Albánský arcibiskup dává radu nově pokřtěným
Část z rozhovoru americké redakce SPN s albánským arcibiskupem Janem.
Jakou radu dáte těm, kteří již do Církve přišli a nacházejí pravoslaví? Jak neztratit prvotní horlivost a zachovat věrnost?
Na začátku je vždy nadšení – jako v podobenství o rozsévači. Vše ale závisí na půdě. Časem první vzmach slábne – to je nevyhnutelné. Je třeba ho opatrovat. Je to maraton, nikoliv sprint. Pokud člověk skutečně najde to, co hledá, a získá živou zkušenost společenství s Bohem – zůstane v Církvi navždy. Takovou radost, takovou plnost nikde jinde nenajde. Vše ostatní nasytí jen na čas – a pak to vyprchá.
Abychom lidi v Církvi udrželi, je zapotřebí mnoho. Především dávat dobrý příklad: někdy se sami můžeme stát překážkou, jako Hospodin odsuzoval farizeje: „Sami nevcházíte a jiným vcházet bráníte.“
Existuje známý příběh o králi Ludvíku IX. Během křížové výpravy na Blízký východ přispěl k obrácení Tatarů ke křesťanství. Povzbuzen tímto úspěchem si přál okamžitě odjet do Říma, aby je ukázal papeži. Jeho horlivost byla upřímná a vroucí. Tak je to i s námi: přicházíme do Církve s planoucím srdcem, ale svým chováním můžeme druhého nikoliv upevnit, ale pohoršit. Proto je tak důležité, aby každý z nás vydával dobré svědectví. Apoštol Pavel varuje: „Není snad kvůli vám jméno Boží v opovržení u pohanů?“ Lidé soudí víru podle našeho života.
Musíme učit náš lid, vychovávat ho a pochopit, že všichni jsou misionáři. Všichni jsou posláni k druhým a mají je přijímat s láskou. To je mise. Nejen kněz, každý je povinen něco dělat. Jan Zlatoústý v jednom kázání lidem říkal: „Vidíš na ulici chudého? Neříkej, proč mu nepomůže kněz. A co ty? Všichni jsme povoláni k jednomu.“
Musíme přijímat všechny, kdo přicházejí do našich chrámů. Uvidí-li živou víru, zůstanou. Pokud ne, je to velký hřích: máme odpovědnost před bližním. Nelze říkat: „Nejsem strážcem bratra svého“ – jak pravil Kain. Ne, my jsme právě strážci a dveřníci pro všechny. Ale nesmíme člověka jen vpouštět, musíme se dělit o to, co je dobré pro nás, a tudíž i pro něj. Víra nám nepatří, není to naše vlastnictví. Jsme povinni sdílet náš poklad, a neříkat: „Je můj a nikoho jiného.“
Totéž platí pro dnešní populární pseudoideologie. Mnozí říkají: „Je to můj život, dělám si s ním, co chci.“ Za prvé je to lež – život není tvůj, je to dar Boží. Za druhé není jen tvůj: život rodičů ovlivňuje život dětí a život dětí ovlivňuje život rodičů.
V křesťanském pojetí není člověk izolovanou bytostí, ale tím, kdo žije ve společenství s ostatními. Naše existence není jen pro nás – je pro ty ostatní kolem nás. Ovlivňujeme životy jeden druhého. Církev je společenství, nikoliv shromáždění jednotlivců. A my musíme nést slovo Boží a podle tohoto slova žít. Tragédií života je, když jedno říkáme a druhé děláme. To je to, před čím varuje Kristus ohledně farizejů: „Všechno, co vám řeknou, zachovávejte a čiňte; ale podle jejich skutků nejednejte, neboť říkají a nečiní.“
Poklad je veliký, ale je to i velká odpovědnost. Neexistují privilegia bez odpovědnosti – neexistuje svoboda bez odpovědnosti. Známý psychiatr Viktor Frankl to řekl krásně: ve Spojených státech chybí jedna socha. Na východním pobřeží vztyčili Sochu svobody. Na západním pobřeží by měli vztyčit Sochu odpovědnosti. Jsou neoddělitelné.
Celý rozhovor: Rozhovor americké redakce SPN s albánským arcibiskupem Janem.
