„Pikaso“: církevní hymnografie a přednáška otce Lavra
Úryvky z knihy Andreje Vlasova „Picasso. Část první: Práce“. Epizoda 21.
Čas akce: 1992 rok
Místo akce: Kyjev
Postavy: Miša Kaminskij, otec Lavr, seminaristé
Miša Kaminskij pečlivě plnil poslušnost, kterou mu dal otec Lavr. Každý den, než si lehl do postele, četl čtyřicetkrát na růženci: „Pane Ježíši Kriste, spas, smiluj se a pouč svého služebníka Georgije“.
Brzy se jeden z jeho sousedů, Aleša Ochrimenko, zeptal:
– A za koho to tady modlíš?
– No, za Georgije. No, toho, co odešel do schizmatu.
– A… – porozuměl Aleša.
Georgije všichni litovali. Byl dobrým kamarádem, přátelským a ochotným. A pokud se kluci z Lvovské oblasti ještě nějak daly pochopit, jeho odchod byl pro všechny nečekaný a velmi nepříjemný.
Po několika dnech Aleša navrhl:
– Poslouchej, co kdybychom se modlili spolu?
– No, tak pojďme.
Začali se modlit ve dvou.
Brzy Aleša poznamenal:
– Ne, čtyřicet modliteb – to je málo. Pojďme číst alespoň sto.
– Ne, – odpověděl Miša, – otec Lavr požehnal jen čtyřicet.
– Ale co ty, bratře? Takto ho nevyprosíš. Říkám ti, čtyřicet je málo. A Lavr… co má společného Lavr?
– Ať už má nebo nemá, všechno se musí dělat podle požehnání.
Ale Ochrimenko nesouhlasil a brzy začal číst ještě nějaké modlitby sám. Po nějaké době se k nim přidal Gena Golovanov, pak Tolik Stadnickij, pak ještě… Brzy už asi patnáct lidí před spaním četlo tento malý pravidlo za služebníka Božího Georgije. Někteří dokonce pocítili nezdravou vášeň: fungují modlitby nebo ne?
Nějakou dobu to všechno přistihl inspektor semináře, také známý jako Vrtulník, také protopresbyter Viktor. Někdy chodil po odpočinku do koleje zkontrolovat, zda je vše na svém místě. Když viděl u červeného rohu modlící se, kteří synchronně dělali poklony, bez obřadu přerušil tuto činnost:
– Tak! Co to tady máte za samovolné shromáždění?!
Museli vysvětlit, že tak a tak, podle požehnání otce Lavra čteme čtyřicet modliteb za návrat zbloudilého Georgije.
– Nějak mi nevěří, že by vám otec Lavr tohle všechno požehnal, – řekl inspektor.
– No, požehnal jen mně, – přiznal Miša. – Chápete, Georgij je můj nejlepší přítel.
– A. No to už zní jako pravda. A vy, tedy, za společnost?
Všichni přikývli.
– Dobře, samovolníci, – otec Viktor mávl rukou. Otočil se k východu a už stál ve dveřích. – Jen se modlete za všechny. On přece neodešel sám.
Začali číst: „Pane Ježíši Kriste, spas, smiluj se a pouč svého služebníka Georgije a ty, kteří s ním odešli do schizmatu“. Přímo to vypadalo jako církevní hymnografie.
Na začátku listopadu se na nástěnce u seminární jídelny objevil dlouho očekávaný lístek: „5. dne tohoto měsíce se v učebně samostudia uskuteční dodatečná lekce o Svatém písmu. Igumen Lavr“.
Hodina začala tím, že otec Lavr požádal jednoho ze seminaristů, aby stručně shrnul hlavní body „Hovorů na šestidenní“ svatého Basila Velikého, které zadal k přečtení na minulém setkání. Shrnovali tři a ne tak stručně, jak si otec Lavr představoval. Poté řekl:
– K velkému politování, bratři, nemáme možnost mluvit o všech událostech stvoření světa, člověka, o hlavních událostech Svaté historie. O tom jsme se trochu zmínili… Na našich hodinách budeme mluvit o tom, co se mi zdá nejvýznamnější v Svatém písmu, o tom nejdůležitějším. Opět, nechci říct, že to, čemu se nemůžeme věnovat, není důležité a lze to opomenout. Vůbec ne. Chci se jen podrobněji zastavit u těch momentů, které mají praktický význam pro duchovní život člověka. Opět, nechci říct, že jiné momenty nejsou důležité, – otec Lavr se odmlčel, uvědomujíc si, že opakuje již řečené. – Obecně, to všechno budete studovat jak na přednáškách o Svaté historii, tak na katechismu a na dalších předmětech. A na vyšších ročnících o tom budete mluvit ještě mnohokrát.
Téma naší dnešní hodiny je hříchopadení člověka. Téma výjimečně důležité jak z hlediska jeho významu pro celé lidstvo, tak z hlediska jeho praktického zaměření pro každého z nás. Tato událost, hříchopadení Adama a Evy, které se stalo v ráji, se pokusíme, bratři, s Boží pomocí prozkoumat co nejpodrobněji. Opět… Pochopení toho, co hříchopadení představovalo, jak bylo pokušení vykonáno, co by měl člověk dělat ve svém padlém stavu – to vše je pro nás velmi důležité v našem každodenním životě. Na každém kroku se setkáváme s následky této události a mnohokrát denně prožíváme to či ono pokušení, které je podobné pokušení Adama a Evy.
V našich úvahách se budeme opírat o Svaté písmo a o díla dvou svatých otců, kteří nejpodrobněji vyložili první kapitoly knihy Genesis. To je svatý Jan Zlatoústý a blahoslavený Efrém Syrský. Samozřejmě, budeme zmiňovat i další.
Řeknu hned, bratři, že téměř celý svět, téměř všechny náboženství a všechny filozofické doktríny považují současný stav člověka za jeho přirozený stav. A pouze křesťané uznávají člověka za bytost padlou, nemocnou, vyžadující uzdravení. A uzdravit se může jen ten, kdo uznává svou nemoc. Představte si, bratři, – otec Lavr udělal pauzu a zvedl ukazováček, – téměř celý svět ignoruje fakt, že lidé umírají. Všichni lidé jsou smrtelní. Není běžnějšího jevu než smrt a není nic jiného, co by člověk vnímal tak tragicky. Duše každého protestuje ze všech sil, když vidí smrt blízkého, příbuzného nebo přítele. Uvnitř sebe se nemůžeme smířit s tím, že tohoto člověka už není a nikdy nebude. Ačkoli, opět, není nic běžnějšího na světě než smrt. A smrt je hlavním důsledkem hříchopadení, které nám volá: „Lidé, proberte se! Byli jste stvoř
