Srbská pravoslavná eparchie v Kosovu mezi nedůvěrou a nadějí
Starobylé monastýry ve Visokých Dečanech, Peći/Peje či v enklávách na jihu jsou dnes jedním z posledních pilířů srbské přítomnosti v Kosovu. Zatímco Priština eparchii obviňuje z nacionalistických ambicí a Bělehrad ji kritizuje za nedostatečnou loajalitu, místní věřící ji považují za jedinou instituci, která je neopustila ani v nejtemnějších časech.
V západokosovských podhůřích Prokletije, kde se starobylý monastýr Visoki Dečani skrývá mezi lesy a kamennými stěnami údolí, se dodnes setkává vše, co tvoří současné Kosovo: italští vojáci KFOR, turisté obdivující fresky, a mniši, kteří tu drží stráž nad vírou, pamětí i vlastním přežitím. Eparchie raško-prištinská, pod níž monastýr spadá, žije pod tlakem ze dvou stran.
V Prištině je vnímána jako nástroj srbského vlivu, zatímco část srbských politických kruhů jí vyčítá umírněnost a neochotu podřídit se státní politice. V očích kosovských Srbů však zůstává nejdůvěryhodnější institucí – podle průzkumů jí důvěřují mnohem více než politikům z obou metropolí, informuje server Balkan Insight.
Srbská komunita se od roku 1991 zmenšila na přibližně polovinu a v mnoha městech z ní zbyly jen jednotlivé rodiny. V Peći/Peje dnes žije jediná: kněz Dragan, jeho žena a dvě malé děti. Jejich dům stojí vedle kostela, chráněný vysokou zdí a policejní hlídkou. Ven chodí nenápadně, aby se vyhnuli provokacím. Hřbitov, opakovaně poničený, se nyní opravuje díky mezinárodním fondům. Přesto otec Dragan říká, že ho drží naděje, že kdysi živé chrámy kolem Peći/Peje budou jednou stát znovu.
V nedaleké Vitomirici žije Momirka Vukmirović, bývalá učitelka, která se po letech v exilu vrátila, aby obnovila místní kostel poškozený během válečných let. Dnes žije mezi albánskými sousedy, kteří ji navštěvují, pomáhají s nákupy a dokonce pomáhají s pracemi kolem kostela. Její příběh ukazuje, že soužití je možné – ale jen tam, kde politické napětí nechá prostor pro lidskost.
Napětí však zůstává vysoké. Po útoku v Banjskoj v roce 2023, při němž ozbrojená skupina napadla kosovské policisty a následně se ukryla v areálu místního kláštera, se pozornost opět obrátila k eparchii. Ta okamžitě vpustila kosovské i evropské vyšetřovatele, aby potvrdila, že se na útoku nepodílela. Nález několika odhozených zbraní po útočnících podezření rozptýlil, avšak eparchii to vysloužilo kritiku nacionalistických kruhů v Srbsku.
Přitom právě mniši v minulosti často zastávali roli ochránců civilistů – včetně Albánců. V roce 1999 ukryl otec Sava Janjić v klášteře více než dvě stě místních obyvatel před násilím bělehradských sil. Někteří z nich, jako Šaban Brucaj, se dodnes vracejí poděkovat, i když to ve své komunitě vyvolává nelibost.
Srbská pravoslavná eparchie tak dnes stojí na rozhraní dvou světů – mezi podezřením a důvěrou, mezi politickým tlakem a duchovní službou, mezi historií a přítomností. Uvnitř klášterních zdí panuje ticho, jež kontrastuje s bouřemi venku. A mnozí věřící opakují, že mniši tu byli dávno před dnešními vládci – a budou tu i po nich. Kláštery tak dál tiše čekají, až nad Kosovem jednou ustane i tato bouře.
SPN nedávno zveřejnila článek o slovu srbského patriarchy Porfirije, podle něhož Boží království vyrůstá z víry a trpělivosti.
