Životy svatých: Ctihodný Nikiforos Malomocný
4. ledna (24. prosince) si pravoslavná církev připomíná památku ctihodného Nikifora Malomocného († 1964), muže, jehož život byl neuvěřitelnou cestou od naprostého lidského utrpení k zářivé svatosti.
Příběh svatého Nikifora (vlastním jménem Nikolaos) začíná na Krétě. Už ve třinácti letech jej postihla děsivá diagnóza té doby – lepra (malomocenství). Aby se vyhnul doživotní izolaci na obávaném ostrově Spinalonga, utekl mladý Nikolaos do Egypta. Když však nemoc po letech začala nezvratně měnit jeho tvář i ruce, Bůh mu ukázal cestu na ostrov Chios k duchovnímu otci Anthimovi.
Změna těla a obnova ducha
Na Chiu přijal Nikolaos mnišství a jméno Nikiforos. Právě zde začal jeho největší zápas. Zatímco mu nemoc postupně brala části těla, zrak a nakonec i schopnost pohybu, jeho duše se očišťovala a zářila stále víc. Nikiforos si nikdy nestěžoval, nikoho neobtěžoval a s naprostou pokorou přijímal Boží vůli.
I přes hrozivé jizvy, které mu pokrývaly obličej, byl obdarován andělským hlasem. Lidé, kteří ho slyšeli zpívat v chrámě, vyprávěli, že jeho zpěv nebyl z tohoto světa. I když oslepl, znal nazpaměť stovky modliteb a troparů, kterými neustále oslavoval Boha.
Poslední roky a dar útěchy
V roce 1957 byl převezen do leprosária svaté Barbory v Athénách. Zde se jeho malá komůrka stala cílem pro tisíce lidí, opuštěných a zoufalých. Nikiforos, ač sám v nesnesitelných bolestech, dokázal každému z nich předat pokoj a útěchu. Pán jej obdaroval darem prozřetelnosti a mnozí skrze jeho modlitby došli uzdravení.
Odkaz a svatořečení
Ctihodný Nikiforos zesnul 4. ledna 1964 ve věku 74 let. Navzdory nemoci, která jeho tělo zaživa rozkládala, se od jeho ostatků po smrti šířila nevýslovně krásná vůně. V roce 2012 byl Ekumenickým patriarchátem oficiálně prohlášen za svatého.
Jeho život je pro nás i dnes silným vzkazem: žádná nemoc ani životní tragédie nemůže zlomit lidského ducha, pokud je ukotven v lásce k Bohu a v pokoře.
Minule jsme psali o životě svatého Silvestra I.
