Útok na pravoslavný chrám v Záhřebu – dojmy pravoslavného Záhřebčana
V noci z 22. na 23. dubna 2026 došlo v Záhřebu k útoku na katedrální chrám Srbské pravoslavné církve. Člen této farnosti, Marko Princ, poskytl svůj pohled na událost.
Redakce SPN v Srbsku požádala Marka Prince, zatím jediného blogera v Chorvatsku, který se věnuje popularizaci pravoslaví, aby nám sdělil své dojmy a situaci na místě. Marko Princ byl před svým křtem v pravoslavné církvi katolickým knězem. Nyní je jedním z členů farnosti katedrálního chrámu Proměnění Páně v Záhřebu. Následující text je jeho stanoviskem k nepříjemné události, o níž jsme informovali.
Včera nás zastihla zpráva, že se předchozí noc odehrál útok na pravoslavný katedrální chrám v samotném centru Záhřebu. Pachatel, který byl brzy zadržen, házel židle z nedaleké kavárny na vstup do kostela a rozbil více než sto let starou vitráž nad dveřmi chrámu. Dnes ráno jsem se vydal navštívit napadený chrám, ke kterému sám patřím.
Všechno bylo klidné. Ranní bohoslužba proběhla pokojně jako každý den, s několika přítomnými lidmi jako obvykle, kostelní prodavač pracoval ve svém kiosku a jen přítomnost řemeslníka, který opravoval sklo u vstupu, poukazovala na nepříjemnou událost. V samotném chrámu i kolem něj panoval obyčejný záhřebský jarní den.
Strávil jsem krátký čas s knězem, byl klidný a pokojný. Jak se cítím já, jako věřící tohoto chrámu?
Jakmile dorazila zpráva o útoku, různí státní představitelé, politici a veřejné osobnosti se ozvali se svými očekávanými komentáři. Pro mě jako věřícího a teologa se však objevuje zcela jiná perspektiva na takové události – perspektiva duchovní. Jaký duchovní boj se za takovými incidenty odehrává?
Každý vyšetřovatel si při zkoumání nějaké události klade otázku: kdo z ní má prospěch? Čí cíle se takovým vandalským útokem naplňují? Jako křesťan, který se snaží nahlížet vše z duchovní perspektivy, jasně vidím, že ďábel, nepřítel lidstva, je poslední instancí, která z takových výstřelků těží. Samotné jeho jméno, diabolos v řečtině, znamená ten, kdo rozděluje, kdo vnáší rozkol. Je zřejmé, že má zájem zasévat rozdělení mezi obyvatele tohoto města, obracet lidi různých vyznání a národností proti sobě a šířit neklid a strach. Nakonec má rád, když jsou svatá místa Boží přítomnosti mezi lidmi znesvěcena.
A záhřebský pravoslavný chrám je právě takovým místem – místem Boží milosti a slitování v tomto městě. Každé ráno i večer se zde přinášejí modlitby Bohu za celý svět. Každý den od rána do večera sem přicházejí lidé všech vyznání, věřící i nevěřící, turisté i poutníci, aby si chrám prohlédli, pomodlili se, zapálili svíci a vylili své duše před Bohem v nadpozemské atmosféře tohoto svatého místa.
Boží přítomnost na tomto místě je zřejmá i v dalším detailu, kterého si mnozí nevšímají: záhřebský chrám shromažďuje lidi všech národů, ras a vyznání v tomto městě. Když se podíváte na věřící na nedělní liturgii, uvidíte vedle pravoslavných Srbů i Chorvaty – jak ty, kteří přešli k pravoslaví, tak i ty, kteří nepřešli, nejčastěji katolíky, ale kteří milují pravoslaví a duchovnost naší církve. Rusové a Ukrajinci zde stojí spolu v této těžké době. Řekové, Romové, Arabové, afričtí migranti – lze říci, že jde o jedno z etnicky a nábožensky nejrozmanitějších míst ve městě. Občas zde uvidíte i lidi v římskokatolickém duchovním oděvu – kněze, řeholnice, dokonce i některého biskupa.
Samozřejmě, neviditelným zlým silám něco takového vadí, zvláště v tomto politicky napjatém regionu. Vadí jim lidé, kteří se shromažďují ve společenství kolem Boha v Jeho svatém chrámu.
V tom vidím hlubší duchovní kořeny i častých verbálních útoků na naši církev v různých médiích a ze strany různých, naštěstí okrajových organizací, které mohou k takovým incidentům přispívat.
Když jsem se přibližoval k pravoslaví, mimo jiné jsem ho srovnával s jinými křesťanskými vyznáními a všiml jsem si, že se pravoslaví v jednom ohledu výrazně odlišuje – množstvím útoků a pronásledování. Ano, i jiné křesťanské komunity byly v historii pronásledovány. Zde v Chorvatsku se pravidelně zaznamenávají vandalské útoky i na římskokatolické kostely a sakrální objekty, ale protože je římskokatolická církev většinová, často to „zapadne“. Žádná nepravoslavná komunita však nebyla pronásledována tak systematicky a celistvě jako pravoslavná církev. Připomeňme, že v době největšího rozkvětu křesťanského Západu byl pravoslavný Východ pod nadvládou Arabů, Turků a Mongolů a že ve 20. století bylo prakticky celé pravoslaví – kromě malé oázy v Řecku a řecké části Kypru – pod vládou agresivního komunismu.
To vše je potvrzením, že jsme na správné cestě, protože nám Kristus neslíbil nic jiného než pronásledování. Je důležité, abychom jako Kristovi následovníci rozpoznali hlubší duchovní kořeny takových incidentů a neobraceli svůj hněv proti lidem, ale proti silám zla, protože náš boj není proti tělu a krvi, ale proti mocnostem, proti silám, proti vládcům temnoty tohoto světa, proti duchovním silám zla v nebeských oblastech (Ef 6,12). Takové chvíle jsou ideální k naplnění Kristova přikázání: „Já vám však pravím: milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny svého Otce, který je v nebesích, neboť on dává svému slunci vycházet nad zlými i dobrými a sesílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé.“ (Mt 5,44–45)
Dříve SPN informoval o tom, že patriarcha Srbska vyzval světové lídry, aby ochránili Srby v Kosovu.
