Olšany za kamerou: Příběhy z natáčení a můj pohled
Shrnu své pocity z natáčení na Olšanech, zmíním věci, které se do reportáže nedostaly, a podělím se o svůj pohled na celou situaci.
O tom, že byl chrám uzavřen, jsem věděl již delší dobu a reportáž jsem plánoval natočit dávno. Jenže na to nebyl čas ani chuť, pravoslavná církev byla médii označována za hlavního viníka, který chrám dovedl k rekonstrukci, a já moc nevěděl, co k tomu dodat.
Pak jsem ale zveřejnil článek o stém výročí vysvěcení chrámu na Olšanech. Pod ním jste, milí čtenáři, napsali spoustu komentářů a vyjádřili zájem dozvědět se víc o tom, co se stalo. To mě přimělo k akci.
Člověk zapálený pro věc
Po rešerši jsem se rozhodl oslovit Vladimira Pomortzeffa, který se olšanskému chrámu dlouhodobě věnuje. Napsal obsáhlý článek o „perle ruské emigrace v Praze" a byl jedním z těch, kdo upozornil na stav fresek a dle jeho slov pochybné zacházení s památkou. Kontaktoval jsem ho e-mailem, byl velmi ochotný, časově se přizpůsobil a bylo vidět, že je do této věci skutečně zapálen.
Pan Pomortzeff není jen znalec olšanského chrámu. Je to dokumentární fotograf a badatel, který se desítky let věnuje historii ruských vojenských hrobů v České republice. Zdokumentoval stovky pomníků po celé Evropě, identifikoval opuštěné hroby vojáků a dosáhl jejich zapsání do evidence Ministerstva obrany ČR. Podle mě tedy člověk s hlubokou znalostí tématu.
-8 stupňů
Zároveň jsem kontaktoval tiskovou mluvčí Hřbitovních a pohřebních služeb hlavního města Prahy, Kateřinu Pavlitovou. Moje prosba o natáčení v "bezprostřední blízkosti chrámu" ji zpočátku zaskočila. Reagovala opatrně, komentář na kameru odmítla a odkázala mě na písemné vyjádření. Když jsem ale vysvětlil, že nepřijíždím se štábem, ale sám, situace se změnila. Paní Pavlitová mi pomohla zařídit potřebná povolení a po celou dobu natáčení byla velmi nápomocná.
Natáčení rozhovoru s Pomortzeffem probíhalo venku při teplotě minus osm stupňů. Přesto s námi paní Pavlitová zůstala přítomna po celou dobu. Všichni jsme pořádně zmrzli, ale technika i lidé vydrželi, rozhovor trval hodinu a půl. Respondent se vyjádřil k historii chrámu, ke stavu fresek i k tomu, co podle něj za tímto stavem stojí. Jeho kritika vůči církvi byla ostrá. Manažerka pro komunikaci po natáčení dodala, že s většinou jeho slov souhlasí, a poznamenala, že komunikace s duchovními správci chrámu „byla těžká".
Otec Roman a farnost
Pro mě osobně byl nejtěžší krok získat komentář od církevní obce. Nechtěl jsem, aby reportáž skončila jako jednostranná. Na webu farnosti jsem našel kontakt na duchovního správce, otce Romana. Obával jsem se, že neodpoví nebo rozhovor odmítne. Nakonec ale odpověděl, komunikace probíhala přes SMS. Poté, co vladyka Michal udělil otci Romanovi požehnání k rozhovoru, byl jsem pozván na ranní bohoslužbu do jejich chrámu Pokrovu přesvaté Bohorodice v Soběslavské ulici.
Prostory v přízemí obytného domu, původně patrně navržené pro něco úplně jiného, dnes slouží jako místo bohoslužeb i nedělní škola. U vchodu mě přivítal otec Roman a představil přítomným věřícím jako novináře. Jeden z kléru z toho příliš radostný nebyl, což chápu, špatné zkušenosti s novináři jsou v pravoslavném prostředí bohužel časté. Věřící se ale ke mně chovali velmi vřele, ukázali mi, co kde je, a po bohoslužbě mě pozvali na společnou hostinu.
Atmosféra byla výjimečná. Farnost je ruskojazyčná, jak mi otec Roman vysvětlil, je to praktické, protože češtině ne každý rozumí. Mezi věřícími byli lidé z Ukrajiny, Gruzie, Ruska, potkal jsem i Řeka. Na stěnách visely portréty poslední carské rodiny Romanovců, ruské orly a kozácké znaky, zřejmě složí jako vizuální připomínka tradice, na kterou tato obec navazuje. Tradice ruské emigrace, která chrám na Olšanech kdysi vybudovala.
Rozhovor s otcem Romanem si můžete v plném znění poslechnout v reportáži. Po jeho skončení jsme si ale povídali i neformálně, bez kamer. Zmínil špatnou zkušenost s Českou televizí, jejíž novinář prý po bohoslužbě obcházel věřící s otázkou, zda se zde modlí za Putina. Ke svíčkám a otevřeným dveřím, které urychlují poškozování fresek, otec Roman řekl, že rozumí požadavkům památkářů, ale chrám bez věřících, svíček a kadidla přestává být chrámem. Následně dodal i osobní zkušenost s opraváři, přistihl totiž pracovníky, kteří uvnitř chrámu kouřili přímo na lešení.
Co si tedy myslím?
Vždy se snažím porozumět oběma stranám. Církev má na špatném stavu chrámu svůj podíl, to popřít nejde. Hostina v kryptě, o které všichni psali mi přišla divná. Svíčky a průvan z otevřených dveří fresky skutečně poškozuje, bez pochyb.
Zároveň je ale nutné říct, že titulky stylu „Pravoslavná církev zničila chrám v Olšanech" jsou přehnané, protože primárním důvodem rekonstrukce je pronikající spodní voda. To je strukturální problém, za který církev nenese přímou odpovědnost.
Po dokončení reportáže jsem narazil na zápis ze zasedání "Pracovní skupiny pro řešení německých a dalších hrobů na Úřadu vlády". Z tohoto zápisu vyplývá, že z vybavení kaple zmizel vzácný sedmiramenný svícen, který byl součástí vybavení kaple od samého začátku. Otec Roman na můj dotaz ohledně svícnu zatím neodpověděl. Věřím ale, že svícen nebyl zničen a časem se najde, což si myslí i Vladimír Pomortzeff.
"Všechno je v rukách Božích."
Na závěr si vypůjčím slova otce Romana: „Všechno je v rukách Božích." Přeji si, aby obě strany našly společné řešení a dokázaly spolu rozumně komunikovat. Věřící mají svůj chrám rádi. Byla by škoda, kdyby tyto neshody mezi eparchii a Prahou odnesou právě oni.
V komentářích na Facebooku nebo YouTube se můžete, podělit o svůj názor nebo osobní zkušenost. Vyjádřete i svůj názor na mou práci, jsem mladý začínající novinář a jsem otevřen konstruktivní kritice. Ještě jednou děkuji všem kdo se na reportáži podílel a vám čtenáři přeji hezký den!
SPN dříve informoval: Pražská Eparchiální rada kritizuje způsob propouštění žalmistů.
