Historie panychidy za oběti heydrichiády v chrámu sv. Cyrila a Metoděje
Jak vznikla tradice panychidy za oběti heydrichiády a kdo ji po desetiletí udržoval? V tomto článku se věnujeme historii pietního aktu u katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze od konce druhé světové války až do roku 1995.
Dne 27. května 1942 provedli příslušníci parašutistických skupin Anthropoid a Silver B atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Heydrich zemřel na následky zranění 4. června téhož roku a nacistický aparát reagoval s nemilosrdnou důsledností: vyvraždil Lidice, zničil Ležáky a zahájil masové represe, jimž padly za oběť tisíce lidí. Sedm parašutistů — příslušníků skupin Anthropoid, Silver A a Silver B — se mezitím ukrývalo v kryptě pravoslavného katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici. Úkryt jim zajistilo vedení pražské pravoslavné obce: biskup Gorazd (Matěj Pavlík), farář Václav Čikl, kaplan ThDr. Vladimír Petřek a předseda sboru starších Jan Sonnevend. Biskup Gorazd (Matěj Pavlík) se o ukrývání parašutistů dozvěděl až s několikadenním odstupem. Když byl úkryt prozrazen, rozhodl se převzít veškerou odpovědnost na sebe.
Dne 18. června 1942 obklíčily chrám jednotky SS a gestapa. Po několikahodinovém boji padli tři parašutisté na kůru, zbývající čtyři volili smrt v kryptě vlastní rukou — žádný z nich nebyl zajat živý. V září 1942 byli v Kobylisích zastřeleni biskup Gorazd, farář Václav Čikl, kaplan Vladimír Petřek a předseda sboru starších Jan Sonnevend. Nacistická správa vzápětí Pravoslavnou církev v českých zemích úředně rozpustila, veškerou náboženskou činnost zakázala, církevní majetek zkonfiskovala a řadu jejích členů odvlekla do koncentračních táborů, především do Mauthausenu.
Mezinárodní vojenský soud v Norimberku tuto perzekuci po válce označil za nejtěžší úder zasazený jakékoliv církvi v celém protektorátu — těžší než cokoliv, čím prošla církev katolická, evangelická nebo jakákoliv jiná. Právě v tom tkví klíč k pochopení toho, proč se Pravoslavná církev po osvobození v roce 1945 stala přirozenou a neodvozenou nositelkou pietní tradice 18. června. Nešlo jen o soucítění s padlými vojáky — byli to její vlastní mučedníci, její vlastní chrám, její vlastní dějiny. Tuto odpovědnost přijala okamžitě, dříve, než ji k tomu kdokoliv vyzval, a dříve, než se u chrámu objevila jediná světská instituce.
1945–1947: počátky tradice
Bezprostředně po osvobození Prahy byl katedrální chrám sv. Cyrila a Metoděje v neutěšeném stavu — Němci jej proměnili ve skladiště nábytku ze škol přeměněných na polní nemocnice, okna byla pobita, prostory zpustošeny. Teprve od poloviny června 1945 bylo možné chrám vůbec využívat, přičemž mnoho oprav zůstávalo před pražskou farní obcí i nadále. Časopis Hlas pravoslaví zaznamenal ve svém prvním poválečném čísle, že dne 17. června 1945, v předvečer třetího výročí boje v kryptě, se v přeplněném chrámu za přítomnosti oficiálních osobností konala slavnostní panychida — nikoliv pietní slavnost s věnci a vojenskými poctami, nýbrž bohoslužebný akt za zemřelé v pravoslavné tradici.
V roce 1946 se panychida za padlé parašutisty uskutečnila 16. června; volba tohoto data byla podmíněna přítomností předsedy Sovětu pro záležitosti pravoslavné církve G. G. Karpova, jenž tehdy pobýval na oficiální návštěvě Československa. Panychida se konala bezprostředně po liturgii a podle dobového svědectví ji sloužili vladyka Jelevferij a vladyka Sergij za spolusloužení četného duchovenstva.
Páté výročí v roce 1947 přineslo první velkou proměnu formátu. Dne 18. června 1947 se od 19 do 20 hodin konala v katedrálním chrámu pietní slavnost k uctění památky všech sedmi parašutistů, biskupa Gorazda, faráře Čikla, kaplana Petřka, předsedy Sonnevenda a dalších 256 obětí heydrichiády. Panychidu sloužil arcibiskup pražský a český Jelevferij, exarcha Moskevské patriarchie v ČSR. V rámci slavnosti pronesl projev předseda Ústavodárného národního shromáždění Josef David, přítomen byl primátor Prahy JUDr. Václav Vacek a divizní generál Miroslav Miklík. Slavnost byla zakončena položením věnců, státní hymnou a slavnostním pochodem před chrámem.
Pozoruhodným rysem jubilejního roku 1947 byla i změna v organizaci slavnosti: zatímco dosud zajišťovala vzpomínkové bohoslužby výhradně pravoslavná církev, poprvé se na přípravě podílely rovněž státní instituce. Slavnost se konala pod záštitou hlavního města Prahy a ve spolupráci pravoslavné církve s celou řadou institucí a korporací — Obvodní radou osvětovou pro Prahu I–VI, Obvodní radou pro Prahu I–VI, Posádkovým velitelstvím Velké Prahy, 1. krajem Svazu brannosti, Ředitelstvím pošt v Praze, Ředitelstvím státních drah v Praze, Československým Červeným křížem, Sborem národní bezpečnosti, Československou obcí legionářskou, Svazem národní revoluce, Svazem osvobozených politických vězňů, Československou obcí sokolskou, Svazem DTJ, Českým Orlem, Svazem dobrovolného hasičstva, Junákem a Svazem české mládeže.
Téhož roku, při příležitosti státního svátku 28. října a 29. výročí vzniku Československa, byla u průčelí chrámu odhalena pamětní deska věnovaná parašutistům a jejich pomocníkům. Slavnostního aktu se zúčastnil ministr národní obrany generál Ludvík Svoboda, který ve svém projevu připomněl hrdinství parašutistů, historii heydrichiády i její tragické následky a vyzval národ, aby na jejich oběť nezapomněl. Zvláště pak vyzdvihl roli představitelů pravoslavné církve slovy:
„A tu se setkáváme s dalšími jmény hrdinů z domácí fronty, kteří podali našim statečným hochům ze zahraničí pomocnou ruku ve chvíli nejtěžší. Byli to zejména čtyři stateční mužové, představitelé české pravoslavné církve: biskup Gorazd, farář Václav Čikl, kaplan Dr. Vladimír Petřek a předseda sboru starších Jan Sonnevend, kteří z opravdového slovanského vlastenectví i náboženského přesvědčení poskytli parašutistům úkryt v této památné svatyni. Jejich jména vstoupila do historie národa zároveň se jmény hrdinných parašutistů. Poskytli parašutistům úkryt a pomoc v době, kdy mučení a smrt číhala na každého opravdového Čecha. Jejich rozhodnutí a čin byl rozhodnutím a činem celého národa: nevydat Němcům hrdinné mstitele za žádnou cenu, ať se děje cokoliv." úryvek z proslovu Ludvíka Svobody z časopisu Hlasu pravoslaví číslo 9 ročník 1947
1948–1970: útlum a mezery v pramenech
Z ročníků 1947 a 1948 Hlasu pravoslaví vyplývá, že panychida 18. června se stala pravidelnou součástí církevního roku pražské katedrální obce. Rok 1949 je pak prvním rokem, z nějž bezprostřední zmínka o konání slavnosti v dostupných číslech časopisu chybí. Přesná příčina není jasná; je však třeba připomenout dobový kontext — únorový převrat 1948 nastolil komunistický režim, jenž systematicky omezoval veřejnou náboženskou aktivitu a církevní tisk podřizoval dohledu státu. Je možné, byť jde o domněnku, nikoli o prokázaný fakt, že slavnost proběhla, avšak z opatrnosti nebyla zveřejněna.
V následujících dvou desetiletích se panychida 18. června v Hlasu pravoslaví zmiňuje jen okrajově.
Zvláštní kapitolou je rok 1961, připomínající 19. výročí boje v kryptě, kdy Praha hostila Jeho Svatost Jefréma II., patriarchu-katolikose gruzínské pravoslavné církve. Dne 18. června sloužil patriarcha Jefrém II. společně s metropolitou českým Janem a delegacemi dalších pravoslavných církví liturgii v katedrálním chrámu, po níž byla sloužena panychida za vladyku mučedníka a jeho druhy. Přítomnost hierarchů z mnoha pravoslavných církví dodala výroční slavnosti mezinárodní a ekumenický rozměr: památka 18. června přesáhla hranice české pravoslavné církve a stala se záležitostí celého pravoslavného společenství.
Dobové svědectví zachycuje Hlas pravoslaví těmito slovy:
„Vzpomínali jsme toho dne na smutné devatenácté výročí dobývání chrámu fašistickými hitlerovci, kdy v něm vše bylo zneuctěno a zničeno. Po 18. červnu a 4. září 1942, po popravě vladyky-mučedníka Gorazda, duchovních otců V. Čikla a dr. Vlad. Petřka, br. J. Sonnevenda, rodiny br. V. Ornesta a jiných bratří a sester, byla naše malá, téměř neznámá církev okupanty zakázána. Ale všemohoucí Pán nedal zahynout ani malému stádci, ani těm, kdož ve zbožnosti a modlitbách vytrvávali až do chvíle osvobození. Jen pouhých devatenáct let uplynulo a chrám byl v den výročí ponížení a zneuctění svědkem bohoslužby, které by se tehdy nikdo nenadál. Po bolu a utrpení vzdávali jsme dnes díky Bohu za jeho dobrodiní a ochranu a že nás všechny shromáždil ze všech pravoslavných církví k modlitbám a odsouzení války jako díla ďábelského a nejtěžšího hříchu člověka." úryvek z časopisu Hlasu pravoslaví číslo 6-7 ročník 1961
Mezi lety 1949 a 1970 je tedy v Hlasu pravoslaví jen málokdy vzpomínáno, že se konala nějaká panychida či pietní akt. Teprve v roce 1971 nacházíme zmínku, že panychidu sloužil metropolita Dorotej v doprovodu pražského duchovenstva, zatímco světský pietní program zajišťoval, Svaz protifašistických bojovníků.
Rok 1972 přinesl třicáté výročí boje v kryptě, avšak v Hlasu pravoslaví se nenachází žádná zmínka o velkých oslavách tohoto výročí ani o státních poctách — pouze krátký odstavec konstatující:
„K 30. výročí dobývání našeho chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici 9 v Praze 2 byla v modlitbě vzpomenuta hrdinná smrt parašutistů."
Skupinka pražských věřících téhož roku odjela k výroční liturgii do Kroměříže a navštívila Olomouc, kde si připomněla, že před třiceti lety byl popraven olomoucký rodák ThDr. Vladimír Petřek.
V roce 1974 byla v den 32. výročí, 18. června, skromnou vzpomínkou u pamětní desky na katedrálním chrámu uctěna památka hrdinných parašutistů, kteří padli v kryptě roku 1942; po pietním aktu byla odsloužena panychida. V roce 1981 bylo u katedrálního chrámu položeno pouze pět věnců. Nejprve bylo přistoupeno k položení věnců, poté byla odsloužena panychida, a téhož roku se konal i duchovní koncert k uctění památky hrdinů, který přednesl pěvecký sbor katedrály sv. Cyrila a Metoděje.
V roce 1982 pietní akt u památníku odboje proti fašismu při pražské katedrále připravila, jako každoročně, organizace Svazu protifašistických bojovníků v Praze 2. V jeho rámci položili bílý věnec k památníku i duchovní pravoslavné církve — kancléř MR J. Šuvarský, A. J. Novák, R. Pulec a P. Homečko. Po pietním aktu byla v katedrále odsloužena panychida za padlé bojovníky, při níž promluvil kancléř Šuvarský. Zde je poprvé napsáno, že se na organizaci akce každoročně podílel Svaz protifašistických bojovníků. Také v tomto případě je však třeba upozornit, že takto souvislou každoroční organizaci pietního aktu nelze na základě dochovaných čísel Hlasu pravoslaví jednoznačně doložit — v některých letech časopis zaznamenává pouze konání panychidy bez zmínky o kladení věnců, v jiných naopak kladení věnců po čem následovala panychida, jindy za celý rok není žáná zmínka.
Dne 18. června 1987 se konalo kladení věnců u katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje u příležitosti 45. výročí hrdinného boje parašutistů, kteří spáchali atentát na Heydricha. Po kladení věnců se v chrámu za velké účasti veřejnosti konala panychida za oběti fašismu a prohlídka krypty.
Z uvedeného je patrné, že se počátkem 80. let panychida začala vracet do podoby každoročně organizované součásti oficiálního vzpomínkového programu.
1995: obnovení oficiálního rozměru
Rok 1995 přináší nejpodrobnější dochovaný popis pietní tradice a zároveň poslední doklad ze sledovaného období. Zpráva výslovně uvádí, že se dne 18. června 1995 konala panychida za oběti útoku na katedrální chrám sv. Cyrila a Metoděje, a to jako každý rok od konce druhé světové války. Pramen zde tedy tvrdí, že konání panychidy mělo mít každoroční charakter. Na základě vlastního badatelského výzkumu se nám však nepodařilo dohledat zmínku o panychidě v každém jednotlivém čísle časopisu mezi lety 1945 a 1995 — zejména mezi lety 1949 a 1970 jsou zmínky jen sporadické a ve většině čísel je nedohledáme. To však neznamená, že se panychida v daných letech nekonala. Je možné, že tehdejší komunistický režim cenzuroval obsah vydávaného časopisu a nepřál si, aby byli hrdinové heydrichiády veřejně připomínáni a oslavováni, a zprávy o panychidě proto z publikovaného obsahu vypadávaly, i když se samotná bohoslužba fakticky konala — jde však pouze o domněnku, nikoli o prokázaný fakt.
Popis pietní akce z roku 1995 zachycuje událost, jejíž rozsah a oficiální charakter výrazně přesahuje vše, co je pro předchozí desetiletí v Hlasu pravoslaví doloženo. Bohoslužba byla sloužena za pokoj duší popravených duchovních otců Václava Čikla a Vladimíra Petřka, bratra Jana Sonnevenda, sedmi parašutistů ukrytých v kryptě chrámu a k uctění mučednické oběti sv. Gorazda, prvního biskupa obnovené pravoslavné církve v Československu. Před samotnou panychidou položili věnce k pamětní desce ministr obrany Vilém Holáň, zástupci Prezidentské kanceláře, Magistrátu hl. m. Prahy, Parlamentu a organizace Bojovníků za svobodu. Samotného pietního aktu se dále účastnili vysocí vojenští představitelé, členové diplomatického sboru, Hradní stráže, Sokola a dalších organizací; mezi přítomnými byla také dcera duchovního otce Vladimíra Petřka a sestra velitele parašutistů Adolfa Opálky.
Podle našeho výzkumu jde o první doloženou akci od roku 1947, která svým rozsahem, oficiální účastí státních a vojenských představitelů i mírou společenské pozornosti odpovídá tomu, co bylo v Hlasu pravoslaví zaznamenáno k pátému výročí právě v roce 1947. Mezi lety 1947 a 1995 se tedy dle dostupných čísel Hlasu pravoslaví nepodařilo dohledat žádnou akci srovnatelného rozměru — pietní vzpomínka měla po většinu tohoto období skromný, převážně církevní charakter bez širší státní účasti.
Právě v roce 1995 iniciovali Eva Šuvarská a otec Jaroslav Šuvarský, tehdejší představený katedrály, vybudování Národního památníku obětem heydrichiády jako místa smíření a poutního místa při katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje.
Ke stejnému roku se váže i další pietní akce spjatá s odkazem sv. biskupa Gorazda. Dne 1. června 1995 se v Horních Počernicích, v domě, kde biskup Gorazd bydlel, konalo shromáždění připomínající jeho odkaz, uspořádané Církví československou husitskou. Ekumenické pobožnosti se účastnili zástupci církve evangelické, metodistické a bratrské a promluvil na ní ThDr. Jaroslav Šuvarský; věnce a kytice položili i zástupci obce v čele s místostarostou panem Kádnerem. Připomínka se konala u pamětní desky na domě, odkud byl Gorazd 25. června 1942 odveden gestapem, a u nově zbudovaného pomníku v obecním parku.
Od roku 1995 jsme svědky každoroční panychidy a pietního aktu u katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje. V posledních deseti až patnácti letech došlo k jediné změně, a to organizačního rázu: zatímco dříve předcházelo kladení věnců panychidě, dnes je pořadí obrácené — panachida se slouží jako první a kladení věnců následuje až po ní.
Závěr
Přehled půlstoletí od roku 1945 do roku 1995 ukazuje, že ať už měla vzpomínka na oběti heydrichiády v jednotlivých letech podobu velké státní slavnosti, skromného kladení pěti věnců, nebo bohoslužby bez jakékoli světské účasti, jedna konstanta se nemění: paměť 18. června nesla po celou dobu pravoslavná katedrála sv. Cyrila a Metoděje a její duchovenstvo. Byla to právě pravoslavná církev, kdo tuto tradici v roce 1945 založil, kdo ji udržoval i v obdobích, kdy o ni stát nejevil zájem, a kdo ji nakonec v roce 1995 dovedl k trvalé institucionální podobě, jejímž vyústěním je dnešní Národní památník obětem heydrichiády a každoroční panychida s pietním aktem u katedrálního chrámu.
