Jaká je budoucnost kněžského povolání v PCČZS ?
Jak má vypadat kněžská služba v době, kdy pravoslavné chrámy praskají ve švech a věřící přibývají každým rokem?
V českém a slovenském pravoslavném prostředí se stále naléhavěji vynořuje otázka, která byla ještě nedávno okrajová: jak má vypadat kněžská služba v době, kdy počet věřících rychle roste a jejich duchovní potřeby nelze zvládnout v jediném dni? Jde o otázku zdánlivě praktickou – ve skutečnosti se však dotýká samé podstaty kněžského povolání.
Co znamená být knězem?
Kněžská služba není zaměstnání. Je to způsob bytí. A jako takový zahrnuje tři neoddělitelné dimenze, které musí být v rovnováze – jinak se celá stavba hroutí.
První a nejzásadnější je dimenze duchovní. Duchovní musí pečovat o svůj vlastní duchovní stav – ne jako o vedlejší záležitost, ale jako o základ všeho ostatního. Jen kněz, který sám přebývá v blízkosti Boha, může ukazovat cestu věřícím.
Duchovní musí být pro své věřící tím, čím byl Mojžíš pro izraelský lid – člověkem, který sám přebývá před Tvůrcem, dbá na vlastní čistotu a z této blízkosti s Bohem čerpá sílu ukazovat ostatním cestu. Jedině tak může jít s věřícími spolu k jejich společnému Cíli – k Bohu samotnému. K tomu patří pravidelné studium Svatého písma, plnění modlitebního pravidla a vnitřní usebranost – věci, které vyžadují čas, klid a duchovní soustředění.
Kněžské povolání má však také své zcela konkrétní každodenní nároky. Přední povinností duchovního je udržovat živé spojení s Tvůrcem skrze modlitbu – bez tohoto spojení se vše ostatní stává pouhou rutinou. Z tohoto pramene pak vyvěrají ostatní kněžské úkoly:
- Slavení bohoslužeb
- Kázání srozumitelné Božímu lidu
- Vyučování náboženství mladých a organizování přednášek pro dospělé.
Kněz proto musí neustále prohlubovat své vědomosti, aby dokázal odpovědět na otázky víry každému, kdo přijde. K tomu přistupují administrativní povinnosti – vedení matrik a dohled nad hospodářstvím farnosti – a návštěvy věřících v nemocnicích a dalších místech, kde lidé potřebují duchovní péči. To vše dohromady zabírá obrovské množství času a fyzických sil.
Druhou dimenzí je rozměr sociální – vztah k rodině a k věřícím. Duchovní je pastýřem, nikoli úředníkem. Jeho povinností je být přítomen v klíčových chvílích života svých farníků: při radosti i smutku, při křtu i pohřbu, při zpovědi i prostém rozhovoru. Tato přítomnost není volitelná – je součástí závazku, který kněz přijal při svém svěcení.
Třetí dimenzí jsou tělesné potřeby. Kněz je člověk – potřebuje jíst, bydlet, obléci se, přemísťovat se. Tyto potřeby nejsou projevem slabosti ani nedostatku víry. Jsou součástí lidské přirozenosti, kterou kněžství neruší, nýbrž posvěcuje.
Kdy kněz přestává být knězem?
Tyto tři dimenze nelze od sebe oddělit – a právě zde leží jádro současného problému. Česká a slovenská pravoslavná farní praxe stojí před otázkou, kterou nelze déle odkládat: je možné plnit všechny tři dimenze kněžského povolání souběžně se světským zaměstnáním?
Odpověď je jednoduchá, i když nepříjemná: zpravidla není. Po celodenní práci, která vyčerpá fyzické i psychické síly, je velmi obtížné – v mnoha případech fakticky nemožné – ještě plnohodnotně sloužit, modlit se, přijímat lidi, studovat a být duchovně přítomný. Výsledkem je kompromis. A kompromis v kněžské službě znamená, že někdo dostane méně, než potřebuje – nebo nedostane nic.
Někteří zastávají názor, že kněz může sloužit pouze v neděli a o svátcích, zatímco ve všední dny žije jako každý jiný člověk. Takový pohled je pochopitelný – zvláště tam, kde je věřících málo a farní život se odehrává jednou týdně. Kněz skutečně může plnit běžné lidské povinnosti, aniž by se tím zpronevěřil svému povolání – ale pouze za předpokladu, že mu nezabrání v plnění svých základních kněžských závazků. Jakmile to přestane platit, přestává kněz konat své povolání. Svěcení ho neopouští – ale jeho plody se ztrácejí. Kněz nemůže být knězem jen v neděli.
Nová realita, staré struktury
Situace v pravoslavných farnostech v České republice a na Slovensku se za poslední roky zásadně proměnila. Příchod desetitisíců pravoslavných věřících z Ukrajiny a dalších zemí způsobil, že chrámy, které byly ještě nedávno poloprázdné, jsou dnes přeplněné. Každý den má někdo z farnosti potřebu duchovní pomoci – zpovědi, křtu, svatby, pohřbu, rozhovoru, duchovního vedení. Kněz, který slouží jen v neděli, tyto potřeby nemůže zplna uspokojit. Lidé čekají – a někdy odcházejí bez pomoci.
V západní Evropě existoval po desetiletí model, kde duchovní pracoval ve světském zaměstnání a kněžskou službu vykonával pouze o svátcích. Tento model byl funkční tam a tehdy, kde a kdy byl počet věřících natolik malý, že jedna neděle týdně stačila. Dnes to v mnoha farnostech jednoduše neplatí. Situace je jiná – a vyžaduje jiné řešení.
Stačí se podívat na rozvrh aktivní farnosti. Když přichází na sváteční bohoslužbu dvě stě až tři sta věřících, je zřejmé, že tito lidé potřebují duchovní péči i mimo společné bohoslužby. Kněz jednoduše nemůže být v jeden den k dispozici stovkám lidí. Právě proto musí být takové farnosti v provozu každý den.
Co je třeba udělat
Odpověď není složitá, i když její realizace bude náročná. Je třeba vypracovat nový model kněžské služby, přizpůsobený skutečné místní situaci. Model, který bude vycházet z jednoduché logiky: pokud věřící potřebují, aby jejich chrám byl otevřen každý den a jejich duchovní byl k dispozici každý den, musí se o to postarat i materiálně. Musí umožnit knězi, aby mohl konat své povolání naplno – bez toho, aby musel volit mezi Bohem a chlebem.
To není požadavek přepychu. Je to podmínka funkčnosti. Kněz, který se musí starat o vlastní přežití na úkor pastýřské služby, nevyhovuje ani sobě, ani věřícím, ani Bohu, jehož jménem slouží.
Otázka budoucnosti kněžské služby tak přestává být pouze teologická. Stává se zároveň otázkou organizační, ekonomickou a pastorační – a je na celé pravoslavné církvi v českých zemích a na Slovensku, farnostech i věřících, aby na ni společně hledali konkrétní a odvážné odpovědi. Čím dříve, tím lépe.
