Bartoloměj přiznává chybu na Ukrajině, ale tomos nezruší
V rozhovoru pro francouzskou televizi metropolita Bartoloměj učinil řadu prohlášení ohledně ukrajinské církve, což může naznačovat, že si uvědomuje neúspěch svého projektu, ale nehodlá ustoupit.
Přeloženo z ukrajinské redakce SPN (autor: Kirilo Alexandrov)
Francouzská televizní stanice France Télévisions 7. září 2025 vysílala nedělní týdenní program Les Chemins de la Foi, věnovaný různým náboženstvím, od křesťanství po buddhismus. Tentokrát program obsahoval rozhovor s hlavou Konstantinopolské církve, patriarchou Bartolomějem. Některé z otázek se týkaly Ukrajiny. Než se však k tomuto tématu přesuneme, je nutné věnovat pozornost tomu, jak patriarcha Bartoloměj vidí místo svého sídla mezi místními pravoslavnými církvemi, a také jeho slovům o koncilu na Krétě v roce 2016.
O roli ekumenického patriarchy
Tazatel, protokněz Živko Panev: „Jaká je role ekumenického patriarchy? Je první mezi rovnými, nebo první bez rovných?“
Samotné znění otázky naznačuje, že v postavení Konstantinopolského patriarchátu panuje určitá nejednoznačnost. Na jedné straně pravoslavná eklesiologie vychází z faktu, že nejen primáti místních církví jsou si rovni mezi sebou, ale také všichni biskupové, kteří spravují své diecéze, jsou si rovni mezi sebou. V pravoslaví neexistuje taková posvátná hodnost jako římský papež, který je považován za nadřazeného všem biskupům a vládne jim.
Na druhou stranu, již asi sto let Konstantinopolský patriarchát tvrdí, že má nějaké výjimečné pravomoci, které nejsou vlastní žádnému z patriarchů, natož biskupům. Tato nová eklesiologie je formulována v díle současného šéfa americké arcidiecéze Fanar, arcibiskupa Elpidofora Lambrianidise. Nazývá se „První bez rovných“.
Odpověď patriarchy Bartoloměje ukazuje, že tento názor plně sdílí. Citát: „Primát Konstantinopole není jen prestižní titul. Ekumenický patriarchát má určité výsady, určité pravomoci, mohu-li to tak říct.“
„Faktem je, že konstantinopolský patriarcha požívá určitých privilegií, které ostatní primáti nemají. Z tohoto hlediska je první bez rovného. Tato privilegia patří pouze ekumenickému patriarchovi.“
Patriarcha Bartoloměj
To znamená, že patriarcha Bartoloměj tvrdí, že hlava konstantinopolského patriarchátu je jakýmsi římským papežem-lité, a pokud nepožívá statusu Kristova náměstka na zemi, pak má v každém případě taková práva, která nikdo jiný nemá. To je v rozporu s pravoslavným učením o církvi, kde nikdo nemá (a nemůže mít) žádné výlučné pravomoci. Je to stejné, jako kdyby jeden z apoštolů prohlásil ostatním, že „požívá určitých privilegií, které ostatní apoštolové nemají“. Takové fantazie nás mohou jen usmát. Ale z nějakého důvodu se nikdo neusmívá slovům konstantinopolského patriarchy. Mnozí věří, že má pravdu.
Církevní kánony hovoří pouze o možnosti primátu cti, což se redukuje na skutečnost, že jméno konstantinopolského patriarchy je uvedeno jako první po bohoslužbě v seznamu (diptychu) primátů místních církví.
Navíc i takový primát je v kánonech podmíněn politickými okolnostmi prvního tisíciletí, kdy existovala Východní římská říše s hlavním městem v Konstantinopoli.
Takže 3. pravidlo Druhého ekumenického koncilu říká: „Ať má konstantinopolský biskup přednost cti po římském biskupovi, protože toto město je nový Řím.“ Totéž se opakuje v 28. pravidle čtvrtého ekumenického koncilu: „Určujeme a nařizujeme primát nejsvětější církve téže Konstantinopole, nového Říma. Pokud jde o trůn starého Říma, otcové mu řádně dali přednost, protože to bylo vládnoucí město. A ze stejného popudu dalo sto padesát dalších zbožných biskupů stejné výsady nejsvětějšímu stolci nového Říma, spravedlivě soudíc: ať město, které se dočkalo pocty být městem krále a synklity, má stejné výsady jako starý Řím.“
Dnes zcela chybí podmínky, za nichž fungují pravidla určující výsady Konstantinopolské církve: Konstantinopol se z hlavního města mocné říše, z města „krále a synklity“, dávno proměnila v provinční muslimský Istanbul, který ani není hlavním městem Turecka.
Jediné, na co se zastánci teorie „první bez rovného“ mohou ve svých tvrzeních odvolávat, je rozhodnutí tureckých sultánů Osmanské říše. Učinili patriarchu Konstantinopole hlavou celého řeckého Milétu, tj. křesťanské obyvatelstvo rozlehlé Osmanské říše, která v různých historických obdobích zahrnovala prakticky všechny starověké patriarcháty. Skutečně existovaly doby (a byly poměrně dlouhé), kdy patriarchové Alexandrie, Jeruzaléma a Antiochie byli nezávislí jen nominálně, ale ve skutečnosti žili v Konstantinopoli s podporou konstantinopolského patriarchy a byli na něm zcela závislí. Je však nepravděpodobné, že by tyto historické okolnosti, které byly relevantní před mnoha staletími, mohly být základem pro dnešní nároky na primát.
Takové nároky však nejenže nejsou vznášeny, ale s jejich pomocí se konstantinopolští hierarchové snaží rozhodnout o osudu milionů věřících. Jedním z takových případů je Ukrajina. Než se však přesuneme k tématu Ukrajiny, je nutné analyzovat názor patriarchy Bartoloměje na Krétský koncil v roce 2016 a na otázku udělení autokefalie.
Otázka autokefalie a Krétský koncil
Myšlenka svolání celopravoslavného koncilu byla předložena asi před sto lety.
Jak je známo, ekumenické koncily byly v prvním tisíciletí zdržovány a ve druhém se zdálo, že pravoslavná církev ztratila schopnost řešit otázky své existence koncilním způsobem. Nahromadilo se však opravdu mnoho otázek: důležitých, naléhavých, vyžadujících koncilní porozumění a řešení. Koncil, který se konal na Krétě v roce 2016, však tyto otázky nevyřešil. A dokonce i tak naléhavá otázka, jako je postup pro udělení autokefalie, byla z programu vyloučena. V podstatě se krétský koncil měl sejít, za prvé, aby potvrdil stejnou teorii „prvního bez rovného“ se svou celopravoslavnou autoritou, udělil Konstantinopolskému patriarchátu výlučné pravomoci, a za druhé, aby otevřel dveře ekumenickým kontaktům, především s katolickou církví. Ale na poslední chvíli se na koncilu z různých důvodů odmítly zúčastnit čtyři místní církve a koncil se nestal panortodoxním jen tak de facto.
Patriarcha Bartoloměj však tuto skutečnost odmítá uznat i dnes, téměř o deset let později. Říká: „Bohužel se na koncilu na poslední chvíli odmítly zúčastnit čtyři sesterské církve, které se však úspěšně konaly s deseti církvemi. Chci věřit, že s Boží milostí a pomocí Ducha svatého jsme sestavili krásné texty. Přál bych si, aby byly co nejvíce rozšířeny, aby svět mohl těžit z jednotného hlasu pravoslaví, jak zazněl na krétském koncilu.“
Jak ale lze tvrdit o „jednotném hlasu pravoslaví“, když jen před pár vteřinami patriarcha připustil, že se ho odmítly zúčastnit čtyři místní církve? Navíc tyto čtyři církve převyšují deset, které se shromáždily na Krétě, co do počtu duchovních a věřících. Koncilní mysl se samozřejmě neměří počtem komunit v konkrétní místní církvi, ale neměří se ani aritmetickým počtem místních církví. Krétský koncil v roce 2016 nebyl úspěšný, ale patriarcha Bartoloměj nadále prohlašuje, že rozhodnutí přijatá tímto koncilem jsou závazná pro všechny, včetně těch církví, jejichž zástupci na Krétě chyběli.
Pokud jde o otázku udělení autokefalie, ve fázi přípravy koncilu byla z programu vyloučena, protože Konstantinopolský patriarchát trval na tom, že autokefalii může udělit pouze on bez ohledu na to, od které místní církve se nová církev oddělí. Ostatní církve s tím přirozeně nesouhlasily, protože by to znamenalo, že jakékoli schizmatické struktury v jakýchkoli místních církvích by mohly získat legalizaci rozhodnutím Konstantinopolského patriarchátu (což ve skutečnosti udělal Fanar na Ukrajině). A Konstantinopolský patriarchát zase nechtěl souhlasit s tím, aby autokefalie byla udělena na základě společného souhlasu všech církví.
Citát: „Ačkoli pouze Ekumenický patriarchát měl právo udělit autokefalitu, počínaje Ruskou církví, pak všechny balkánské církve. <…> Náš patriarchát navrhl, aby rozhodnutí učinil a podepsal ekumenický patriarcha sám a aby se na rozhodnutí podíleli i primáti ostatních církví a podepsali ho společně s ním.“
To znamená, že patriarchův návrh ostatním církvím v otázce udělení autokefalie se v podstatě nelišil od dosavadní praxe: rozhodnutí v každém případě činí Konstantinopol a ostatním primátům je přidělena role komparzistů. Není divu, že místní církve takový návrh nepřijaly.
Toto prohlášení (stejně jako mnoho předchozích) ukazuje: Patriarcha Bartoloměj je přesvědčen, že pouze on má právo udělit autokefalitu. Toto přesvědčení není na ničem založeno. Neexistují žádná kanonická pravidla, která by mu toto právo zajistila.
Historicky Konstantinopol skutečně udělil status autokefalie různým církvím. Je však třeba si zde uvědomit, že zaprvé téměř všechny tyto církve existovaly v zemích, které se osvobozovaly od jha Osmanské říše, jež podřizovala všechny křesťany nejen duchovní, ale i administrativní autoritě konstantinopolského patriarchy. A zadruhé, konstantinopolský patriarchát neuděloval ani tak autokefalii, jako spíše uznával již zavedený řád věcí (tj. samozvanou autokefalii). Navíc to někdy vyžadovalo mnoho let a desetiletí. Například tzv. bulharský rozkol trval více než 70 let.
Nemělo by se zapomínat, že autokefalii neudělil pouze konstantinopolský patriarchát. Například ruská církev udělila autokefalii Církvi českých zemí a Slovenska v roce 1961 a Pravoslavné církvi v Americe v roce 1970. Konstantinopol uznala první církev v roce 1998 formou opětovného udělení autokefalie, ale druhou dodnes neuznala.
Autokefalie Ukrajinské církve
A konečně, o autokefalii Ukrajinské církve. Samotná otázka byla formulována se znalostí věci. Takto zněla z úst protokněze Živka Paneva, člena eparchiální kanonické komise Arcidiecéze pravoslavných církví ruské tradice v západní Evropě (Moskevský patriarchát):
„V roce 2019 jste udělili tomos o autokefalie nové Pravoslavné církvi Ukrajiny. Nyní jsou na Ukrajině dvě pravoslavné církve: Pravoslavná církev Ukrajiny pod vedením metropolity Epifanija a Ukrajinská pravoslavná církev v čele s metropolitou Onufrijem. Proč bylo učiněno takové rozhodnutí?“
Kněz se ptá, proč byl tomos o autokefalie udělen „nové církvi“, zatímco „stará“ UPC existuje? Proč patriarcha Bartoloměj udělil autokefalii pouze části ukrajinských pravoslavných, a to poměrně malé? Patriarcha Bartoloměj však na tuto otázku neodpovídá. Místo toho začíná spekulovat o právu Ukrajinců na autokefalitu a právu Konstantinopolského patriarchátu ji udělit.
Citace: „Náš patriarchát pak toto rozhodnutí učinil v domnění, že Ukrajinská církev má právo na nezávislost, a to po četných odvoláních k Ekumenickému patriarchátu. Nejen v posledních letech, ale i mnohem dříve, ve 20. letech 20. století a dokonce i dříve.“ Zde se patriarcha Bartoloměj prozrazuje hlavou, ale to se vyjasní, jen když znáte historii.
Faktem je, že Ukrajinská církev se nikdy neapelovala na Konstantinopolský patriarchát s žádostí o autokefalitu. Dělali to pouze politici a také různé a velmi malé schizmatické skupiny, které Konstantinopolský patriarchát sám ve většině případů uznal za exkomunikované z Církve a přirozeně jim žádnou autokefalitu neudělil. Zmínka o 20. letech 20. století je obecně zvláštní, protože v té době o autokefalitu žádaly ukrajinské samosvěcené národy, které neměly vůbec ani jednoho biskupa. A najednou patriarcha Bartoloměj říká otci Živkovi Paněvovi, že na základě těchto žádostí nakonec udělil PCU autokefalii. V podstatě se tím diskredituje, i když možná existoval výpočet, že Panev nebyl příliš obeznámen s církevními dějinami Ukrajiny.
Dále patriarcha Bartoloměj v odpovědi na knězovu otázku vyprávěl o historii žádosti ukrajinských biskupů UPC na začátku 90. let s žádostí o udělení autokefalie. Ani to mu nedělá čest, protože každý ví, že tyto podpisy získal tehdejší kyjevský metropolita Filaret Denisenko za použití tvrdého autoritářského nátlaku. A když několik biskupů tyto podpisy stáhlo, byli vystaveni tvrdým represím.
Patriarcha Bartoloměj také znovu prohlásil právo Konstantinopolského patriarchátu udělit Ukrajině autokefalii, přestože pro to neexistují žádné důvody.
Další otázka se týkala problému schizmatu, který s udělením tomosu nezmizel.
Protokněz Živko Panev: „Od této autokefálie uplynulo šest let a pravoslavní na Ukrajině jsou stále rozděleni. Věříte, že nakonec bude dosaženo jednoty a jaká je podle vás cesta k ní?“
Otázka obsahuje špatně skrytou výčitku: jak je možné, že v letech 2018 a 2019 patriarcha Bartoloměj tvrdil, že RPC nedokázala mnoho let vyléčit rozkol na Ukrajině, a nyní tento problém svým moudrým rozhodnutím rychle vyřeší. Ale uplynulo šest let a rozdělení se jen prohloubilo. Co se pokazilo? A tady patriarcha Bartoloměj začal dělat prohlášení, která byla ještě nedávno nemyslitelná.
„Naším cílem je sjednotit všechny pravoslavné církve Ukrajiny, jak metropolitu Onufrija, tak metropolitu Epifanija, aby se sjednotily teoreticky i prakticky, staly se jednou místní církví a byly uznávány dalšími sesterskými pravoslavnými církvemi.“ - Patriarcha Bartoloměj
Zaprvé, od roku 2019 patriarcha Bartoloměj odmítá vůbec uznat metropolitu Onufryho za metropolitu Kyjeva. V roce 2022 prohlásil, že všichni hierarchové UPC jsou jacísi titulární biskupové, které on ze svého velkého milosrdenství a pokory stále toleruje na svém kanonickém území, tedy na Ukrajině. A jediným legitimním metropolitou Kyjeva je Sergej (Epifanij) Dumenko, kterému jsou podle patriarchy Bartoloměje podřízeny absolutně všechny pravoslavné obce Ukrajiny, i když s tím nesouhlasí.
A najednou mluví o UPC jako o skutečně existující církvi. To je něco zcela nového.
Zadruhé, patriarcha Bartoloměj chce, aby se UPC a PCU sjednotily do jedné místní církve, ačkoli dříve prohlásil, že se může jednat pouze o spojení PCU jednotlivých struktur UPC, jelikož PCU již existuje jako autokefální ukrajinská církev.
Zatřetí, buduje obrácenou posloupnost. Pokud dříve trval na tom, že PCU bude postupně uznána všemi místními církvemi, dnes říká, že nejprve by se měla sjednotit UPC a PCU a teprve poté místní církve uznají tuto jednotnou strukturu.
Patriarcha Bartoloměj dále ujistil, že zpoždění v uznávání autokefalie je zcela normální jev a že k němu dříve či později dojde. Pokud se dříve hovořilo o rychlém uznání PCU místními církvemi, dnes se uvádí, že by se proces mohl vlézt na desetiletí.
Co to všechno znamená
Všechno, co patriarcha Bartoloměj řekl francouzské televizi, by mohlo znamenat následující:
Zaprvé. Navzdory zjevnému neúspěchu projektu PCU, navzdory skutečnosti, že náboženská organizace Sergia (Epifania) Dumenka svým krutým zabíráním kostelů získala image „církve šrotu a Bulharů“, navzdory zhoršování církevního rozkolu na Ukrajině (což patriarcha Bartoloměj sám skutečně přiznal), Konstantinopol nemá v úmyslu ustoupit a bude ohýbat svou linii až do konce.
Chyba patriarchy Bartoloměje s projektem PCU je již všem zřejmá. Vlastně, podle jeho vlastních slov, že se pravoslavní Ukrajinci stále musí sjednotit, to sám přiznal.
Patriarcha je však bezmocný chybu napravit. Takový problém, kdy člověk není schopen své chyby napravit, se vyskytuje v životech mnoha lidí. Když se však takových chyb dopouští člověk, který si nárokuje status „prvního bez rovného“, tyto chyby ovlivňují životy milionů lidí a stojí je příliš draho.
Zadruhé. Odmítnutím zrušení Tomosu patriarcha Bartoloměj nepřímo potvrdil, že nemá v úmyslu svolat nějaký panpravoslavný koncil nebo schůzi k ukrajinské otázce, k čemuž ho vyzývají mnozí primáti nebo hierarchové místních církví.
Za třetí. Patriarcha Bartoloměj již nedoufá v pokračování procesu uznávání PCU místními církvemi. Skutečnost, že tomuto procesu nyní věnuje desítky let, velmi výmluvně svědčí: nikdo, kromě církví Řecka, Alexandrie a Kypru, PCU neuzná. A Fanar to pochopil. Troufněme si předpokládat: možná se dokonce dočkáme, jak jedna z nich své uznání stáhne, ne-li přímo, tak v zastřené formě. Například na hoře Athos některé kláštery, které dříve uznávaly PCU, nyní odmítají přijmout jejich „duchovenstvo“ a sloužit s nimi.
Za čtvrté. Změna rétoriky ohledně UPC a metropolity Onufrije patriarchou Bartolomějem by neměla nikoho uvést v omyl. Skutečnost, že nyní hovoří o existenci UPC a jejího primasa (kterého dříve označil za kanonicky neexistujícího), vůbec neznamená, že Fanar bude jakkoli respektovat názor UPC nebo se vyjádří na její obranu proti pronásledování ze strany ukrajinských úřadů. Ne, Konstantinopolský patriarchát bude i nadále vítat zničení UPC a ukazovat jí jedinou cestu ven – sjednocení s PCU.
Za páté. Rozhovor s patriarchou Bartolomějem je budíčkem pro Dumenka, Zoru a další vůdce organizace PCU. Navzdory prohlášením, že jim Tomos nebude odebrán, je změna rétoriky Konstantinopolského patriarchy již poměrně velká.
Fanar ve skutečnosti připustil, že v otázce sjednocení pravoslavných Ukrajiny (ve skutečnosti absence sjednocení) se vše vrátilo do stavu z roku 2018. A to znamená, že v otázce ukrajinské církve určitě dojde ke změnám. A není faktem, že budou ve prospěch Epifania.
