Lazarova sobota: Přítel Kristův a předzvěst Vzkříšení
Dnes slavíme Lazarovu sobotu — den, který stojí na prahu Svatého týdne a připomíná největší Kristův zázrak před Jeho utrpením.
Kdo byl Lazar?
O životě svatého Lazara víme překvapivě málo. Vše, co známe, čerpáme ze dvou pramenů — z jedenácté kapitoly Janova evangelia a ze svaté Tradice církve. Víme, že pocházel z Betánie, malého městečka nedaleko Jeruzaléma, kde žil se svými sestrami Marií a Martou. A víme ještě jednu věc, že byl milovaným přítelem Ježíše Krista.
Toto přátelství není jen lidský vztah. Je to také teologická skutečnost. Kristus, který přišel spasit celé lidstvo, měl konkrétní přátele, konkrétní dům, ke kterému rád přicházel, konkrétní lidi, pro které plakal. Janovo evangelium nám zachovalo dva nejkratší a zároveň nejsilnější verše: „Ježíš se rozplakal." A reakce přítomných: „Hleďte, jak ho měl rád!"
Proč Ježíš nepřišel hned?
Když Lazarovy sestry poslaly zprávu: „Pane, ten, kterého miluješ, je nemocen," Ježíš nespěchal. Zůstal ještě dva dny tam, kde byl. Pro sestry to muselo být nepochopitelné. Proč otálí? Proč nepřichází?
Ale Kristus věděl. „Tato nemoc není k smrti, ale pro Boží slávu, aby byl skrze ni oslaven Boží Syn." Lazarova smrt nebyla tragédií, která se vymkla kontrole. Byla součástí plánu, jehož dosah přesahoval hranice jedné rodiny, jednoho města, jednoho národa.
Když Ježíš konečně dorazil do Betánie, Lazar ležel v hrobě už čtyři dny. A to je detail, který evangelista uvádí záměrně. Podle dobového židovského přesvědčení duše ještě tři dny po smrti přebývala poblíž těla. Čtvrtý den byla tato naděje definitivně pryč. Tělo se začínalo rozkládat. Marta to říká bez okolků: „Pane, už zapáchá."
Právě proto je zázrak tak ohromující. Kristus nevzkřísil někoho, kdo by třeba jen omdlel nebo byl ve stavu klinické smrti. Vzkřísil člověka, jehož tělo bylo čtyři dny v hrobě v palestinském vedru. Svědků bylo mnoho. Pochybnosti nebyly možné.
„Lazare, pojď ven!"
Ježíš přišel ke hrobu, jeskyni uzavřené kamenem, a řekl: „Odvalte kámen." Pak pozvedl oči k nebi, poděkoval Otci a zavolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!"
A Lazar vyšel. Stále ovinutý pohřebními plátny, stále svázaný, ale živý. „Rozvažte ho a nechte ho jít," řekl Kristus.
Bohoslužebné texty svátku v tomto okamžiku zdůrazňují něco zásadního: zázrak odhaluje obě přirozenosti Krista Boha-člověka. Když se Ježíš ptá „Kam jste ho uložili?" a když pláče nad hrobem přítele, ukazuje plnost svého lidství, včetně skutečného zármutku a skutečné lásky. Když pak mocným hlasem volá mrtvého ze hrobu, ukazuje plnost svého božství. Tato dvě tváře jednoho Krista jsou klíčem k pochopení celého Svatého týdne, který začíná zítra.
Největší zázrak a jeho důsledky
Ježíš za svého pozemského života vykonal mnoho zázraků. Ale žádný neměl takové přímé historické důsledky jako vzkříšení Lazara. Uvěřily velké zástupy. A právě to znepokojilo veleradu.
„Co dělat? Tento člověk dělá mnoho znamení. Pokud ho necháme, uvěří v něho všichni..." A od toho dne byli rozhodnuti ho zabít. A nejen jeho, „velekněží se rozhodli, že zabijí i Lazara." Živý Lazar byl příliš nebezpečným svědectvím.
Vzkříšení Lazara tak bylo bezprostřední příčinou dvou věcí najednou: slavnostního vjezdu do Jeruzaléma na Květnou neděli, nadšený lid vítal Krista jako Mesiáše právě kvůli tomuto zázraku, a zároveň spustilo mechanismus, který vedl ke Kristovu zatčení a smrti. Největší projev Kristovy moci nad smrtí paradoxně urychlil Jeho vlastní ukřižování.
Lazar po vzkříšení: Biskup na Kypru
Co se stalo s Lazarem poté? Podle svaté Tradice žil po svém vzkříšení ještě třicet let. Před nenávistí těch, kteří nemohli snést jeho živé svědectví o Kristově božství, uprchl na ostrov Kypr. Tam ho svatý apoštol Pavel spolu se svatým apoštolem Barnabášem, který sám z Kypru pocházel, rukopoložil na biskupa starobylého města Kition. A tam, jako apoštolům rovný, mnoho vykonal pro šíření křesťanství.
Tradice také uchovává krásný příběh: jako biskup byl Lazar poctěn návštěvou samotné Bohorodice, která mu darovala omofor, součást biskupského roucha, zhotovený Jejíma vlastníma rukama.
V pokoji zesnul na Kypru, kde prožil svůj druhý život — život po vzkříšení.
V 9. století byly jeho ostatky nalezeny ve městě Kition v mramorové truhle, na níž byl nápis: "LAZAR ČTYŘDENNÍ, PŘÍTEL KRISTŮV". Byly uloženy do stříbrné truhlice a roku 898, za byzantského císaře Lva Moudrého, slavnostně přeneseny do Konstantinopole, kde je přijal chrám Spravedlivého Lazara.
Jak církev slaví tento den
Lazarova sobota a Květná neděle tvoří v církevním roce jedinečný pár, dva dny radosti a vítězství vsazené mezi pokání Velkého půstu a smutek Svatého týdne. Jsou to dny, kdy církev ještě jednou, naposledy před Golgotou, plně zazáří světlem vítězství nad smrtí.
Celý předcházející týden, nazývaný „Týden palem" nebo „Květný týden", bohoslužebné texty sledují Lazarovu nemoc, jeho smrt a Kristovu cestu z Zajordání do Betánie. Věřící jsou tak liturgicky prováděni celým příběhem den po dni, než v sobotu zazní výkřik: „Lazare, pojď ven!"
Při božské liturgii Lazarovy soboty nahrazuje křestní verš z listu Galatským — „Všichni, kdo jste byli pokřtěni v Krista, oblékli jste Krista" — Trojsvatou píseň. Je to připomínka toho, že Lazarova sobota byla v dávné církvi jedním z hlavních dnů, kdy byli křtěni katechumeni. V některých církvích se tato praxe zachovává dodnes.
Půst je v tento den zmírněn: dovoluje se jeseter a kaviár, rybí jikry jsou symbolickým předobrazem vejce, které o Pasše připomíná Vzkříšení.
Tradice různých národů
Pravoslavný svět slaví Lazarovu sobotu každý po svém, ale vždy s radostí.
V Řecku a na Kypru, kde je Lazar uctíván jako první biskup, se peče tradiční sladký chléb zvaný lazarakia. Má tvar lidské postavy ovinuté pohřebními plátny a je ochucen voňavým kořením. Není to morbidní symbol — je to radostná připomínka toho, jak Lazar vyšel z hrobu svázaný, ale živý. Na Kypru se také pletou ozdobné kříže z palmových listů, které budou použity na Květnou neděli.
V Srbsku a Bulharsku, kde palmy nerostou, se věřícím rozdávají větvičky vrby. V Srbsku se k nim někdy přivazují malé zvonečky. Dívky v tradičních krojích chodí od domu k domu a zpívají lazarické písně, tento zvyk se nazývá lazarice a místy přežívá dodnes.
Proč je tento svátek tak důležitý
Apolytikeion svátku to vyjadřuje s naprostou přesností: „Vzkříšením Lazara před svým utrpením jsi potvrdil všeobecné vzkříšení, Kriste Bože."
Lazar není jen jedním z Kristových zázraků. Je prvotinou — zárukou a předobrazem toho, co čeká všechny. Jeho vzkříšení je proroctví ve formě skutku: osmý den po Lazarově vzkříšení vstane z mrtvých sám Kristus. A v Jeho vzkříšení je zahrnut celý vzkříšený Lazar, celá vzkříšená Marie a Marta, celé lidstvo.
Proto zítra v chrámu zazní slova, která rezonují nadpřirozenou mocí: „Lazare, pojď ven!" A my všichni víme, že tato slova jsou určena i nám.
SPN dříve psal: Životy svatých: Jan Křtitel – Anděl v těle a hlas volajícího na poušti.
