Příběhy o starobylé Církvi: první hierarchie
Dnes se vede mnoho sporů o církevních statusech a jurisdikcích. Je těžké se v tom vyznat. Na pomoc může přijít pochopení, jaká byla Církev na začátku své historie.
Samozřejmě, v jednom článku není možné popsat celou historii Církve v prvních stoletích její existence. SPŽ plánuje sérii publikací, ve kterých budou odhalovány různé aspekty vnitřního života starobylé Církve. Bude ukázána dynamika vývoje a důvody, které vyvolaly ty či oné změny. Doufáme, že to bude užitečné nejen milovníkům historie, ale i těm, kteří přemýšlejí o budoucnosti dnešní Církve. Neboť jak řekl moudrý Šalomoun: „Co bylo, to i bude; a co se dělalo, to i bude děláno, a není nic nového pod sluncem. Je něco, o čem říkají: 'hle, to je nové'; ale to už bylo v dobách, které byly před námi“ (Kazatel 1:9, 10).
Církev v našem dnešním chápání vznikla v den Letnic, kdy Svatý Duch sestoupil na dvanáct apoštolů v Sionské místnosti. Nicméně ještě předtím, když Kristus se svými učedníky chodil po Judsku a Galileji a kázal Boží království, lze je považovat za společenství, ve kterém se vytvářely určité vztahy, což mělo vliv i na formování novozákonní Církve. V tomto společenství nebylo absolutní rovnosti ve všem. Z dvanácti apoštolů se vyčleňoval milovaný učedník Kristův Jan, později nazvaný Teologem. Vyčleňoval se Petr, který jako první obdržel moc svazovat a rozvazovat. Spolu s apoštolem Jakubem Petr a Jan tvořili trojici, které Pán věnoval více pozornosti a které důvěřoval, aby byla přítomna při nejdůležitějších a nejskrytějších činech, například při vzkříšení dcery Jairovy nebo Proměnění.
Určitou subordinaci apoštolů můžeme spatřit v epizodě, kterou popisuje evangelista Jan: „Z těch, kteří přišli uctít na svátek, byli někteří Řekové. Přistoupili k Filipovi, který byl z Betsaidy galilejské, a prosili ho, říkajíce: Pane! chceme vidět Ježíše. Filip jde a říká to Ondřejovi; a potom Ondřej a Filip říkají to Ježíšovi“ (Jan 12:20-22). Filip nejde sám k Kristu, ale dělá to přes apoštola Ondřeje. To je docela pozoruhodné, i když samozřejmě nám to nedává důvody k tomu, abychom činili nějaké globální závěry.
Později apoštol Pavel v Listu Římanům napíše, že celý tento rozdíl není potřebný k tomu, abychom záviděli, intrikovali nebo usilovali o vyšší postavení, ale aby každý mohl vykonávat službu na tom místě, které mu určil Bůh, v souladu se schopnostmi každého: „A jak máme různá obdarování podle dané nám milosti, kdo má prorocké slovo, ať prorokuje podle míry víry; kdo má službu, ať setrvává v službě; učitel, ať v učení; napomínatel, ať napomíná; rozdávající, ať rozdává v jednoduchosti; vedoucí, ať vládne s horlivostí; dobrodinec, ať činí s radostí“ (Řím 12:6-8). Nezapomeňme také na podobenství o talentech, kdy pán domu dává služebníkům různé množství talentů, podle schopností každého.
Původně dvanáct apoštolů nejen vedlo Církev, ale také rozhodovalo o všech otázkách: organizaci eucharistických shromáždění, kázání, správě materiálních prostředků. Těchto prostředků se okamžitě ukázalo velmi mnoho, neboť nově obrácení křesťané přinášeli k nohám apoštolů veškerý svůj majetek. Samotných členů první křesťanské obce v Jeruzalémě bylo velmi mnoho. Skutky apoštolů svědčí, že po první kázání apoštola Petra v den seslání Svatého Ducha se k nim připojilo tři tisíce mužů. Ačkoli značná část z nich byli Židé rozptýlení, kteří přišli uctít v jeruzalémském chrámu, přesto i místních jeruzalémanů bylo nemálo.
Poměrně rychle v prvokřesťanské obci vzniklo pochopení, že pro její správu je potřebný určitý administrativní systém, který dostal svůj počátek ve zvolení sedmi apoštolů.
Takto o tom vypráví apoštol Lukáš: „V těch dnech, když se množili učedníci, došlo u Helenistů k reptání na Židy, že jejich vdovy byly opomíjeny při každodenním rozdávání potřeb. Tehdy dvanáct apoštolů, svolavše množství učedníků, řekli: není dobré, abychom my, opustivše slovo Boží, se starali o stoly. Proto, bratři, vyberte si z prostředku sebe sedm mužů osvědčených, naplněných Svatým Duchem a moudrostí: je postavíme na tuto službu; a my budeme neustále v modlitbě a službě slova. A to se líbilo celému shromáždění; a zvolili Štěpána, muže naplněného vírou a Duchem Svatým, a Filipa, a Prochora, a Nikanaora, a Timona, a Parmena, a Mikuláše Antiochijského, obráceného z pohanů; postavili je před apoštoly, a ti, pomodlivše se, vložili na ně ruce“ (Skutky 6:1-6).
V této schémě je pozoruhodné následující: za prvé, rozdělení funkcí, nebo druhů služby. Apoštolové mají setrvávat „v modlitbě a službě slova“, diakoni mají „se starat o stoly“. Za druhé, iniciativa zvolení diakonů vychází od apoštolů, ale nevolí je oni, ale obec. Za třetí, apoštolové konají svěcení diakonů – jako závěrečný akt celé procedury.
To také znamená, že měli právo konečného schválení zvolených kandidátů a mohli odmítnout jakéhokoli z nich. Také vidíme, že bez tohoto svěcení diakoni nemohli vykonávat svou službu, což znamená, že mělo sakrální význam, a ne jen funkční. Bezpochyby, diakoni již dříve přijali Tajemství Křtu, v němž na ně sestoupil Svatý Duch, ale pro diakonickou službu to se ukazuje jako nedostatečné. Je potřebná speciální (pokud to lze tak vyjádřit) milost, která byla dána jim skrze vložení rukou apoštolských.
Tato schéma zvolení a zasvěcení do stupně kněžství existovala ještě několik století, po nichž bylo vyloučeno zapojení obce do zvolení kandidátů na kněžství. Rudiemtem toho zůstalo volání „povězte“, které v našich časech obracejí k lidu při svěcení, a také slovo „axiōs“ (důstojný), které musí pronést přítomní v chrámu.
Židé rozptýlení, kteří z Jeruzaléma odcházeli do svých měst, nesli s sebou zvěst o novém učení, které tam slyšeli. Někdo se vracel domů již uvěřivší a pokřtěný, někdo to jen oznamoval jako zajímavou novinku. Proto apoštolové, kteří chodili po městech s kázáním, často již potkávali v těchto městech lidi, které nejprve nazývali „Kristovými učedníky“, a poté, počínaje
