Rok 2025 v Pravoslavné církvi v českých zemích a na Slovensku
Přehled klíčových událostí v Pravoslavné církvi v českých zemích a na Slovensku za rok 2025, o nichž informoval SPN.
Rok 2025 se zapsal do novodobých dějin Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku jako období, v němž se naplno projevilo napětí mezi duchovním posláním církve a tíhou institucionální reality. Události tohoto roku ukázaly, že vnitřní problémy, dlouhodobě přehlížené či odsouvané, dospěly do bodu, kdy již nebylo možné je řešit neveřejně ani bez zásahu vnějších autorit. Zároveň však rok 2025 potvrdil, že navzdory krizím církevní život pokračuje a pravoslavná církev zůstává součástí širšího mezinárodního prostoru.
První výrazný moment roku přišel na jaře, kdy Česká televize odvysílala reportáž naznačující existenci rozkolu v Pravoslavné církvi v českých zemích a na Slovensku a její údajné geopolitické směřování. Reakce SPN upozornila na riziko zjednodušujících interpretací a připomněla základní skutečnosti: autokefální charakter církve, její nezávislost na zahraničních patriarchátech a skutečnou strukturu vedení. Už tehdy bylo zřejmé, že církev vstupuje do období zvýšeného veřejného zájmu, v němž se vnitrocírkevní otázky prolínají s politickým a společenským kontextem.
V létě a na podzim se stále výrazněji otevíralo téma působení Pravoslavné církve Ukrajiny na území České republiky. Informace o vzniku tzv. kaplanské mise PCU v Brně, stejně jako pozdější návštěvy jejích představitelů v chrámech PCČZS, ukázaly, že otázka kanonických hranic a jurisdikce přestala být pouze teoretickým sporem. SPN v této souvislosti opakovaně připomínal, že PCČZS PCU neuznává a že podle kanonického řádu může na území autokefální církve sloužit pouze duchovní s požehnáním místního biskupa. Rok 2025 tak jasně ukázal, že „ukrajinská otázka“ není pro PCČZS vnější záležitostí, ale tématem s přímým dopadem na církevní život v Česku i na Slovensku.
Do tohoto kontextu zapadá i oficiální stanovisko Posvátného synodu PCČZS, který se v listopadu 2025 sešel v Bratislavě pod vedením metropolity Rastislava a vyjádřil hluboké znepokojení nad systematickým právním i fyzickým pronásledováním duchovenstva, věřících a hierarchie Ukrajinské pravoslavné církve na Ukrajině. Synod ve svém prohlášení odsoudil porušování náboženské svobody, vyjádřil solidaritu se všemi postiženými a zdůraznil, že svoboda vyznání je nedílnou součástí lidské důstojnosti a musí být chráněna bez ohledu na politické či vojenské okolnosti.
Vedle těchto sporů pokračoval běžný církevní život. Významné jubilejní bohoslužby – připomínka 90. výročí vysvěcení pražské katedrály sv. Cyrila a Metoděje či 100 let od vysvěcení Uspenského chrámu na Olšanech – připomněly hluboké historické kořeny pravoslaví v českých zemích. Arcibiskup Juraj se zároveň účastnil mezinárodního katolicko-pravoslavného dialogu na Krétě, čímž byla potvrzena aktivní účast PCČZS v širším teologickém a ekumenickém dění. Delegace PCČZS byla přijata i ekumenickým patriarchou v Konstantinopoli, navzdory vnitřním obtížím.
Do mozaiky zahraničních vztahů PCČZS v roce 2025 patří také podpis Protokolu o spolupráci s Ekumenickým patriarchátem. Dne 14. února 2025 byl na Fanaru podepsán dokument mezi Pravoslavnou církví v českých zemích a na Slovensku a Ekumenickým patriarchátem, na jehož základě byla následně zřízena Společná komise obou církví.
Zlomovým bodem roku se však stala hospodářská situace Pražské pravoslavné eparchie. Na podzim 2025 Ministerstvo kultury České republiky potvrdilo, že vůči eparchii eviduje závažné a opakované neplnění finančních závazků. Hrozba odebrání „zvláštních práv“ – tedy oprávnění, která mají zásadní význam pro praktické fungování církve – proměnila interní problém v otázku celospolečenskou. Krátce poté Eparchiální rada Pražské eparchie oficiálně požádala Posvátný synod o zásah a o jmenování nového eparchiálního správce. Synod sice okamžité rozhodnutí neoznámil, avšak situaci ponechal otevřenou s tím, že arcibiskup Michal dostal čas na nápravu.
Krize se dále prohloubila v prosinci, kdy se Pražská pravoslavná eparchie ocitla v insolvenčním řízení na základě návrhů samotných duchovních kvůli nevyplaceným mzdám. Insolvence, následné zahájení správního řízení Ministerstvem kultury a pouze částečná obnova výplat vytvořily obraz instituce, která se ocitla na hraně své ekonomické a právní stability. Pozastavení členství Pravoslavné církve v českých zemích v Ekumenické radě církví mělo podle vyjádření samotné Ekumenické rady nejen praktický, ale i symbolický rozměr, neboť tímto krokem poukázala na vážné narušení důvěry a spolupráce mezi ERC a Pravoslavnou církví v českých zemích.
Závěr roku přinesl i personální kroky, například pověření mitroforního protojereje Milana Horváta vedením Úřadu Metropolitní rady Pravoslavné církve v českých zemích. Tyto kroky však spíše naznačily snahu o stabilizaci než její skutečné dosažení. Rok 2025 tak skončil bez definitivních odpovědí, ale s řadou otevřených otázek, které budou formovat další vývoj.
Bilance roku 2025 podle SPN ukazuje církev, která stojí na křižovatce. Na jedné straně je tu bohatá duchovní tradice, živý liturgický život a mezinárodní zapojení. Na straně druhé však vyvstala hluboká institucionální krize, jež zasáhla vztahy se státem, ekumenickými partnery i vlastními duchovními. Rok 2025 tak nebyl pouze rokem jednotlivých kauz, ale rokem, kdy se plně odkryly strukturální problémy, jejichž řešení bude rozhodující pro budoucí podobu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku.
Vedle institucionálních sporů a krizových momentů však rok 2025 ukázal i pokračující živý duchovní život církve. V průběhu roku se konaly poutě, rozvíjel se mnišský život a v jednotlivých regionech vznikaly nové farnosti reagující na pastorační potřeby věřících. Současně pokračovala výstavba a obnova chrámů, často s výrazným zapojením místních komunit, což svědčilo o tom, že navzdory ekonomickým obtížím zůstává církev živým společenstvím založeným na modlitbě, službě a odpovědnosti věřících.
