Život a zázraky blahoslaveného Charalampia Dionysiatského
Na začátku roku církev slaví den památky svatého Charalampia Dionysiatského – žáka Josefa Isichasty.
Budoucí starce se narodil v roce 1910 v rodině zbožných rodičů. Již od útlého věku byl mnohokrát zkoušen Bohem na pevnost víry a byl obdařen záchranou života zázračným zjevením svatého Jiří během bulharského zajetí. Spolu s rodiči prožil Charalampios naplno hořkost genocidy Turků, útrapy války, těžkosti nucené emigrace a mnohé další bolesti.
Žákem starce Josefa se Charalampios stal v roce 1950. Ten se s ním ani nechtěl začít bavit, dokud neudělá tři tisíce poklon. Tak začala tvrdá, ale požehnaná škola poslušnosti u jednoho z nejvýznamnějších starců současnosti, jehož žáci se stali novým základem afonského monasticismu.
Jaká cena byla zaplacena za to, aby zaživa zemřel pro hřích a mrtvě ožil pro Boha, říká mnoho příkladů ze života starce Charalampia, zde je jen několik z nich.
Jednou měl otec Charalampios velmi silnou bolest zubu. Snášel to, jak mohl, ale když to už bylo nemožné, požádal starce Josefa o požehnání k vytržení zubu. Ten souhlasil, ale s podmínkou, že Charalampios se ještě za světla vrátí zpět do kláštera. Charalampios musel stihnout zpět na tu samou loď, která ho přivezla k zubnímu lékaři, jenž přijímal mnichy na Svaté Hoře. Lékař, když viděl obrovský otok a zánět v ústech, řekl, že zub dnes vytrhnout nelze. Nejdříve je třeba položit lék, aby zánět ustoupil, protože jinak bude bolest hrozná. Je třeba zůstat přes noc. Ale Charalampios kategoricky odmítl, protože mu za každou cenu bylo třeba splnit požehnání starce a dnes se vrátit do kláštera.
Po obtížích lékař souhlasil s operací. Zub se vytrhával velmi dlouho. Charalampios, navzdory svému pevnému zdraví a síle, byl od bolesti a utrpení mnohokrát blízko mdlob. Jakmile se zub podařilo vytrhnout, bledý a sotva živý, vyskočil a běžel zpět na přístav. Ale loď, která ho měla odvézt zpět, už odplula. Tehdy se Charalampios rozhodl proplížit se k svému klášteru v noci, po strmých svazích Athosu, procházejíc úzkými kamenitými stezkami nad dizzyingmi propastmi, silně riskujíc při tom svůj život. Až po půlnoci, sotva živý, se Charalampios dostal do svého kláštera. Když přišel k cele starce Josefa, začal klepat na dveře.
Starec Josef: «Kdo jsi?»
Charalampios: «Otče, otevři, to jsem já, tvůj žák, Charalampios, vrátil jsem se do kláštera podle tvého požehnání».
Starec Josef: «Jdi pryč, neznám tě, kdybys byl můj Charalampios, byl bys ještě za světla v klášteře».
Charalampios poklekl před dveřmi starce a rozplakal se… Po nějaké době sám starec Josef otevřel dveře a… celý v slzách… pláče, objal Charalampia. V cele starce Josefa byla celá podlaha mokrá. «Moje dítě – řekl starec, - od té doby, co jsi odešel z kláštera, nepřestal jsem, klečící, prolévat slzy a modlit se za tebe».
Starec Josef věděl a cítil vše, co se dělo s jeho žákem.
Velmi zřídka starec dovoloval ukazovat na lidech své city. Ale teď, celý v slzách, byl starec Josef takový, jaký byl ve skutečnosti. Otec, který hluboce miloval své duchovní děti. Lékař – mnich, který vytrhl zub Charalampiosovi, uchovával ho jako svaté relikvie a, ukazujíc ostatním mnichům, nazýval ho «zubem poslušnosti».
Některé metody výchovy starce Josefa se mohou zdát svůdné lidem, kteří vnímají křesťanství jako soubor olejově dojatých stavů, ale pro samotného starce to byla skutečná válka jak za svou duši, tak za duše svých žáků. Všichni bratři kláštera měli ve svých celách hole. Jakmile i nepatrná hříšná myšlenka vstoupila do duše, byla doslova vyhnána údery holí, kterými se mniši sami krotí.
Sebezapření bylo nezbytnou zbraní modlitebního konání. Prvním nepřítelem pro mnicha, stejně jako pro každého pravoslavného, je on sám. Starec Josef mnohokrát ponížil Charalampia, mluvil s ním velmi hrubě, neúctivě. Přitom žádná vina na Charalampiosovi nebyla, všechno ponížení snášel nezaslouženě. To byly tvrdé lekce pokory, které starec učil své žáky. Ale jakou milost z toho dostávali.
Otec Charalampios vzpomínal: «Jednou mě starec zavolal a pevně mě objal, přičemž proléval proudy slz. Vylil na mě ze svého srdce tak nekonečnou lásku, že celá má duše se naplnila radostí. Starec ukázal svou lásku tak hmatatelně, že celé mé bytí vstoupilo do nevyjádřitelného pocitu radosti. Tento pocit ve mně neuhasínal celou noc. Vědouc to, můj starec mi řekl: "Moje dítě, Pán ti dal pouze jednu kapku z nekonečného oceánu své lásky. Snaž se, jak jen můžeš, využít všechny příležitosti, každé pokušení, každé ponížení, každou bolest tak, aby ti otevřely možnost poznat jiný stav, ještě vyšší, než ten, v němž jsi dnes byl"».
Otec Charalampios stále více rostl v poslušnosti starci, a tato poslušnost v něm činila zázraky. Zde je jeden z příkladů toho.
Ve skitu žil mnich, který se věnoval rybaření. Jednou u pobřežních skal se náhodou seznámil s jiným starým mnichem. Ten měl nádhernou loďku, ale sám stařec byl chatrný a už ji nemohl používat. Mnich-rybář začal prosit starce Josefa, aby vzal starého muže do skitu. Bude se o něj starat, a ten mu dá možnost používat svou loďku. Starec Josef dlouho odmítal, ale vytrvalost rybáře přemohla.
Uběhlo jen málo času, co se starý muž nemocněl. Začaly mu silné žaludeční potíže, takové, že nestíhal docházet na toaletu. Kvůli této jeho slabosti bylo třeba umývat jak jeho, tak celou jeho celu několikrát denně. Nemoc se zhoršovala a došlo to tak daleko, že od starého muže už nebylo možné se odtrhnout. Mnich-rybář to nevydržel a běžel za starcem, aby se
