Geneze svátku Narození Bohorodičky
Na svět přichází jeho středobod – svatyně svatých – nejčistší a nejsvatější naše Vládkyně Přesvatá Bohorodička a vždy Panna Marie.
„V tento radostný den celý svět plesá z narození té, která byla už v mateřském lůně vybrána být Matkou našeho Boha ... V ni se naplňuje neuvěřitelné tajemství nepopsatelného sjednocení dvou přirozeností v osobě Krista.“ Navzdory důležitosti této události evangelium o narození Matky Bohočlověka vůbec nic neříká (Roten S.M., Johann G., The History of the Liturgical Celebration of Mary's Birth), i když poměrně podrobně popisuje narození Jana Křtitele, dokonce i apokryfy, které hojně vypráví o dětství Bohorodičky, popisují tuto událost jen pár řádky: „Dovršil se čas a Anna v devátém měsíci porodila. Zeptala se porodní báby: ‚Koho jsem přivedla na svět?‘ Ona odvětila: ‚Dceru.‘ Anna odpověděla: ‚V tento den byla oslavena moje duše!‘ A uložila děvčátko spát. Po několika dnech, jak bylo zvykem, se Anna očistila, nakojila děvčátko a nazvala ji Marie.“
Jiné apokryfy dodávají i další podrobnosti, které si však často protiřečí: například určení místa, kde se Marie narodila. Podle mnicha Epifania, což i sv. Jan Zlatoústý, tím městem byl Nazaret, odkud pocházel Jáchym, zatímco sv. Cyril Alexandrijský uvádí Betlém, město Anny, matky Přesvaté Bohorodičky. Další autoři označuje za město narození Jeruzalém, což by mohla potvrzovat existence chrámu, který je nedaleko od očistného bazénu a je zasvěcen svaté Anně. Ve východních pramenech se v souvislosti s tímto Dedacatio probaticae ecclesiae Deiparae hovoří o poslání Jáchima a Anny. Chrám byl dvakrát zničený: v roce 614 Peršany a potom hned v roce 638 Araby. V té době už bylo datem svátku určeno 8. září. Někteří historici vidí v tom reakci byzantské církve proti uctívání Isidy a Aštarty, matriarchálních božstev vítězících pohanů, kteří je uctívali právě 8. září. (Egon Sendler. Byzantské ikony Božej Matky, s. 21) Toto datum je přesně 9 měsíců vzdáleno ode dne Početí sv. Annou Přesvaté Bohorodičky.
Mimochodem v tomto kontextu by bylo dobré zmínit i teologumena jiných konfesí, vůči nimž se vymezuje sv. Dimitrij Rostovský, který píše, že někteří tvrdí, že Přesvatá Panna se narodila po sedmém měsíci, anebo že se narodila (tedy byla počata) bez muže, avšak toto není spravedlivé a pravdivé. (Жития святых по изложению свт. Димитрия Ростовского, s. 260). Sv. Dimitrij se zmiňuje o věci, která na Západě nabyla velkého významu, tak například v římsko-katolické církvi nebo také církvi anglikánské 23 také se slaví Nerození Panny Marie 8. září a s tím je spojena (v římsko-katolické církvi na dogmatické úrovni) Neposkvrněného početí Panny Marie 8. prosince, tedy přesně 9 měsíců před svátkem narození. I v Syrské církvi nerození Bohorodičky se slaví 8. září, zatímco Koptská církve slaví tento den 9. května.
Stejně jako i ostatní svátky, věnované Přesvaté Bohorodičce, svátek jejího slavného Narození se ustanovuje relativně později. Obecně se má za to, že oficiální zavedení tohoto svátku se uskutečnilo za vlády císaře Mauricia na přelomu VI. a VII. století. (Karl Kellner, Heortologie) První zmínku o svátku narození Bohorodičky můžeme nalézt v V. století, a sice na Východě v tvorbě sv. Prokla, jenž byl arcibiskupem cařihradským v letech 439 až 446 a také na Západě v sakramentáriu (v podstatě jakási rozšířená podoba misálu) papeže Gelasia I., jehož pontifikát trvá od roku 492 do roku 496. Ovšem tyto zmínky jsou nepřímé a zprostředkované: sv. Proklovi je tato zmínka připisována a v sakramentáriu se objevuje teprve v VIII. století, a proto, jak usuzují někteří badatelé, její autorem není samotný Gelasius.
Podle Fredericka Holwecka první zmínkou o svátku Narození Bohorodičky je hymnus, jejž mezi lety 536 - 556 sestavil sv. Roman Melodes (žalmisat a následně jáhen Chrámu Sv. Sofie v Konstantinopoli), a sice tzv. kondakion (Frederick G. Holweck, Feast of the Nativity of the Blessed Virgin Mary), ruské tradici tedy „kondak“, což je hymnus, který v pravoslavné liturgice znamená proměnlivou část, která se zpravidla zpívá po 6. písni kánona na jitřní bohoslužbě nebo také při svaté liturgii, tedy eucharistické bohoslužbě, jíž na Západě odpovídá tzv. „mše svatá“. Nicméně šíření a ustanovení svátku nebylo bleskové. Jak jsme se již zmiňovali v souvislosti se svátkem Zvěstování.
Úcta k Bohorodičce začíná nabývat velké síly po Efezském sněmu v roce 431, jenž je považován za III. ekumenický koncil. Právě tam také se definitivně schvaluje pojem Bohorodička (Θεοτόκος), což samozřejmě nevylučuje to, že ona úcta a spojené s ni pojmy mohou být a dle našeho názoru také byly posilovány dalšími četnými dějinnými reaktivy jako například kulty matriarchální ženských božstev u pohanů. Tyto reakce byzantské církve nebyly nějakou neurotickou obranou proti nejrůznějším mýtům každé doby, ale především vítězstvím Krista nad satanem a jeho 24 stoupenci v dějinném kontextu. A bylo to vítězství ne němž měla účast i jeho Přečistá Matka Marie.
Jako svátek, který má všeobecnou povahu, nebylo Narození Bohorodičky ustanoveno ještě ani v průběhu IX. století, respektive nemělo ekumenické, neboli kanonické uznání. V Galii se slavil okolo roku 630, v Římě a na konci VII. století, i když oficiální slavnostní bohoslužba na Západě vznikají ještě mnohem později: teprve na Lyonském koncilu v roce 1245 papež Inocenc IV. ustanovil osmidenní průběh svátku, závazný pro celou církve na Západě a potom papež Řehoř XI, jehož pontifikát trvá od roku 1370 do roku 1378, ustanovil na čest svátku bdění (vigilia) s postem a také zvláštní mši.
Svatý Roman zřejmě byl inspirován apokryfy, které vyprávěly o dětství Přesvaté Bohorodičky. Ostatně i bdění, tedy tzv. vigilie na Západě, obsahuje mnoho četní ze Starého zákona, která uvádějí do tajemství Mariina života. Symboly, které jsou použity ve čteních, pomáhají nám lépe chápat úlohu Přesvaté Panny v dějinách spásy. Přesvatá Bohorodička je totiž připodobňována k žebříku, který se byl zjeven ve spánku sv. patriarchovi Jakubovi (Gen 28, 10 - 17). Marie, stejně jako žebřík, spojuje nebe se zemí. Je Matkou Bohočlověka a skrze ni naše modlitby vystupují k Otci a prostřednictvím ni se nám uděluje všeliká milost.
Rovněž považujeme za nutné poznamenat, že svátek Narození Panny Marie, který, jak už bylo řečeno, se slaví 8. září, je kalendářním začátkem všech bohorodičních svátků, z nichž, jak se domnívá metropolita Hierotheos, v teologickém slova smyslu vycházejí svátky Páně (άπό τίς όποιες προήλθαν και oί Δεσποτικές εoρτές), tedy svátky, které se vztahují k Bohočlověku Kristu. Ostatně teologický význam jakéhokoliv mariánského svátku je nedozírný, neboť je důsledkem hypostatického spojení božské a lidské přirozenosti v osobě Krista. A toto spojení se uskutečnilo právě v lůně přesvaté Bohorodičky, která se tak nazývá proto, že neporodila obyčejného člověka, ale člověka v němž přebývá plnost Božství, člověka, jehož osoba je nestvořena, neboť je to Logos, druhá osoba Nejsvětější Trojice. (Μητροπολίτης Ιερόθεος, Οι θεομητορικές εορτές, s. 65)
Ježíš Kristus je Alfa a Omega. On vše začíná a vše završuje. A jeho Přečistá Matka, 25 jak později ještě budeme zdůrazňovat, je všude po jeho pravici, proto i církevní rok, který začíná 1. září, tak vlastně přijímá kérygma (hlásání jádra evangelijní zvěsti, tj. „smrti a vzkříšení Ježíše Krista“, uskutečňovaného církví a jí předkládaného k víře.) a boholidskou realitu svátkem Narození Bohorodičky a ukončuje se celé naše dílo spásy prismatem církevního roku a to v podobě svátku Zesnutí Přesv. Bohorodičky.
Když se například podíváme na jitřní bohoslužbu tohoto dne, tak si okamžitě všimneme, že tam převládá básnivá tvorba dvojitého kánonu, jehož autory jsou mnich Jan, tedy nejspíše sv. Jan Damašský, který zemřel okolo roku 750 po Kr., a Jan Krétský, jenž v podstatě byl vrstevníkem posledního. Když si uvědomíme, že tento text pochází z období ikonoklasmu, kdy uctívání Bohorodičky se převážně zpochybňovalo, tato poezie se stává vyznáním víry a chvalozpěvem z dob pronásledování. (Egon Sendler. Byzantské ikony Božej Matky, s. 22)
Svátek Narození Bohorodičky se vyzdvihuje jako začátek všech začátků Božího plánu spásy, který vrcholí Padesátnicí. Takže narození Bohorodičky je ve smyslu dialektického předpokladu začátkem Padesátnice, jak říká metropolita Hierotheos: „Padesátnice, neboť Nanebevstoupení; Nanebevstoupení, neboť Vzkříšení; Vzkříšení zase neboť Ukřižování; tyto zázraky však neboť Křest Páně, jenž je proto, že náš Pán se podřídil, neboť se ráčil narodit, tady máme Narození Bohočlověka; Narození máme, neboť máme Zvěstování; Zvěstování, neboť je vchod do Svatyně svatých (zřejmě zde metropolita Hierotheos má na mysli svátek/událost Uvedení do chrámu Přesvaté Bohorodičky); všechny tyto události máme proto, že máme Narození naší Vládkyně Bohorodičky.“ (Μητροπολίτης Ιερόθεος, Οι θεομητορικές εορτές, s. 67)
Biblický úryvek z Knihy proroka Ezechiela (43,27 - 44,4) popisuje nám chrámovou bránu, skrze kterou dokáže projít jedině Pán, což je obraz Panny, která je plně odevzdána Bohu, který se jejím prostřednictvím ukáže světu. Třetí čtení pochází z knihy Přísloví: božská moudrost si postavila v Marii dům. Spravedlnost, pravda a Boží bázeň se v ni střetávají v podivuhodné harmonii (Přís 7 a 9). Tedy už ve Starém zákoně se krystalizuje postava té, která přijme tu nejvyšší důstojnost, která byla darována lidskému bytí, a sice důstojnost (hodnost, chceme-li) Boží Matky.13
V Matce Bohočlověka, jak jsme již dříve naznačovali citací otce Alexandra Šmemana, nachází svůj vzor oddanosti Bohu nejen každá žena, ale vůbec duše každého člověka. Svatá Církev, která je nový život v Bohočlověku Kristu nejen oslavuje Přečistou Pannu a zdůrazňuje její osobní ctnosti, díky jimž je nejmocnější přímluvkyní za nás před Bohem, ale poukazuej na i na jiné významy její osobnosti pro náš plně konkrétní lidský život.
Bohorodička nás totiž uvádí do rytmu boholidského života velmi konkrétním způsobem, a to opět právě svým narozením, jímž začíná církevní rok, jak již o tom také byla řeč. Metropolita Hierotheos poznamenává, že celý církevní rok je vnímán, respektive nazírán (θεωρειται) jako rok spásy, jako spasitelný čas, který se dělí na svátky Páně (Δεσποτικές εορτές), Bohorodiční svátky, ale i svátky svatých. A všechny tyto svátky ho (ten rok) určují a tvoří. Období spásy se stává smyslem našeho života a celým životem jako takovým.
A skrze svátky Božího díla spásy (οικονομία, домостроительство) prožíváme (ve smyslu žijeme) události ze života Krista a celý náš život se jím determinuje a zabarvuje. Božím dílem spásy, tedy Oikonomií nazýváme vtělení, doslova včlověčení se (ενανθρωπηση), Krista, protože nám otevírá cestu, jíž Bůh vybudoval (οικονόμησε) spásu člověka. Proto v Kristu, vtěleném Bohu, se náš život stává posvátnou historií.
