Pohádka: O synovi ševce
Vánoční příběh o zázraku, milosrdenství a víře.
Byl jednou jeden švec. Ovdověl a zůstal mu malý syn. A tak na den před svátkem Vánoc říká chlapec svému otci:
– Dnes k nám na návštěvu přijde Spasitel.
– Ale no tak, – nevěřil švec.
– Uvidíš, přijde. On mi to sám řekl ve snu.
Chlapec čeká na vzácného hosta, vyhlíží z okna, ale nikdo nepřichází. A najednou vidí – na ulici se dva kluci perou s nějakým chlapcem, a ten se ani nebrání. Syn ševce vyběhl na ulici, rozehnal útočníky a přivedl zbitého chlapce domů. Nakrmili ho s otcem, umyli ho, učesali, a pak syn ševce říká:
– Tati, mám dva páry bot, a mému novému kamarádovi se prsty z bot vykukují. Dám mu své válenky, protože venku je hrozně zima. A dnes je navíc svátek!
– No dobře, ať je to tvá vůle, – souhlasil otec.
Dal chlapci válenky, a ten šťastný, zářící odešel domů.
Uběhlo nějaké čas, a syn ševce se stále neodtahuje od okna, čeká na Spasitele.
Okolo domu prochází žebrák, prosí:
– Dobří lidé! Zítra jsou Vánoce, a já už tři dny neměl nic k jídlu, nakrmte mě, pro Krista!
– Pojď k nám, dědečku! – zavolal na něj chlapec z okna.
– Ať ti Bůh dá zdraví!
Nakrmili a napojili starého muže, a on odešel od nich šťastný.
A chlapec stále čeká na Krista, už začíná být nervózní. Noc nastala, venku se rozsvítily lampy, vánice se rozjela. A najednou volá syn ševce:
– Ach, tati! Tam u sloupu stojí nějaká žena s malým dítětem. Podívej, jak je jim, chudákům, zima!
Syn ševce vyběhl na ulici, přivedl ženu s dítětem do chalupy. Nakrmili je, napojili, a chlapec říká:
– Kam půjdou v tom mrazu? Podívej, jaká se venku rozjela vánice. Ať, tati, zůstanou u nás přes noc.
– Ale kde u nás budou spát? – ptá se švec.
– No, tady: ty na pohovce, já na truhle, a oni na naší posteli.
– No dobře, ať zůstanou.
Nakonec se všichni uložili ke spánku. A chlapci se zdá, že k němu konečně přichází Spasitel a říká laskavě:
– Mé milé dítě! Buď šťastný po celý svůj život.
– Pane, já Tě přes den čekal, – podivil se chlapec.
A Pán říká:
– Já k tobě přišel třikrát přes den, můj drahý. A třikrát jsi mě přijal. Tak, že to lépe ani vymyslet nelze.
– Pane, já to nevěděl. Ale kdy?
– No, nevěděl, a přesto jsi mě přijal. Poprvé jsi nezachránil chlapce před rukama kluků-nezbedníků, ale zachránil jsi mě. Jak jsem kdysi přijal od zlých lidí plivance a rány, tak i ten chlapec… Děkuji ti, můj milý.
– Pane, a kdy jsi ke mně přišel podruhé? Prohlédl jsem okno, – ptá se syn ševce.
– A podruhé – to nebyl žebrák, to jsem já k tobě přišel na hostinu. Vy s otcem jste jedli kůrky, a mě jste dali sváteční koláč.
– A co potřetí, Pane? Možná bych Tě alespoň potřetí poznal?
– A potřetí jsem u tebe dokonce přenocoval se svou Matkou.
– Jak to?
– Kdysi jsme museli utéct do Egypta před Herodem. Tak jsi našel i Moji Matku u sloupu, jako v egyptské poušti, a přijal jsi nás pod svou střechu. Buď šťastný, můj milý, navěky!
Chlapec se ráno probudil a jako první se ptá:
– A kde je ta žena s dítětem? Dívá se – a doma už nikdo není. Válenky, které včera dal chudému chlapci, zase stojí v rohu, na stole – sváteční koláč nedotčený. A na srdci – taková nesmírná Radost, jakou nikdy v životě neměl…
