Pravoslaví v každodenním životě: Jak se zbavit zvyku odsuzování
Soudit druhé je snadné, ale v pravoslaví je to považováno za jeden z nejničivějších zlozvyků, který nás uzavírá Bohu a našim bližním. Jak se naučit posuzovat činy, aniž bychom odsoudili člověka, a jak proměnit kritiku v pokoru?
Odsuzování druhých patří k nejrozšířenějším a nejobtížněji rozpoznatelným duchovním problémům. Je to tichý, ale ničivý zlozvyk, který si přivlastňuje Boží autoritu a narušuje lásku k bližnímu. Proč je pro nás tak těžké se mu vyhnout a proč na něj pravoslavní Otcové tak důrazně upozorňují?
Proč se odsuzování rovná krádeži Božího soudu
Pravoslavná tradice nevidí v odsuzování jen společenské faux pas. Vidí v něm hřích pýchy. Když někoho soudíme, zaujímáme místo, které náleží pouze Bohu – místo Soudce, který jediný zná lidské srdce, historii a motivy. Odsuzování je ve své podstatě pokusem ukrást Boží soud. Uzavírá naše srdce a brání přijetí milosti, protože člověk, který soudí druhé, nemá čas vidět a napravovat sebe sama.
Psychologie: Proč to děláme?
Z psychologického hlediska odsuzujeme často proto, abychom se cítili lépe. Odsuzování slouží jako:
- Projekce: Promítání vlastních, nepřijatých chyb a slabostí na druhé. Je snazší kritizovat cizí pýchu než přiznat vlastní.
- Zvýšení vlastního ega: Když vidím chybu u druhého, automaticky se cítím lepší a bezpečnější.
- Potřeba kontroly: Soudíme, abychom si vytvořili přehledný, černobílý svět, kde jasně víme, kdo je „dobrý“ a kdo „špatný“.
- Rozlišení: Čin versus Člověk
Klíčový rozdíl, který učí patristická moudrost, je rozlišení (posouzení činu) a odsuzování (posouzení člověka).
Církev nás učí rozpoznat hřích a pojmenovat špatný čin (např. krádež, lež). Toto je nutné pro duchovní i společenský řád. Nicméně, pravoslaví přísně zakazuje posuzovat člověka, jeho motivy a jeho budoucí osud.
„Vidíš, že padl? Polož si otázku: jaká má být má modlitba za něj? Ne, jaká má být má kritika vůči němu.“ Tím, že posuzujeme druhého, si nevědomky přivoláváme soud na sebe samé.
Léky Svatých Otců: Ticho a Pokora
Jak se zbavit zvyku odsuzování, který je hluboce zakořeněn ve společenské komunikaci?
Vzpomínka na vlastní hříchy: Svatí Otcové učí, že nejlepším lékem proti souzení druhého je vzpomínka na naše vlastní, nejtěžší selhání. Dokud vidíme v sobě samých největšího hříšníka, nemáme čas, ani právo, soudit chyby bližního.
Modlitba za odsuzovaného: Když nás přepadne pokušení kritiky, měli bychom se okamžitě pomodlit za člověka, kterého chceme soudit. Proměna hněvu/kritiky v přímluvu je nejrychlejší cestou k otevření srdce.
Ticho: Odsuzování se rodí ve slovech a v mysli. Zastavení řeči, mlčení a soustředění se na modlitbu Ježíšovu (Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou hříšným/hříšnou) okamžitě staví zeď proti souzení.
Pokání jako nový začátek
Odsuzování je hluboce svázáno s naší pýchou. Skutečné pokání se proto neprojevuje jen omluvou Bohu, ale také odmítnutím soudit kohokoliv – ať už na sociálních sítích, v rodině, nebo v církvi.
Pravoslaví neříká, že máme být slepí vůči zlu. Říká: buďte soucitní a vězte, že i nejhorší člověk se může změnit. Až když přestaneme soudit, osvobodíme se od vnitřního neklidu a získáme Pokoj v Duchu Svatém.
V minulém díle této rubriky jsme se věnovali tomu, jak zacházet s hněvem, aby nás nezničil.
