Vydali jsme se na Noc kostelů: Praha skrývá poklady v každé uličce
Šest kostelů, devět set let dějin a jedna večerní procházka Prahou – reportáž redakce SPN z Noci kostelů.
Noc kostelů otevřela v Praze dveře desítek chrámů napříč vyznáními a staletími. Vydali jsme se na pouť městem a navštívili šest kostelů – od pravoslavné katedrály na Novém Městě přes gotické a barokní skvosty až po Staroměstské náměstí.
Z pravoslavných chrámů byly v oficiálním programu Noci kostelů v Praze uvedeny katedrální chrám svatých Cyrila a Metoděje a chrám Narození Přesvaté Bohorodice v Malé Chuchli. Katedrální chrám nabídl komentované prohlídky, přednášku o pravoslavné církvi za Protektorátu, panychidu za oběti heydrichiády a závěrečné ztišení při svíčkách. Chrám v Malé Chuchli připravil večerní bohoslužby dle řecké tradice s byzantskými zpěvy a přednášku o byzantské duchovní hudbě. Napříč republikou se Noci kostelů zúčastnily i další pravoslavné chrámy. Škoda, že v hlavním městě zůstala pravoslavná přítomnost zastoupena pouze dvěma chrámy , přestože Praha skrývá mnoho míst spojených s pravoslavnou historií, která si zaslouží pozornost.
Naši noční pouť jsme začali tam, kde pro nás bylo přirozené začít – v katedrálním chrámu svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Tato barokní stavba z let 1730–1736 je od roku 1935 hlavním chrámem české pravoslavné církve a v rámci Noci kostelů zde probíhala komentovaná prohlídka. Průvodci přibližovali návštěvníkům jak historii ikonografie a liturgického prostoru, tak události roku 1942, kdy se právě zde odehrál jeden z nejdramatičtějších okamžiků novodobých českých dějin. Sedm československých parašutistů, kteří provedli atentát na Reinharda Heydricha, se zde ukrývalo a nakonec zahynulo v nerovném boji s přesilou nacistických vojáků. Duchovní chrámu – biskup Gorazd, kněží Václav Čikl a Vladimír Petřek a laik Jan Sonnevend – za pomoc výsadkářům zaplatili životem a dnes jsou uctíváni jako svatí novomučedníci čeští. Sestoupení do krypty však umožněno nebylo, jelikož byl historický památník uzavřen.
Hned za rohem, jen několik desítek metrů od katedrály, na nároží Resslovy a Dittrichovy ulice, stojí kostel svatého Václava na Zderaze – gotický klenot z druhé poloviny 14. století, dnes v péči Církve československé husitské. Málokdo ví, že tento chrám byl součástí středověké osady Zderaz, jejíž první zmínka pochází již z roku 1115. Oba chrámy – sv. Cyrila a Metoděje i sv. Václava – tak stojí na téže posvátné skále nad Resslovou ulicí jako němí svědkové více než devíti set let křesťanského života na tomto místě.
Od Zderaze jsme se vydali podél Karlova náměstí – a nelze přejít, aniž by člověk nezvedl hlavu k mohutné fasádě kostela svatého Ignáce z Loyoly na jeho severovýchodním rohu. Raně barokní trojlodní bazilika z let 1665–1678 postavená jezuity podle vzoru mateřského chrámu Il Gesù v Římě zaujme už zvenku – průčelí se osmi sochami jezuitských světců a zlatými iniciálami AMDG na soše sv. Ignáce ve vrcholu štítu je jedním z nejokázalejších projevů jezuitského baroka v Praze. Uvnitř pak uchvátí bohatá štuková výzdoba a řada bočních kaplí s oltáři. Kostel je dnes v péči jezuitů a slouží jako centrum akademické farnosti.
Od sv. Ignáce jsme se vydali přes Václavské náměstí a dál do Starého Města, kde nás čekal Týnský chrám – kostel Panny Marie před Týnem, jehož dvě gotické věže tyčící se do výšky 80 metrů jsou jednou z nejznámějších dominant Prahy. Stavba probíhala od poloviny 14. století a v husitské době byl Týnský chrám jedním z předních chrámů strany podobojí. Kázal zde Jan Rokycana, blízký spolupracovník krále Jiřího z Poděbrad, jehož srdce je v chrámu pohřbeno. Interiér v noci působí neobyčejně – barokní oltáře, cínová křtitelnice z roku 1414 jako nejstarší a největší v Praze, i náhrobní kámen astronoma Tychona Braheho.
Z Týnského chrámu byl jen krátký přesun přes Staroměstské náměstí ke kostelu svatého Mikuláše, barokní stavbě Kiliána Ignáce Dientzenhofera z let 1732–1737, dnes v péči Církve československé husitské. Pro nás jako pravoslavné médium má toto místo zvláštní přitažlivost: v letech 1870 až 1914 sloužil chrám pravoslavným věřícím – převážně ruské komunitě – a byl tak po několik desetiletí jediným pravoslavným místem bohoslužby v Praze. Připomíná to i velký lustr ve tvaru carské koruny, darovaný chrámu ruským carem Mikulášem II. v roce 1880 a dodnes zavěšený v interiéru.
Naši pouť jsme zakončili u kostela Nejsvětějšího Salvátora v Klementinu na Křižovnickém náměstí, přímo u Karlova mostu. Jedna z nejcennějších raně barokních staveb v Praze, budovaná od roku 1578 jako hlavní jezuitský chrám v Čechách, na návštěvníka zapůsobí už od prvního pohledu – průčelí se čtrnácti pískovcovými sochami svatých od Jana Jiřího Bendla s výhledem přímo na Karlův most a noční Vltavu patří k nejkrásnějším pohledům, které Praha v noci nabízí. Ke kostelu Nejsvětějšího Salvátora těsně přiléhá také katedrála svatého Klimenta, do které jsme rovněž zavítali. Dnes je celý areál centrem akademické farnosti pod vedením Tomáše Halíka.
Noční Praha je jiná Praha. Kostely bez davů turistů, při tlumeném světle svíček a lamp, otevírají svůj vnitřní prostor jinak než ve dne. Noc kostelů ukázala, jak hustou vrstvou křesťanských dějin je Praha prostoupena. Bylo by krásné, kdyby se v příštích letech do oficiálního programu Noci kostelů v Praze zapojilo více pravoslavných chrámů – vždyť Praha má co nabídnout i z této tradice.
