Historie pravoslaví ve 2 minutách: Co je to Filioque?
Proč se kvůli jedné větě rozdělila církev?
Jen málokterý teologický termín měl na dějiny křesťanství tak dramatický dopad jako latinské Filioque, tedy „i Syna“. Jde o krátké doplnění do Nicejsko-konstantinopolského vyznání víry, které se původně recitovalo v celé církvi stejně: Duch Svatý „vychází z Otce“. Toto vyznání bylo potvrzeno na dvou prvních všeobecných koncilech a bylo nepřekročitelnou normou víry celého tehdejšího křesťanského světa.
V západní Evropě se však mezi 6. a 7. stoletím začala objevovat upravená verze Kréda, kde se říká, že Duch vychází „z Otce i Syna“ – ex Patre Filioque. Motivem této změny byla snaha podpořit učení o plném božství Krista v době, kdy Západ čelil různým herezím, které Kristovu božskou přirozenost zpochybňovaly. Teologové na Západě vnímali „Filioque“ jako způsob, jak vyjádřit jednotu a rovnost Syna s Otcem.
Východní církve však tento krok odmítly. Nejen kvůli samotnému obsahu, ale především kvůli tomu, že západní církev změnila závazný text vyznání víry jednostranně, bez svolání všeobecného koncilu. Východní otcové opakovaně zdůrazňovali, že jediným pramenem a příčinou Trojice je Otec – nikoli Otec „a Syn“ společně. Filioque podle nich narušuje jemnou rovnováhu mezi osobami Trojice, kterou definovali kapadočtí otcové, a vytváří dojem dvou „zdrojů“ božství.
Tento spor nebyl jen o teologii. Byl i o autoritě. Kdo má právo měnit závazný text Kréda? Je papežova autorita dostatečná k tak zásadní úpravě, nebo rozhodnutí musí znovu potvrdit celý křesťanský svět? Právě tato otázka stála v pozadí rostoucího napětí mezi Římem a Konstantinopolí. Filioque se tak postupně stalo symbolem hlubších rozdílů mezi Východem a Západem – rozdílů v teologii, církevní praxi i chápání autority.
Když v roce 1054 došlo k formálnímu rozkolu, Filioque patřilo k nejviditelnějším a nejvýbušnějším bodům konfliktu. Ačkoli nebylo jediným důvodem rozdělení, stalo se jeho ikonickým obrazem: jednou větou, která se stala hranicí mezi pravoslavím a katolicismem.
Dnes se o Filioque vede dialog jinak než ve středověku. Římskokatolická církev uznává, že původní znění Kréda bez Filioque je autentické a může být používáno – ostatně tak činí i v některých kontextech. Pravoslavná církev trvá na tom, že text vyznání víry je nepřepisovatelný a jeho změna bez koncilu byla neoprávněná. Přesto se moderní teologické rozhovory snaží ukázat, že rozdíl mezi „vychází z Otce“ a „vychází z Otce i Syna“ může mít v určitých výkladech blíže, než se zdá.
Historické rány však přetrvávají. Filioque zůstává jedním z nejznámějších příkladů toho, jak jediná věta dokázala proměnit společné dějiny, a připomíná, že v teologii často záleží i na tom, co se na první pohled zdá nepatrné.
SPN v této rubrice psal o sv. Mikuláši a jeho roli během prvního nicejsko koncilu.
