Smysl křesťanského mučednictví
Jak lze mluvit o nevystižitelném a nepopsatelném Bohu?
V podobném duchu přemýšlí pravoslavný člověk, když přistupuje k modlitební úctě svatých mučedníků, neboť v nich se s největší intenzitou zjevil a proslavil onen neuchopitelný Bůh, Stvořitel nebe a země, který horám stanoví strop a údolím určuje míru jejich hloubky. S takovou, tedy dokonalou intenzitou se Bůh projevuje na konci mučedníkova života, respektive v rozhodující moment mučedníkova zápasu - kdy ten střet je nejtvrdší - jsou to zpravidla chvíle nepředstavitelného strachu a nejprudší bolesti, před nimiž žádný lidský nebo jakýkoliv jiný tvor nemůže obstát, pokud ten tvor není vtělený Bůh, který "vše tvoří nové" (Zj,21-8). Právě jediný Bohočlověk Kristus, Pán všeho jsoucího, dokáže se podívat tváří v tvář hříchu, zlu a smrti a tím je totálně zničit. Je to právě On, kdo se projevuje jako statečnost a klid v osobě svatých mučedníků, kteří proto i prolévají svou krev za Krista, když se v nich rozproudí Jeho boholidská Krev, Krev vtěleného Božího Slova, které ráčí nás nejen oslovit (ologosit/logizovat) promluvou, ale i vstoupit do nás jako pokrm a pití ve sv. tajině božské Eucharistie.
Svatí mučedníci (ovšem při správném chápání) jsou pro nás tak nejlepším vzorem, jak na nás má působit Bohočlověk ve svátostech, respektive jak my Ho máme v nich přijímat - musíme Ho totiž plně přijmout a nechat v sobě promluvit, aby se nás zmocnila Jeho dokonalá radost, o níž praví ve své velekněžské modlitbě (Jan 17:13) Olivier Clément říká, že abychom "posvětili (Boží) Jméno", stačí, když se utečeme ke Kristou kříži. Křesťanské mučednictví je podle něho mystická zkušenost často řadového člověka (laika), který se ve chvíli nejprudší bolesti s pokornou důvěrou odevzdá Kristu. A zmocní se ho radost vzkříšení. Mluvit o Bohu proto mohou nejvíce svatí mučedníci. Ale kdo jsou svatí a mučedníci? Ruský kněz mučedník Pavel Florenskij upozorňuje na rozhodující roli sv. liturgie, potažmo svátostí pro náš život. Ale potřebujeme svátosti poznat, respektive musíme umět identifikovat, kde jsou. A pokud jsme si svoji přirozenost neochristovili (nevkristovatěli) natolik, abychom mohli vidět neviditelné božské reálie, můžeme to udělat jedině vírou, protože víra dle slov Ap. Pavla (Žd. 11:1), je rozkrytí (ve smyslu "zviditelnění") věcí neviditelných, tedy běžnému smyslovému poznání nedostupných.
.jpg)
A zde se vší akutností se vynořuje nutnost svědectví, kterému budeme věřit, respektive k němuž budeme mít důvěru. Musíme si tak vyjasnit pojem tohoto svědectví, protože na něm stojí celá křesťanská filosofie, na což už kvantitativně poukazuje Nový Zákon, který opravdu velmi často používá slova μαρτυρία, μαρτυς, μαρτύριον, μαρτυρείν, μαρτύρεσθαι a jejich odvozeniny. Tato slova však ve vlastním smyslu znamenají právě mučednictví. Ještě více používají tato slova představitelé raného křesťanství, zejména apologeti. Když jsme si řekli, že Nový Zákon používá slova tohoto původu velmi často, tak to znamená minimálně 174 krát, což je relativně dost, když si uvědomíme, že celkový počet slov v Novém Zákoně je přibližně 12 600, takže v Novém Zákoně slova tohoto kořene mají podíl 1,38%. Pro srovnání: Homér použil toto slovo pouze 9 krát, a to ve verších, které dohromady tvoří 241 000slov, takže zde je podíl jen 0,0037%, přičemž v Homérových verších je snad více příležitostí mluvit o mučení, prolévání krve, vraždách a hrdinských smrtích. Pokud bude řeč o Platonovi, tak zde je podíl používání 0,012%. U Aristotela 0,018%. Tyto počty nemají být suchou a nezajímavou statistikou a musí nám posloužit k uvědomění si té dogmatické důležitosti, kterou dává řeckému pojmu "μαρτυρία" Nová smlouva vtěleného Boha. Polysémii tohoto slova, tedy jeho mnohoznačnost odhalujeme zejména tehdy, když začínáme překládat Nový zákon do cizích jazyků. Při tomto procesu si nemůžeme nevšimnout, že v některých místech slovo "μαρτυς" znamená vyjádření a zpečetění Pravdy, v jiných zase má význam utrpení a smrti. V podstatě při překladu odhalujeme dva významy onoho pojmu, které jsou navíc natolik odlišné, že jsou slučovány v jedno jedině výjimečnou syntetickou mocí řečtiny. Velmi známý ruský bohoslovec Vasilij Bolotov ve svých Přednáškách o dějinách starobylé Církve se domnívá, že význam "mučedník" se u tohoto pojmu vytvořil jako jakási vedlejší vrstva, tedy jako něco, co informuje o vedlejším faktu, který se stal odezvou bezprostředního lidského vnímání těch hrozných útrap, jež snášeli svědci (μάρτυρες) vzkříšeného Krista. Ale s tímto tvrzením nesouhlasí otec Pavel Florenskij, který je přesvědčen, že utrpení svědků víry není něco vnější či nahodilé, nýbrž je integrální součástí křesťanského svědectví. Mučednictví tak podle otce Pavla nemá jen význam biografický nebo historický, ale především ontologický a gnoseologický. V křesťanském kontextu μάρτυς není "jen" svědek pravdu. Rovněž není "jen" trpitel za pravdu. Ale ten, kdo svědčí svým utrpením. Toto utrpení je vyzařováním obsahu jeho svědectví. V této dvojité podstatě spočívá historická výjimečnost křesťanského mučednictví a jeho absolutní hodnota. S odvoláním na Paula Allarda otec Pavel také tvrdí, že (v pravém smyslu) neexistuje žádný mučedník filosofie, žádný mučedník pohanství a vlastně ani judaismu. Teď by se asi otci Pavlovi pokusili oponovat příkladem Sókrata či makabejských mučedníků, ale ať nespěchají: tyto případy svědčí spíše ve prospěch Florenského teze - člověk nemůže odevzdat život za něco jiného než Život věčný, jímž je Bohočlověk (Jan 14,6), ať už vědomě či nevědomě (mimochodem zde se nám stávají zřejmější a jasnější případy skutečného sebeobětování (nikoliv však sebevražedných atentátníků) některých lidí, kteří si mysleli, že se hlásí k ateismu a přitom jednali velmi evangelijně, třeba partyzáni a různí jiní odbojáři), takže i oni položili své životy za vtělené Slovo, které se narodilo v judském Betlémě za císaře Actaviána Augusta a přijalo jméno Ježíš, jemuž se pokoloní každé pokolení: nebeské, pozemské i to, co je pod zemí, ať už to chápeme doslova či typologicky. Jak historicky, tak i ontologicky je křesťanské mučednictví výjimečné: jako zásadní vlastnost víry v Bohočlověka, důvěry v Jeho slovo, Jeho procítění v sobě samém: v celém svém bytí.
Není náhoda, že Církev vnímala mučednictví jako kvintesenci a rapsodii všech jiných činností a jednání. Vidíme to i v dějinném vývoji. Hned na začátku křesťanství se mělo za to, že za svatého může být prohlášen jen mučedník, tedy ten, který svědčil prolitím krve a položenímvlastního života. Průlom nastal až v případě sv. Antonia Velikého, egyptského poustevníka, duchovního otce a učitele sv. Athanasia z Alexandrie. A není to také náhoda, protože v prvních třech staletích už samotný akt vyznání Ježíše za Krista, Syna živého Boha, znamenalo potenciální mučednictví. Situace se však kardinálně mění po roce 313, kdy císař Konstantin Veliký vydává svůj slavný Milánský edikt a tím zastavuje pronásledování křesťanů. Od této chvíle lze víru volně vyznávat a napětí se oslabuje, ale neznamená to, že temné síly resignovaly a odešly. Naopak. V období pronásledování zlo útočilo otevřeně, tzv. ve své "přirozené" podobě, a proto bylo možné na boj s ním se lépe soustředit. Ale teď se zlo rozptýlilo a rozeselo se do maličkostí, které ve své zdánlivé nepatrnosti nabývají větší zákeřnosti. A zde přichází mnišstvo, které přebírá od svatých mučedníků štafetu absolutního Dobra v osobě vtěleného Božího Syna a nejen sami se vrhají do boje za Boží království, ale připomínají o tom neustále svým bratřím v Kristu, kteří žijí ve světě, na této poušti Ducha, kde jako písek jsou rozsypána pokušení. Existuje legenda, že to byla právě hora Athos, na kterou vzal ďábel Krista, když Ho pokoušel. Nebudeme se zde zabývat tím, jestli to platí doslova. To nic nemění na tom, že to platí ve smyslu soustředěnosti v duchovním životě. Mniši jsou tak právě ti, kteří se soustředí v duchovním životě podobně jako mučedníci. Ale, jak jsme již poznamenali výše, mučednictví je algoritmem pro veškerý církevní život: takže nejen pro mnišství, nýbrž i pro vyznavačství, apoštolát atd. V neposlední řadě také i pro manželství a kněžství, což se potvrzuje i liturgicky: na konci posvátného obřadu, kde se má nejvíce vyjádřit jásající radost, se zpívají tropary (bohoslužebné hymny), oslavující svaté mučedníky. Při povrchním pohledu na to se dokonce může zdát, že tyto hymny jsou tu trochu nevhod. Samozřejmě mnozí si teď mohou pomyslet, že to není nic překvapivého, že manželství je mučednictví, ale tak si pomyslí nejspíše člověk, který to bude vnímat na základě nějakých případů běžných, které však vůbec by nikdy se neměly stát typickým rysem manželství, o němž tak hojně informuje folklór. Manželství má být odevzdání se druhému skrze Boha. Zbožná manželka ctí Krista v osobě svého manžela. Dobrý manžel miluje Kristovu Církve v osobě své manželky. Manžel je tak zosobněním Krista pro svou manželku a manželka je zosobněním Církve pro svého manžela. Tak to má být! Ne hádky, na které jsme si tak zvykli, že už je pomalu bereme jako pravidelnou součást života. Ne vzájemné trýznění, ale vzájemné uzdravení se láskou je (skutečné) manželství, protože mučedníci se obětovali pro Boží pravdu, manželé se obětují jeden pro druhého. Manželské koruny jsou toho důkazem jako například i koruny 40 mučedníků.
Zvláště je také patrný motiv mučednictví v kněžské službě, kdy kněz pokaždé obětuje s Kristem, v Kristu, skrze Krista a pro Krista. Představený athoského podvorija v Moskvě otec David říkal: "Boží milost nejdříve sestupuje na kněze a skrze kněze sestupuje na farníky. V tom se zračí obětavost kněžské služby." Když se zamyslíme, tak svědčí o tom i modlitba, která se pronáší, když vkládá na sebe kněz epitrachil. Mluví o tom i Dionysios Areopagita, když dělá srovnání meziandělskými řády a církevní hierarchií, tak třeba vysvětluje, proč nejdříve přistupuje ke svatým Tajinám kněz a potom je podává věřícím: stejně jako sluneční paprsky nejdříve proniknou vzduch, tak teprve potom skrze vzduch proniknou vodu v řece, byť se jedná o stejné teplo, stejné paprsky. Je asi jasné, že těmi paprsky je myšlena sv. Eucharistie. Takových fenoménů v tomto kontextu je samozřejmě více, respektive jsou úplně všude. Co se týče kněžství uvedeme ještě jeden příklad: uhlík v kaditelnici - symbolizující Krista, který sebe sama vyčerpal pro naši spásu, když vstoupil na Golgotu, což můžeme pozorovat mystagogicky při archijerejské liturgii, když boholidský Velekněz Kristus vstupuje v osobě biskupa do Velesvatyně Nové smlouvy, tak bere do rukou kadidelnici a všechno kolem okuřuje milostí sv. Ducha v podobě kadidlového kouře.
Mučedníci jsou právě těmi našimi bratry, kteří Boha do sebe plně přijali a nechali Ho v sobě se projevit s největší silou, a proto jejich svědectví je nejsilnější. Důkazem oné síly je naše víra, naše srdce, jež jásá působením zářného svědectví mučedníka.
O čem mučedník svědčí? Mučedník svědčí o možnosti, dané člověku křížovou smrtí a vzkříšením Bohočlověka, z jehož probodnutého boku se vylila Věčnost jako životodárná Krev, která naplnila a při každé sv. liturgii stále naplňuje eucharistický kalich. Mučedníci tako svědčí jednak o Bohu, jednak o Jeho zjevení se ve sv. liturgii. My sami málokdy můžeme vidět tělesnýma očima reálie věčného života, které jsou nám dány neviditelně, respektive v podobě viditelných substancí, například chleba, vína, vody, kadidla atd.
Řekli bychom ještě pár slov o mučednictví samotného Bohočlověka a o tom, kdo se může mučedníkem stát.
Mnozí pravoslavní teologové se domnívají, že vykupitelské dílo Božího Syna je celý jeho lidský život před Golgotou, protože Ježíš Kristus trpěl nejen tehdy, když byl bit a následně ukřižován, ale patří sem i všechny psychické aspekty jako například vědomí toho, očekávání a atd. Vzpomeňme si například jeden Ježíšův výrok: "O, pokolení nevěřící a zvrácené! Jak dlouho s vámi ještě budu? Jak dlouho vás ještě mám snášet?" (Mat. 17:17) Ježíš je zde dosti radikální, zvláště když si uvědomíme Jeho ochotu neustále odpouštět. Znamená to, že boholidská Krev se prolévá nejen viditelně. Proto již citovaný Olivier Clémant říká, že je mnoho způsobů, jak se stát mučedníkem: ztráta, nemoc, osamocení a nakonec smrt. Dokonce metropolita Antonij Chrapovickij tak na to kladl důraz, že se domníval, že Vykoupení samo se uskutečnilo hlavně Getsemanech. Následující potom Golgota (zjednodušeně řečeno) byla už "jen" důsledkem, vyústěním psychologického zápasu, který se odehrál v Getsemanech. Píšeme o tom zde nikoliv s nárokem na dogmatickou jasnost, ale naopak - jako důvod k pokornému modlitebnímu zamyšlení o tom, k jak nepopsatelným věcem přistupujeme. Těmto úvahám nás nejvíce mohou naučit svatí mučedníci, protože už to zažili, respektive žijí v plnosti.
Ale kdo se vlastně může mučedníkem stát? Je to součást tajemství, o němž zde pojednáváme. Mučednictví je určitá vyvolenost, která je velmi nepředvídatelná a nelze zde stanovit jasná kritéria. Například někdy říkají, že mučedník je ten, kdo měl možnost volby, ale známe mnoho případů, kde se na to nikdo neptal, třeba svaté Děti betlémské. Z lidského hlediska na to neměli ani mentální předpoklady, přitom nekanonizujeme automaticky všechny děti, které hynou z různých důvodů v raném věku, byť nám o nich něco tvrdí duchovní intuice. Zároveň máme takové mučedníky, kteří o Kristu vůbec nic nevěděli, ale jen pohlédli na tvář někoho, v němž se Kristus skrze mučednictví zjevil. Tito lidé, ač o těch mučenicích nevěděli nic bližšího, následně volali: "My jsme jako oni!" A znamenalo to často okamžité zatčení, mučení a smrt.
Často (zvláště když rapidně ztrácíme smysl pro svatost) nedokážeme mučedníky poznat. Říkáme si: "Vždyť on nepoložil život za Krista, ale za něco jiného!" Už jsem se této teze jemně dotkli, ale musíme si uvědomit, že mučitelé opravdu málokdy tak explicitně prohlašovali, že pronásledují přímo za Kristovo jméno. Novomučedníci čeští byli oficiálně obžalováni a odsouzeni ne za Kristovo jméno a dokonce ani na za pravoslavnou víru, ale za spolupráci s odbojem. Mnozí novomučedníci v komunistických lágrech trpěli jako nepřátelé revoluce či nějaké třídy. Sv. biskup mučedník Arsenij (Macejevič), metropolita rostovský, byl odsouzen za neloajalitu ve vztahu k carevně Kateřině II. (která v té době byla pravoslavnou církví formálně uznaná jako ruská panovnice) a zahynul v žaláři v roce 1772. Znamená to, že mučednictví samo už je oslavou, kdy Bůh oslavuje svědky své Pravdy, svého jediného Syna, v nichž je Sám oslavován Duchem svým svatým.
