Historie pravoslaví: Neronův požár a křesťané jako „nepřátelé lidstva“
Velký požár Říma v roce 64 n. l. udělal z křesťanů lovnou zvěř. Císař Nero z nich vytvořil obětní beránky, čímž začala krvavá éra mučedníků a víry mimo zákon.
Poznámka redakce: Tento text je popularizačním převyprávěním pro rychlé přiblížení náboženských dějin.
Velký požár: Hledání obětního beránka
V červenci roku 64 zachvátil Řím ničivý požár. Lid obviňoval císaře Nerona, který podle legend při pohledu na plameny recitoval básně o pádu Tróje. Aby Nero odvrátil hněv davu, ukázal na křesťany. Proč mu lidé uvěřili? Křesťané neuctívali božského císaře ani římské bohy, což bylo vnímáno jako „nenávist k lidskému pokolení“ a hrozba pro stabilitu říše.
Smrt pilířů církve: Petr a Pavel
Ačkoliv pronásledování začalo hned po požáru (64 n. l.), hlavní postavy církve byly popraveny o něco později, pravděpodobně v letech 64 až 67 n. l.
Apoštol Petr: Podle tradice byl ukřižován na Vatikánském pahorku. Protože se necítil hoden zemřít jako Kristus, požádal o ukřižování hlavou dolů.
Apoštol Pavel: Jako římský občan měl „privilegium“ rychlé smrti. Byl sťat mečem u Ostijské cesty. Na místě jeho popravy později vznikla bazilika sv. Pavla za hradbami.
Divadlo hrůzy: Jak byli křesťané zabíjeni?
Neronovy tresty nebyly jen popravami, byly to zvrácené formy zábavy pro římský lid. Historik Tacitus popisuje tyto metody:
- Živé pochodně: Křesťané byli přivazováni ke kůlům, poléváni hořlavou smůlou a zapalováni, aby v noci osvětlovali císařské zahrady během Neronových her.
- Štvanice zvěří: Věřící byli zašíváni do kůží divokých zvířat a vhazováni do arény, kde je před zraky diváků trhali k smrti vyhladovělí psi a šelmy.
- Živé Dirké: Ženy byly přivazovány k rohům divokých býků, kteří je usmýkali k smrti, což mělo parodovat výjevy z antické mytologie.
Konec ochrany
Neronův zásah definitivně ukončil období, kdy bylo křesťanství chápáno jako součást povoleného židovství. Stalo se „škodlivou pověrou“ a vírou mimo zákon. To znamenalo, že k trestu smrti stačilo pouhé přiznání se k víře v Krista a odmítnutí hodit špetku kadidla na oltář císaře.
Ačkoliv byl Nero později prohlášen za nepřítele lidu a spáchal sebevraždu (68 n. l.), stín nelegality nad církví zůstal. Křesťané pochopili, že se nemohou spoléhat na světskou moc. Právě v tomto období „mezi ohni“ začínají vznikat první písemné záznamy – evangelia a listy, které měly uchovat Kristovo učení pro budoucí generace mučedníků.
Církev sice ztratila právní ochranu státu, ale získala vnitřní sílu, která o pár let později přežila i zkázu samotného Jeruzaléma, o čemž jsme psali v minulém díle.
