Pochybnosti ve víře: Co nás učí apoštol Tomáš
Církev nenazývá Tomáše „nevěřícím“, ale opěvuje jeho „blahou nevěru“. Jeho příběh ukazuje, jak se z pochybnosti může zrodit vyznání.
Pro svět je apoštol Tomáš symbolem skepse. „Nevěřící Tomáš“ se stal příslovím pro každého, kdo nic nepřijme bez důkazu. Pravoslavná Církev, která jeho památku slaví 6. října (19. října podle starého kalendáře) a celou první neděli po Pasše, však o něm mluví zcela jinak. V bohoslužebných textech Tomášovy neděle opakovaně zaznívá paradox: nevěra jednoho apoštola se stala oporou víry celé Církve.
Evangelista Jan ukazuje apoštola Tomáše jako člověka odvážného a upřímného. Když se Pán rozhodl jít k zemřelému Lazarovi do Judeje, kde Mu hrozila smrt, právě Tomáš řekl ostatním: „Pojďme i my, ať zemřeme s ním“ (J 11,16). Při Poslední večeři se nestyděl přiznat, že nerozumí: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?“ Na jeho otázku zazněla jedna z nejhlubších Kristových odpovědí: „Já jsem ta cesta, pravda i život“ (J 14,5–6).
Apoštol Tomáš tedy nebyl posměvač ani lhostejný člověk. Chtěl rozumět. A Kristus jeho otázky neodbyl, ale odpověděl na ně.
Osm dní ve tmě
Když se vzkříšený Pán poprvé zjevil učedníkům, apoštol Tomáš mezi nimi nebyl. Na jejich radostnou zvěst odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech, nevložím do nich prst a nevložím ruku do jeho boku, neuvěřím“ (J 20,25).
Svatý Jan Zlatoústý ve svém výkladu Janova evangelia upozorňuje, že apoštol Tomáš nepochyboval o poctivosti ostatních apoštolů. Nevěřil spíše tomu, že by vzkříšení z mrtvých bylo vůbec možné. Zlatoústý však čtenáře vyzývá, aby se nezastavoval u slabosti učedníka, ale hleděl na Boží lásku: „Když vidíš nevěru učedníka, pohleď na laskavost Pána, jak se kvůli jediné duši ukázal se svými ranami a přichází, aby zachránil i toho jednoho.“
Svatý Jan Zlatoústý připomíná ještě jednu důležitou věc: Tomáš pochyboval dříve, než učedníci přijali Ducha Svatého. Po Padesátnici už tomu tak nebylo. Pochybnost tedy patří k cestě člověka, který ještě nebyl naplněn milostí, a ne k jeho konečnému stavu.
„Pán můj a Bůh můj!“
Osmého dne se Kristus zjevil znovu a tentokrát byl Tomáš s ostatními. Pán nečekal, až Ho o něco požádá. Sám mu nabídl přesně to, co si přál: „Vlož sem svůj prst a podívej se na mé ruce. Vlož svou ruku do mého boku a nebuď nevěřící, ale věřící“ (J 20,27).
Tomášova odpověď patří k vrcholům celého Nového zákona: „Pán můj a Bůh můj!“ (J 20,28). Ten, kdo pochyboval nejvíce, vyznal Kristovo božství nejjasněji. Kontakion Tomášovy neděle to opěvuje slovy: „Zvídavou pravicí zkoumal Tomáš Tvůj životodárný bok, Kriste Bože... a zvolal k Tobě: Ty jsi můj Pán a můj Bůh.“
Proto Církev v bohoslužbě mluví o „blahé nevěře“ a žasne nad tím, jak nevěra zrodila pevnou víru. Tomášův dotek se stal svědectvím pro všechny další generace, že Kristus vstal skutečně, ve svém těle, a že to nebyl přelud. Svatý Jan Zlatoústý k tomu dodává, že Vzkříšený nesl stopy po hřebech právě proto, aby lidé poznali, že vstal Ten, který byl ukřižován, a ne někdo jiný.
Blahoslavení, kteří neviděli
Kristus k Tomášovi pronesl slova, která platí pro nás všechny: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili“ (J 20,29). Zlatoústý v nich vidí blahoslavenství nejen pro apoštoly, ale pro všechny, kdo uvěří po nich. Kdo si přeje, aby žil v Kristově době a viděl Jeho zázraky, má si podle něj připomenout právě tato slova.
Apoštol Pavel vystihuje tutéž pravdu: „Víra je podstata toho, v co doufáme, důkaz věcí, které nevidíme“ (Žd 11,1). A jinde: „Chodíme vírou, ne viděním“ (2 K 5,7). Víra podle Pavla nevzniká z hmatatelných důkazů, ale „ze slyšení, a slyšení skrze slovo Kristovo“ (Ř 10,17). Tomáš musel vidět, aby uvěřil. My jsme povoláni uvěřit skrze jeho svědectví a svědectví celé Církve.
Co dělat s pochybnostmi
Příběh apoštola Tomáše nabízí několik praktických poučení i pro dnešního věřícího.
Pochybnost není konec víry. Pochybnosti zažívali i svatí. Rozhodující není, zda přijdou, ale co s nimi uděláme. Tomáš se svou nevěrou neodešel. Zůstal mezi apoštoly a čekal.
Nezůstávej sám. Apoštol Tomáš nebyl s ostatními, když se Kristus zjevil poprvé. Uviděl Ho, až když byl znovu ve společenství učedníků, a to „osmého dne“. Pro svaté otce je osmý den obrazem neděle, dne Vzkříšení a budoucího věku. Nedělní liturgie, společenství Církve a Eucharistie jsou místem, kde se Kristus dává poznat i nám.
Modli se svou nevěrou. Kristus nepokáral Tomášovu touhu po poznání, ale jeho uzavřenost. Vzorem modlitby v pochybnostech je otec posedlého chlapce z evangelia, který zvolal: „Věřím, pomoz mé nevěře!“ (Mk 9,24). Pochybnost, s níž se obracíme k Bohu, se stává modlitbou. Patří sem i rozhovor s duchovním otcem a svátost pokání.
Víru potvrzuje život. Podle církevní tradice Tomáš po Padesátnici kázal evangelium v Parthii a nakonec v Indii, kde přijal mučednickou smrt. Tamní „Tomášovi křesťané“ se k němu hlásí dodnes. Ten, kdo kdysi řekl „neuvěřím“, se stal svědkem Vzkříšení až na konec tehdy známého světa a za svou víru položil život.
Od pochybnosti k vyznání
Svatý apoštol Tomáš nás učí, že cesta k víře nemusí být přímá. Může vést přes otázky, nejistotu i chvíle tmy. Kristus však nikoho neodmítá, kdo Ho upřímně hledá. Přichází i k tomu, kdo říká „neuvěřím“, a ukazuje mu své rány. Kdo se jich dotkne, může spolu s apoštolem vyznat: „Pán můj a Bůh můj!“
