Máme litovat zániku impérií?

Dnes 09:06

Autor: o. Jiří Táborský

Ilustrační foto: AI

„On mění časy i doby, sesazuje krále a ustanovuje krále.“ (Dan 2,21)

Prorok Daniel sledoval střídání říší uprostřed dějin, které nešetřily národy ani jejich svatyně. A přece nad velikostí pozemských mocností rozeznával vládu Boží. O staletí později apoštol Pavel v Athénách řekne, že Hospodin určil národům časy a hranice jejich přebývání, „aby hledali Boha, zda by se ho snad mohli dopátrat a nalézt ho“ (Sk 17,26–27). Zde se otevírá měřítko, jímž má křesťan poměřovat dějiny: pomáhá to, co budujeme a hájíme, člověku nalézt Boha?

V minulosti národů skutečně můžeme rozeznávat působení Prozřetelnosti. Obrácení panovníků, konec pronásledování, stavba chrámů, šíření evangelia — to vše si zaslouží vděčnou paměť. Církev uchovává svědectví o Boží pomoci lidem, na jejichž rozhodnutích závisely osudy celých zemí. Uznání Prozřetelnosti však neznamená posvěcení každého panovníkova činu. Bůh působí v dějinách svobodných a hříšných lidí, aniž by se jejich omyly stávaly jeho vůlí.

Otázku, zda litovat zaniklých říší, proto nelze odbýt pohrdavým odmítnutím minulosti. Můžeme oplakávat zbořené svatyně, ztracený domov, zánik kultury i lidské utrpení. Můžeme si vážit památky státního uspořádání, které podporovalo život církve. Nebezpečí začíná tam, kde se zachování určitého státu stává podmínkou zachování samotné víry a jeho obnova téměř náplní křesťanské naděje.

Panovnické pomazání a hranice moci

Biblický obraz Božího pomazaného odhaluje velikost královské služby. David je povolán pást lid a nést za něj odpovědnost před Bohem. Křesťanská tradice tento obraz přijala a obklopila panovnickou moc modlitbou a požehnáním. Zaslíbení věčného Davidova trůnu se však naplňuje v Kristu (Lk 1,32–33). Žádná křesťanská dynastie si nemůže přisvojit bezpodmínečnou platnost jeho Království.

Pravoslavný panovník přijímá církevní pomazání z rukou duchovního. Tím je jeho moc postavena před soud Boží spravedlnosti: i on potřebuje blahodať, vedení a pokání. Požehnání nečiní vládce neomylným ani mu nedává právo nakládat s vírou podle vlastní vůle. Starozákonní král Uzijáš, který se pokusil sám pálit kadidlo v chrámu, uslyšel od kněží rozhodný nesouhlas (2 Pa 26,16–21). Ani královská vznešenost nerušila hranice posvátné služby.

Zároveň by nebylo správné tvrdit, že veškerá státní moc existuje pouze z pověření duchovenstva. Apoštol Pavel uznával její služebný význam již v pohanském Římě (Řím 13,1–4). Církev žehná panovníkovi k odpovědné službě, nestává se však zdrojem všech jeho světských pravomocí. A ani ona sama nepřijímá od panovníka své kněžství, své svátosti ani právo hlásat evangelium.

Panovníkův meč a pastýřovo slovo

Stát je povolán omezovat vnější působení zla, chránit slabé a bránit násilí. Ne náhodou apoštol hovoří o meči světské moci (Řím 13,4). Ochrana bližního někdy vyžaduje donucení. Je to těžká služba v porušeném světě a nelze ji pokládat za mravně bezcennou jen proto, že není posvátným úkonem. Sama však nedokáže uzdravit lidské srdce ani probudit víru.

Kněz slouží jiným způsobem. Jeho zbraní je slovo Boží, onen „meč Ducha“, o němž píše apoštol (Ef 6,17). Už liturgická roucha mu připomínají, že stojí před Bohem pro posvěcení lidí. Ten, kdo přináší nekrvavou Oběť, je povolán přivádět člověka k pokání, smíření a životu v Kristu. Mocenský nátlak se nemůže stát pastýřskou metodou.

Proto církevní kánony omezují spojování duchovenské služby se státní správou a vojenskými povinnostmi. Hovoří o tom zejména 81. a 83. apoštolské pravidlo. Duchovní péči o vojáky, policisty nebo vězně je přitom třeba odlišovat od převzetí mocenských a donucovacích pravomocí duchovním. Kněz může přijít do vojenského útvaru či věznice právě jako pastýř; tím se nestává součástí represivního aparátu. [1]

Ani církevní požehnání světské moci nelze chápat jako svolení potlačovat vše, co tato moc prohlásí za nepravdu. Chránit člověka před zločinem není totéž jako znásilňovat jeho svědomí. Vládce odpovídá před Bohem za způsoby, jimiž svou moc vykonává, a pastýři zůstává povinnost svědčit o pravdě — i před samotným vládcem.

Když se služby prolínají

Dějiny znají okolnosti, za nichž biskupové přebírali také světské povinnosti. Za osmanské nadvlády získal konstantinopolský patriarcha i společenské a správní úkoly představitele pravoslavných poddaných. Nestal se však byzantským císařem: tyto pravomoci vykonával uvnitř sultánova státu. Ve 20. století se arcibiskup Makarios III. stal prvním prezidentem Kyperské republiky a rumunský patriarcha Miron Cristea zastával v letech 1938–1939 úřad předsedy vlády. [2]

Takové příklady ukazují, jak těžké břemeno dějin někdy spočívá na ramenou církevního hierarchy. Světská moc však netvoří podstatu patriarchátu. Patriarcha je biskup, který navíc nese určitou kanonickou službu prvenství a sněmovní jednoty. Jeho titul nevzniká převzetím státních či represivních funkcí. Ve svátosti kněžství nepřijímá jiný, vyšší stupeň než biskupský; zároveň jeho církevní povinnosti nelze zúžit na světskou administrativu.

K opačnému prolínání docházelo tehdy, když panovník podřizoval církevní správu své moci. Po zřízení Nejsvětějšího synodu v roce 1721 se církevní život v Rusku ocitl pod zesílenou státní kontrolou. Známé vyprávění o Petru I., který zvolal „Tady máte patriarchu!“, se v historické literatuře traduje jako svědectví o jeho postoji k samostatnosti církve. [3]

Petr se fakticky stal patriarchou — pokud jde o tu část mocenských a správních pravomocí, které se historicky soustřeďovaly v rukou patriarchy a nyní přešly pod kontrolu panovníka. Šlo právě o převzetí řídicích funkcí: císař přímo nebo prostřednictvím svého zástupce, vrchního prokurátora synodu, ovlivňoval církevní správu, jmenování i hospodářské záležitosti. Kněžská služba se tím ovšem na panovníka nepřenášela: nepřijímal biskupské svěcení, nestával se tím, kdo uděluje svěcení, ani nezískával biskupské pravomoci plynoucí z blahodati.

Svatost není osvědčením bezhříšnosti doby

Pravoslavná říše mohla stavět monastýry a zároveň omezovat mnišský život. Za Petra I. se odebíraly chrámové zvony pro potřeby dělostřelectva; reformu z roku 1764 za Kateřiny II. provázelo hromadné rušení monastýrů. Můžeme zkoumat státní zájmy, které k těmto rozhodnutím vedly, nemůžeme je však vyškrtnout z paměti jen proto, abychom si uchovali ničím nenarušený obraz zbožné minulosti. [4]

Zvlášť ostře se rozpor mezi oficiálně pravoslavným charakterem státu a svobodou církevního svědomí odhaluje v osudu svatého mučedníka Arsenije Macejeviče, metropolity rostovského a jaroslavského. Již za Alžběty Petrovny odmítl přijmout znění synodální přísahy, která označovala panovnici za nejvyšší soudní instanci duchovního kolegia. Pro něj se to dotýkalo vyznání Krista jako Hlavy církve. Tento spor tehdy k jeho uvěznění nevedl. [5]

Následné pronásledování spadá až do vlády Kateřiny II. V roce 1763 byl Arsenij zbaven duchovenské hodnosti za vystoupení proti zabírání církevního majetku; později jeho postavení zhoršila politická obvinění. Roku 1767 byl zbaven i mnišského stavu a odsouzen k věznění pod ponižujícím jménem „Andrej Lhář“. V roce 1772 zemřel v pevnosti v Revalu, dnešním Tallinnu. Roku 2000 jej Ruská pravoslavná církev připočetla ke sboru svatých. [6]

Stojí před námi svatý biskup, který trpěl ve státě, jehož panovnice byla církevně korunována a za niž se vznášely modlitby. Úcta k němu nám nedovoluje pokládat státní odsouzení za poslední slovo nad lidským svědomím. Církev rozpoznala svatost v člověku, kterého říšská moc ponížila. Požehnání panovníkovi neposvěcuje každé jeho rozhodnutí a věrnost církvi může vyžadovat odpor vůči požadavkům vládce, který se hlásí k pravoslaví.

Svatí svědčí o působení blahodati ve své době. Jejich svatost však nečiní bezúhonnými všechny poměry této doby. Někdy se projevuje právě v bolestném střetu s nimi.

Církev přežívá své pozemské opory

Svatý Jan Šanghajský v kázání na Povýšení svatého Kříže připomíná jak pomoc císaři Konstantinovi, tak ochranu církve křesťanskými vládci. V témže kázání však říká: „Mizely národy, zanikala města a státy, ale církev, pronásledovaná a dokonce i vnitřně rozdělovaná, stojí neochvějně.“ Jeho myšlenka nám umožňuje děkovat za vnější ochranu a zároveň pamatovat, že se v ní život církve nevyčerpává. [7]

Protojerej Sergij Bulgakov to v kapitole „Pravoslaví a stát“ vyjadřuje přímo: „Církev nyní existuje bez cara a její charismatická povaha ani plnost jejích darů se tím nezměnily.“ Rozlišuje historicky utvořené postavení panovníka a apoštolskou posloupnost posvátné hierarchie, která je pro život církve nezbytná. Státní podpora může církvi prospívat, může však také svazovat její svobodu. [8]

Tato svědectví od nás nežádají lhostejnost k osudu vlasti. Pomáhají nám správně prožívat její dějiny. Zánik státu je obrovskou lidskou tragédií; neplyne z něj však, že se Kristus věřícím vzdálil nebo že Eucharistie ztratila svou plnost. Ve zpustošeném chrámu, v emigraci i v chudé obci žije církev týmž Pánem.

Biskup a sněmovní jednota

Toto rozlišení se týká i církevních institucí. Svatý Justin Popović ve svém vyjádření „Ke svolání Velkého sněmu pravoslavné církve“ zdůrazňuje: „Biskup a shromáždění věřících kolem něho jsou vyjádřením a projevem církve jako Těla Kristova, zvláště při svaté liturgii.“ Varuje před takovým chápáním patriarchátů, metropolií, autokefalií a pentarchie, při němž historické formy organizace zastiňují biskupské a sněmovní uspořádání církve. [9]

Eucharistické shromáždění s biskupem není správní pobočkou, která dostává příděl blahodati z církevního hlavního města. Plnost místní církve však neznamená její uzavřenost do sebe. Biskup střeží apoštolskou víru a setrvává ve sněmovním společenství s ostatními biskupy. 34. apoštolské pravidlo spojuje biskupy a prvního mezi nimi vzájemnou odpovědností: jejich služba ani jeho prvenství se nesmějí zvrhnout v osobní svévoli. [10]

Držet se svého zákonného eparchiálního biskupa tedy znamená uchovávat skrze něj živou jednotu s pravoslavnou církví, v její víře, svátostech a kanonickém společenství. Neznamená to bezvýhradně se podřizovat každému osobnímu rozhodnutí hierarchy ani popírat závazky vůči sněmovnímu celku. Patriarcháty mají skutečný církevní význam; žádnou jejich historickou podobu však nelze ztotožnit se samotným nevyčerpatelným životem Těla Kristova.

V tomto světle je třeba posuzovat také odvolávání na rady starců. Ve zveřejněné duchovní závěti schiarchimandrity Zosimy Sokura stojí výzva držet se Ruské pravoslavné církve a moskevského patriarchy. Text se obrací k určitému mnišskému společenství a souvisí s jeho konkrétními okolnostmi. Úcta k duchovnímu otci nevyžaduje, abychom z takové rady učinili dogma o věčné neměnnosti jurisdikčních hranic. [11]

Pokud z ní někdo vyvozuje, že příslušnost k jednomu určitému patriarchátu je sama o sobě bezpodmínečným a všeobecně platným měřítkem příslušnosti ke všeobecné církvi, vyslovuje už mnohem širší tvrzení. To nelze opřít jen o autoritu starce. Otázky víry a kanonického společenství vyžadují církevní, sněmovní posouzení. Stejný princip se vztahuje na kterýkoli biskupský stolec, ať jsou jeho historické zásluhy jakkoli veliké.

Vyhlížíme město budoucí

Máme právo milovat vlast, vážit si jejích dějin, modlit se za představitele světské moci a pracovat pro spravedlivý společenský řád. Můžeme dávat přednost určité formě státního uspořádání a činně podporovat to, co považujeme za dobré. Křesťan si však musí uchovat vnitřní svobodu: politická naděje se nesmí stát podmínkou jeho věrnosti Kristu a nezdar pozemského díla důvodem, proč ztratit naději v Boha.

„Nemáme zde trvalé město, ale hledáme to budoucí.“ (Žid 13,14) Tato slova neznehodnocují pozemský život. Odhalují jeho určení. Náš vztah k minulosti i budoucnosti má být eschatologický: všechno, co se děje, jsme povoláni vztahovat k Božímu království, ke Kristovu vítězství nad hříchem a smrtí a k zaslíbené obnově stvoření.

Toto Království nevyrůstá z hromadění politických úspěchů. V Kristu nám již byl otevřen přístup k životu samotného Boha. Ve svátostech, a zvláště v Eucharistii, máme skutečnou účast na životě budoucího věku. Není to jen vzpomínka na minulost ani pouhé čekání na dosud nepřítomný dar: vzkříšený Pán nám už nyní dává účast na svém životě. A při jeho druhém slavném příchodu se zjeví plnost toho, na čem již dnes máme účast ve svátosti.

Můžeme tedy truchlit nad zmařenými životy, zbořenými svatyněmi a neuskutečněným dobrem. Máme děkovat za vše, co lidem pomáhalo hledat a nalézat Boha. Učinit však ze ztracené říše nezbytnou podmínku spásy by znamenalo vložit do pomíjivého tu naději, kterou může naplnit jedině Kristus.

Církev uchovává paměť pozemských království. Žije však Královstvím, jemuž nebude konce.

otec Jiří Táborský

Prameny a zdroje

Apoštolská pravidla 81 a 83; „O světské pracovní činnosti duchovních“, oddíl o práci v orgánech státní moci a bezpečnostních složkách: https://patriarchia.ru/document/112749
Pravoslavná církev v Americe. Vznik rúmského milletu (The Establishment of the Rum Milet): https://www.oca.org/orthodoxy/the-orthodox-faith/church-history/fifteenth-century/the-establishment-of-the-rum-milet

2a. Úřad prezidenta Kyperské republiky. Bývalí prezidenti — arcibiskup Makarios III.: https://www.gov.cy/presidency/en/documents/past-presidents/

2b. Rumunský patriarchát. Patriarcha Miron Cristea: https://patriarhia.ro/istoria-bisericii-ortodoxe-romane/patriarhii-romaniei/patriarhul-miron-cristea/

A. V. Kartašov. Nástin dějin ruské církve. Svazek 2. Synodální období. Vyprávění o Petrových slovech je převzato s odkazem na I. I. Golikova: https://azbyka.ru/otechnik/Anton_Kartashev/ocherki-po-istorii-russkoj-tserkvi-tom-2/2
Životopisná chronologie Petra Velikého. Nařízení o zvonech: https://spb.hse.ru/humart/history/peter/biochronic/249095302

4a. I. K. Smolič. Ruské mnišství. Kapitola XIV: https://azbyka.ru/otechnik/Igor_Smolich/russkoe-monashestvo/14_1