím silněji, čím méně si člověk uvědomuje svůj hřích. Proto blahoslavený Diadochos Fotický radí jako lék
